bezbarvy Tsukuru murakami

Nefalšovaná hysterie zachvátila část čtoucích Japonců už v dubnu 2013. Tehdy vyšla nová kniha Murakamiho. Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho roky putování. Překladatel Murakamiho Tomáš Jurkovič měl o něco později velmi zajimavou práci. A nutno dodat, že titul dvorní překladatel Murakamiho si zaslouží.


Kniha vyšla v nákladu kolem půl miliónů výtisků a byl kolem ní velký marketingový humbuk, vzniklý tím, že se o knize až do vydání nevědělo vůbec nic. Popularita Murakamiho románů v posledních letech nesmírně stoupla. Podle údajů z roku 2013 byly jeho knihy přeloženy asi do 40 jazyků.

O nové, 370 stránkové knize Murakami řekl: "Co bylo ztraceno, bylo ztraceno. Není návratu ke starým záležitostem, ale můžete plánoval."
První věta románu taky hodně napovídá: "Od července do ledna dalšího roku, byl Tazaki v druhém ročníku vysoké škole, žil a většinou přemýšlel o smrti." Zápletka románu spočívá zřejmě v tom, že hrdina náhle přichází o své přátelé ze střední školy. Nepodařilo se mu nalézt žádné důvody, proč ho opustili. Tazaki utrpěl silný pocit ztráty a izolace a proto v něm rezonují obrazy smrti a odchodu ze světa.

Podle reakcí čtenářů se jedná o vcelku drsný příběh mladého muže, který zápasí s utrpením ve své minulosti a milostný románek, který prožije, mu má pomoci dostat se zpátky na vlastní nohy.
"Vidíte sílu člověka, který se snaží překonat pocity ztráty a osamění, které shromáždil hluboko uvnitř sebe sama," napsal například Asahi.
Objevily se ale i jiné názory lidí, kterým vadí stále stejné klišé jeho příběhů: "Je to o člověku, který je chytrý, osamělý, bez přátel, ale nějak přitahuje ženy a dělá špagety...

Ukázka z knihy...

V chvílích, kdy přemýšlel o smrti, nemyslel Cukuru vůbec na nic. Nebylo to nijak těžké. Nečetl noviny, neposlouchal hudbu, neměl dokonce ani chuť na sex. Nemělo pro něj žádný význam, co se snad odehrává ve světě. Když už ho unavilo být zavřený doma, vyrazil ven a chodil bezcílně po okolí. Nebo šel na nádraží, sedl si na lavičku a donekonečna sledoval odjezdy a příjezdy vlaků.

Ráno co ráno se osprchoval, pečlivě se oholil, dvakrát týdně si vypral. I čistota pro něj byla jedním z těch sloupů, kterých se chytá ve vichru. Praní, koupání, čištění zubů. Tomu, co jí, skoro nevěnoval pozornost. Oběd si dal v univerzitní jídelně, pak už se ale kloudného jídla téměř netknul. Když dostal hlad, koupil si v nejbližším supermarketu nějaká ta jablka a zeleninu, které pak chroupal. Anebo žvýkal suchý chleba a zapíjel mlékem z kartonu. Když nastal čas k spánku, vypil jedinou skleničku whisky, úplně jako by užíval nějaký lék. Nezvládal naštěstí příliš pít, a tak ho do říše spánku zvládlo spolehlivě odeslat i malé množství whisky. Sen se mu tehdy nezdál ani jediný. A jestli snad ano, stejně hned v tu chvíli, co se ukázal, sklouzl po hladkém neuchopitelném svahu vědomí směrem do sféry prázdnoty.

Pohnutka, ze které začala Cukuru Tazakiho natolik silně přitahovat smrt, byla zcela konkrétní. Čtyři kamarádi, s nimiž ho do té doby pojilo dlouhé a pevné přátelství, mu jednoho dne oznámili, že už se s ním nikdo z nich nechce ani vidět, natožpak se s ním bavit. Řekli to zčistajasna, nekompromisně a tak, že to nepřipouštělo pochyby. Důvod, ze kterého mu něco tak příkrého říkají, mu přitom nesdělili ani jediný. A on sám se jich na něj zeptat neodvážil.

Ti čtyři byli jeho nejlepší kamarádi z vyšší střední školy, sám Cukuru už ovšem v té době nežil v rodném městě, ale studoval univerzitu v Tokiu. Proto taky tohleto vyloučení z party nijak nenabouralo jeho každodenní život. Nesetkával se s těmi lidmi na ulici, a tím pádem se vyhnul i nepříjemným pocitům. Ovšem jen čistě teoreticky. Dálka, která ho dělila od těch čtyř, Cukuruovu bolest naopak ještě zdůrazňovala a činila ji o to naléhavější. Odmítnutí a samota se splétaly v mnohasetkilometrový kabel, natahovaný obrovitánským navijákem. A po takhle napnutém drátě mu pak ve dne v noci přicházely nerozluštitelné zprávy. Ten zvuk ho bodal do uší jak silný vítr, který profukuje mezi stromy a ustavičně přitom mění svoji intenzitu.




Inspirující myšlenky...

Pravdu má ten, komu je za pravdu dáno. Právo veřejně promlouvat s patřičným akcentem na „pravdivost“ tvrzeného, dává těmto promluvám punc opravdovosti a síly. A řečníkovi se dostává sluchu, i když říká hlouposti.
francouzský filozof Michel Foucault