twain-dopisy-z-planety-zeme
Ukázky z knihy Marka Twaina (1835 – 1910) Dopisy z planety Země jsou zajímavé svými přesahy, přestože byly napsány více než před sto lety.

Kdyby teď Eiffelova věž znázorňovala stáří světa, pak vrstvička nátěru v rozloze špendlíkové hlavičky na samém jejím vrcholku by představovala podíl člověka na celém tom stáří, a každý by si myslel, že tu věž vystavěli kvůli téhle vrstvičce.

Povšimli jste si, že lidská bytost je prostě kuriozita. Starý a Nový zákon je velice zajímavá kniha. Je v ní kus krví zbrocených dějin, řada mravních naučení a spousta obscenit. A tisíce lží. Bibli nápadně tedy chybí originalita, což je pochopitelné. Co dělat? Uvěříme-li spolu s lidmi, že krutosti vymyslel Bůh, budeme pomlouvat Boha. Uvěříme-li, že je vymysleli sami lidé, budeme pomlouvat je.

Ze všech živočichů je člověk jediný krutý tvor. Jenom on působí bolest, protože mu to dělá potěšení. Tuhle jeho vlastnost vyšší živočichové neznají. Kočka si hraje s poděšenou myší, ale má tu omluvu, že neví, jak myš trpí. Kočka je mírná – nelidsky mírná: jenom myš vyleká, netrýzní ji, nevyloupne jí oči, nestáhne jí kůži z těla ani jí nevráží třísky pod nehty – po lidském způsobu; když si s myší pohraje, rychle ji sežere, a zbaví ji tak trápení. Člověk je krutý živočich. On jediný se tím vyznačuje.

Všichni lidé jsou blázniví. Člověk je báječná kuriozita. Je ztělesněným sarkasmem. A přitom lichometně a naprosto upřímně nazývá sám sebe „Nejušlechtilejším výtvorem Božím“. A není to pro něho žádná nová myšlenka, mluví o tom už celé věky a věří tomu. Věří tomu, a v celé jeho rase se nenašel nikdo, kdo by se tomu vysmál.

K tomu ke všemu – promiňte, jestli je toho na vás až příliš – si o sobě myslí, že je Stvořitelův mazlíček. Věří, že je na něho Stvořitel hrdý, věří dokonce, že ho Stvořitel miluje, a to vášnivě, že prosedí celé noci v obdivných myšlenkách na něho, ano, že nad ním bdí a chrání ho před všemi potížemi. Modlí se k Němu a domnívá se, že náš Pán mu naslouchá. Co říkáte něčemu tak výstřednímu? Člověk cpe do svých modliteb nemotorné, tupé a květnaté pochlebné řečičky a myslí si, že náš Pán sedí a vrní nad těmi přemrštěnostmi blahem a má z nich radost. Modlí se o pomoc, o přízeň, o ochranu každý den a dělá to s nadějí a důvěrou, i když na žádnou ze svých modliteb nikdy nedostal žádnou odpověď. Každodenní urážky a porážky ho neodradí, drmolí své modlitby dál. A musím vám vyrazit dech ještě něčím: člověk myslí, že přijde do nebe! Z vlastních peněz si platí kazatele, kteří mu to namlouvají.

Člověk je vpravdě nevyléčitelný blázen. Nedokáže se naučit prosté věci, které se ostatní živočichové naučí snadno. Mezi jinými jsem podnikl takovýhle experiment: Za hodinu jsem naučil kočku a psa, aby se spřátelili. Strčil jsem je do klece. Za další hodinu jsem je naučil, aby se spřátelili s králíkem. Během dvou dnů jsem k nim byl schopen přidat lišku, husu, veverku a pár holubic. Nakonec i opici. Žili spolu v míru, dokonce se měli rádi.
Potom jsem do jiné klece zavřel irského katolíka z Tipperary, a jakmile se zdál krotký, přidal jsem k němu skotského presbyteriána z Aberdeenu. Potom Turka z Cařihradu, řeckého katolíka z Kréty, jednoho Arména, metodistu z arkansaské divočiny, buddhistu z Číny a brahmína z indického Benaresu. Nakonec i plukovníka Armády spásy z Wappingu. Potom jsem se na celé dva dny vzdálil. Když jsem se vrátil, abych si zaznamenal výsledky, klec s vyššími živočichy byla v pořádku, ale v té druhé se válela změť zkrvavených zbytků turbanů, fezů, plédů a kostí s masem – ani jeden exemplář nezůstal naživu. Tihle takzvaní rozumní živočichové se neshodli na nějakém teologickém detailu.

Zkoumal jsem povahu a sklony „nižších živočichů“ (takzvaných) a srovnával jsem je s povahou a sklony člověka. Dospěl jsem k pokořujícímu poznatku, neboť mě nutí, abych se zřekl své víry v Darwinovu teorii o vzestupu člověka od nižších živočichů, poněvadž se mi teď zdá, že tahle teorie by měla být nahrazena teorií novou a pravdivější, a ta nová a pravdivější by se měla jmenovat Sestup člověka od vyšších živočichů.

Narazil jsem na případ, který se stal před mnoha lety. Několik lovců uspořádalo na našich Velkých planinách lov na bizony pro pobavení nějakého anglického lorda – jednak proto, aby ho pobavili, a jednak proto, aby opatřili čerstvé maso pro jeho spižírnu. Bylo to pěkné povyražení. Pobili dvaasedmdesát těchhle obrovských zvířat, část jednoho z nich sežrali a ostatních jednasedmdesát nechali shnít. Abych určil rozdíl – jestli nějaký existuje – mezi anakondou a lordem, zařídil jsem, aby do klece anakondy přivedli sedm telat. Vděčný plaz okamžitě jedno z nich uchvátil a spolykal a pak spokojeně ulehl. Dál už o telata neprojevil žádný zájem ani náznak, že by jim chtěl ublížit. Opakoval jsem tento pokus s dalšími anakondami. Výsledek byl vždycky stejný. Potvrdila se skutečnost, že rozdíl mezi lordem a anakondou je v tom, že lord je krutý, kdežto anakonda ne; že lord svévolně zahubí to, co jinak nepotřebuje, kdežto anakonda nikoli. To se zdálo naznačovat, že anakonda není nižší vývojový stupeň než lord. Zároveň to zřejmě naznačilo, že lord byl na sestupném stupni od anakondy, ale že tím sestupem hodně ztratil.


Mark Twain | Dopisy z planety Země |