leonardo napady
V povědomí většiny našich čtenářů žije Leonardo da Vinci (1452—1519) především a popřípadě pouze jen jako malíř, jako jeden z nejslavnějších malířů italské renesance a dějin světového výtvarného umění: poněkud paradoxně, uvážíme-li, že obrazů, o kterých za staletí nevznesla věda pochybnosti, jsou-li skutečně zcela jeho dílem, je necelá desítka.

Za téměř sedmdesát let života, je obrazů opravdu málo u umělce,  který tvořil už od chlapeckých let, kdy se nemanželský syn notáře Piera spolu s otcovou vzrůstající, nebohatou rodinou přestěhoval z rodného Vinci do Florencie a začal se učit u Andrey di done řečeného Verrocchio.

Mnohem méně známý až je z přímého studia originálů Leonardo — neúnavný zpytovatel přírody, anatom,
který prováděl pitvy, vědec a vynálezce, který studoval zákony ptačího letu a byl předchůdcem aviatiky, konstruoval potápěcí stroj a nejrůznější stroje jiné, navrhoval obléhací i obranné stroje a konečně i spisovatel, který zanechal po sobě kolem sedmi tisíc listů literárních projevů na nejrůznější témata, psaných „zrcadlovým písmem “ (střízlivá historie je velice skeptická k názoru, že to byly šifry; „zrcátkové" písmo se dá snadno číst a Leonardo jako levák prostě psal obráceně). Byl zároveň teoretik výtvarného umění, hudebník a beletrista.

Ta mnohostrannost nebyla tehdy výjimkou, už Leonardův učitel Verrocchio byl malíř, sochař a inženýr a o další příklady není v dějinách nouze. Byl to všestranný, ale také těkavý duch. Byl takový i ve svém osobním životě. Kostmopolita, jako většina tehdejších italských intelektuálů, přesídlil z Florencie nadlouho do Milána, vrátil se posléze do Florencie a umírá po několikaleté dobrovolné emigraci ve Francii.

Přelétal ustavičně od díla k dílu, z problému na problém, mnoho věcí rozdělal a jen málo dokončil: převážná většina uvízla ve stadiu projektů.

Za spisovatele se sám nikdy nepovažoval a pozdější věky se sice porůznu vracely k jeho projevům o výtvarnictví, ale jeho ryzí beletristické projevy vysunuly kamsi na okraj odkazu jako podružnou zajímavost.
Neprávem, už po jazykové stránce: Leonardo-vědec psal ne latinsky, jak bylo tehdy běžné, nýbrž italsky a musil si vytvářet vlastní jazyk. Leonardo-autor hádanek, novelek, anekdot, bajek a fantastických povídek píše živou současnou florentskou italštinou. Má jadrný, konkrétní jazyk, základní zaměření malířské mu dává neobyčejnou věcnou, materiální soustředěnost vidění i výrazu. Ani to není v té epoše ojedinělý zjev, stejně tak jako rozpornost mezi materiálností umělce a myslitele a prvky neoplatonismu, tak rozšířeného tehdy právě ve Florencii. Stačí připomenout, že Michelangelo je zároveň velký básník a Galilei vytváří ve svých spisech moderní odbornou italskou prózu. Přitom leckterý Leonardův filozofický výrok se ocitá v povážlivém rozporu s obecně platným církevním učením a neuznává autority.

Moderní pojem autorské originality v těch dobách ještě nadlouho neexistoval. U několika desítek bajek neznáme předlohu nebo zdroj inspirace, otázku původnosti nemůžeme bez dostatečných podkladů rozhodovat.
Literární žánry Leonardových próz jsou v té době běžné a mají i staletou tradici: aforismus a bajka patřily k rozšířeným literárním formám už za starověku.
Starou tradici mají i bestiáře a proroctví. Bestiáře, ať už fantastických nebo skutečně existujících zvířat, patřily k oblíbeným druhům středověké slovesnosti, hádanky byly oblíbenou zábavou tehdejší vyšší intelektuální společnosti. V obou případech šlo opět o záminku, jak touto cestou příměru a podobenství vyslovovat vlastní postřehy a společenskou kritiku.

Ale Leonardo da Vinci, neustále rozběhnutý po nejrůznějších námětech, nesoustředěný a úryvkovitý jako v celém svém díle, je ojedinělý ve svou směrech: v úporné zkratce výrazu, která dovede sevřít téma i jen do jediné věty, a v názornosti jak slovního, tak výtvarného vyjádření myšlenky; v mnoha případech zdvojuje literární vyslovení kresba a naopak.

Z doslovu knihy: Jaroslav Pokorný

Kniha Nápady je výbor z literání pozůstalosti slavné osobnosti italské renesance. Najdeme zde aforismy, hádanky, bajky, žerty, příběhy a fantastické povídky. To vše svědčí o velikosti ducha da Vinciho a jeho neustále touze hledat, objevovat, nacházet souvislosti.

Leonardo da vinci nápady / Výbor z próz / vybral a doslov napsal Jaroslav Pokorný, který také navrhl výběr kreseb z leonardovských kodexů / Přeložila Alena Bahníková / Odeon 1982

leonardo da vinci posledni vecere freska 14951498
Leonardo da Vinci / Poslední večeře / freska 1495–1498

Ukázky z knihy:

AFORISMY

Chválíš-li něco, čemu dobře nerozumíš, je to chyba, ale horší je, když to haníš.

Co je to spánek, spáči? Spánek se podobá smrti; proč tedy nekonáš takové dílo, abys i po smrti žil dál, když už se za života podobáš ve spánku smutným nebožtíkům?

Tak jako jíst bez chuti škodí zdraví, tak studovat bez touhy kazí paměť a ta neudrží, co přijme.

Domníval jsem se, že se učím žít, a zatím se učím umírat.


HÁDANKY

Na zemi spatříme tvory, kteří budou stále mezi sebou bojovat, a obě strany si navzájem způsobí velké škody a často i smrt. Jejich zloba bude bez hranic. Svými strašnými pařáty vyvrátí valnou část stromů z rozlehlých lesů světa, jedinou jejich touhou bude přinášet nenasytně všemu živému smrt a zármutek, trápení, strach a zahánět je na útěk. Z nezměrné pýchy se budou chtít povznést až k nebesům, ale přílišná váha jejich údů je podrží při zemi. Na zemi nebo pod zemí i ve vodě nezůstane nic, co by nebylo pronásledováno, odstraněno nebo pokaženo a z jedné krajiny přesouváno do druhé; a jejich tělo se stane hrobem všech živých těl, která připravili o život.
Ó světe, jak to, že se neotevřeš a nezřítíš do hlubokých trhlin svých ohromných propastí a jeskyň? Neukazuj déle nebesům zrůdu tak krutou a bezcitnou!
Odpověď: Člověk.

Les zrodí děti, které se stanou příčinou jeho smrti.
Odpověď: Topůrko

Lidé budou žít způsobem, kterého se nejvíce bojí, to jest budou škudlit jako chudáci proto, aby neupadli do chudoby.
Odpověď: Lakota

Všechno, co bylo v zimě schované pod sněhem, bude odhaleno a odkryto v létě.
Odpověď: Lež


BESTIÁŘ

Hněv
Protože se chce pomstít všem včelám, které ho bodají, nepomstí se vlastně žádné; a tak se jeho hněv změní ve vztek, medvěd si lehne na zem, ohání se rukama nohama, ale marně se včelám brání.

Stehlík
Stehlík dává jedovaté byliny svým potomkům uvězněným v kleci. Raději smrt než ztratit svobodu.

Orel
Když orel zestárne, létá tak vysoko, až si spálí peří, a příroda mu dovolí, aby se omladil pádem do mělké vody. A jestliže jeho mláďata nemohou snést pohled do slunce, nekrmí je.
Žádný pták, který nechce zemřít, se nepřibližuje k jeho hnízdu. Zvířata se ho velmi bojí, ale orel jim neubližuje; vždy jim nechá zbytky ze své kořisti.

Slon
Velký slon má od přírody to, co zřídkakdy najdeme u lidí, totiž počestnost, opatrnost, nestrannost a dodržování náboženských pravidel. Když se měsíc obnovuje, chodí sloni k řekám a tam se slavnostně myjí a očišťují, a když tak pozdravili tuto planetu, vracejí se do lesů. Jsou-li nemocní, bezmocně vyhazují trávu k nebesům, téměř jako by chtěli obětovat. Pohřbívají kly, když jim stářím vypadnou. Jeden ze svých klů užívají k vyhrabávání kořenů k jídlu a hrot druhého si šetří k boji. Když jsou dostiženi lovci a únavou již nemohou dál, tlučou kly, až si je uvolní, a vykoupí se jimi. Jsou laskaví a znají nebezpečí. Jestliže slon nalezne osamělého zbloudilého člověka, ochotně ho zavede zpět na ztracenou cestu. Na- jde-li lidské stopy dříve, než člověka spatří, z obavy před zradou se zastaví a zatroubí, ukáže je ostatním slonům, všichni se shluknou a obezřetně odcházejí.
Sloni chodí vždy v houfu, nejstarší jde vepředu a věkem druhý zůstává poslední. Stydí se a páří se pouze ve skrytu v noci a po koitu se nevracejí ke stádu, dokud se neumyjí v řece. Nikdy se nebijí kvůli samicím jako jiná zvířata a jsou tak dobrotiví, že od přírody neradi škodí méně silným. Setkají-li se se stádem ovcí, tlapou je odsunou stranou, aby je neušlapali, a nikdy neubližují, nejsou-li drážděni.
Spadne-li slon do jámy, ostatní vyplní jámu větvemi, hlínou a kameny, takže pozvednou dno, a on se snadno osvobodí. Velmi se bojí kvičení prasat, prchají zpátky a tlapami působí škody vlastním stejně jako nepřátelům. Mají rádi řeky a stále se kolem nich toulají, ale pro velkou váhu nemohou plavat. Polykají kameny a kmeny stromů jsou jejich oblíbenou potravou. Nenávidí krysy. Mouchy mají rády jejich pach, a když na slona usednou, slon nakrabatí kůži a v těsných záhybech mouchu zamáčkne. Když se sloni brodí přes řeky, posílají mláďata níž po proudu a tím, že stojí výše jako hráz, rgzbíjejí souvislý vodní tok, takže proud mláďata neodnese pryč. Ještěr se slonovi vrhne pod tělo, ocasem mu sváže nohy, křídly a tlapami mu sevře boky a zuby ho odírá. Slon padne na něho, ještěr praskne, a tak se slon ještě i svou smrtí mstí nepříteli.


BAJKY

Papír a inkoust

Papír si naříkal, že je celý začerněný od inkoustu; ale inkoust mu vysvětlil, že nebýt slov tou černí zaznamenaných, dávno by ho už někdo zničil.

Pyšný cedr
Cedr, pyšný na svou krásu, nedůvěřoval stromům kolem sebe a dal je vytrhat. Vítr pak neměl před sebou nic, co by ho zastavilo, vyrval tedy cedr z kořenů a skácel ho na zem.

Kámen
Pěkný velký kámen, vodou nedávno odhalený, ležel na vyvýšenině u půvabného lesíka nad kamenitou cestou ve společnosti trávy, vyzdobené různými květy nejrozmanitějších barev, a viděl spoustu kamenů na cestě pod ním ležící. Zatoužil skutálet se dolů a sám k sobě pravil: „Co já dělám tady s tou trávou? Chci pobývat ve společnosti svých bratří!“ Spustil se dolů a zakončil svůj vrtkavý běh mezi vytouženými druhy. Zanedlouho ho začala sužovat kola vozů, podkovaná kopyta koní a poutníci: jeden ho obrátí, druhý po něm šlape, občas se z něho kousek odlomí, jindy je pokryt blátem a trusem zvířat a marně se dívá zpět na místo, odkud přišel, na místo samotářského a klidného míru.
A tak to dopadne s každým, kdo ze samotářského a rozjímavého života odejde do města mezi lidi a jejich nesčetné svízele.

Broskvoň
Broskvoň záviděla svému sousedu ořechu velké množství plodů, rozhodla se učinit totéž a obalila se tolika plody, že se pod jejich váhou vyvrátila z kořenů, přelomila a skácela k zemi.

Sníh
Hrstka sněhu se zachytila na samém vrcholku vysoké hory, začala přemýšlet a uvažovat a takto k sobě hovořila:
Není to ode mne hrbopyšnost, že jsem se položila tak vysoko neohlížejíc se na spousty sněhu, které leží pode mnou? Má nepatrnost si zajisté nezaslouží tyto výšiny, vždyť dobře vím, že slunce včera zahřálo mé družky tak, že za několik málo hodin docela roztály. To proto, že ležely výše, než se slušelo. Já před hněvem slunce raději prchnu, sesunu se dolů a najdu si místo vhodné pro mou maličkost?
A vrhla se dolů, při sestupu se kutálela z vysokých plání po jiném sněhu, a čím nižší místo hledala, tím více se rozrůstala, takže na konci cesty nebyla téměř o nic menší než kopec, který ji nesl. A byl to poslední sníh, který slunce toho roku rozpustilo.
Platí pro ty, kteří se poníží a jsou povýšeni.

Ořech
Ořech při kraji cesty ukazoval poutníkům bohatství svých plodů: každý po něm hodil kamenem.

Oheň a voda
Oheň vařil vodu v kotlíku a reptal, že si nezaslouží, aby voda byla nad ním, králem živlů, a chtěl ji varem z kotlíku vypudit. Voda ochotně poslechla, přetekla a oheň uhasila.
Víno, božský nápoj z vinné révy, v bohaté zlaté číši na Mohamedové stole, se radovalo z té pocty, ale najednou je přepadly nepříjemné myšlenky a tu si řeklo: „Co to dělám? Z čeho se raduji? Což nevidím, že jsem blízko své smrti, že opustím zlatý příbytek číše a vstoupím do ošklivých a smrdutých dutin lidského těla a tam se změním z vonné lahodné tekutiny v ohyzdnou a trapnou moč? A jako by tak velké zlo nestačilo, budu muset dlouho ležet v ohavných nádržích spolu s dalšími páchnoucími a zkaženými látkami vyšlými z lidských vnitřností? Volalo k nebesům o pomstu za taková příkoří a o ukončení podobných hanebností jednou pro vždy, a jelikož ona země plodila nejkrásnější a nejlepší hrozny na celém světě, žádalo, aby alespoň nebyly zpracovávány ve víno. A tehdy Jupiter způsobil, že víno, které Mohamed vypil, mu zamžilo svými výpary mozek tak, až v pomatení zplodil tolik chyb, že když vystřízlivěl, vydal zákon, aby žádný Asiat nepil víno.
A vinné révě s jejími plody byla ponechána svoboda.

Tulák a motýl
Pestrý motýl se toulal světem, a když tak prolétal zšeřelým vzduchem, spatřil světlo a hned k němu zamířil. Kroužil kolem něho, velice se podivoval tak úžasné kráse, a protože mu nestačilo jen vidět, udělal to, co obvykle dělával s voňavými květinami: zamířil svůj let přímo ke světlu, odvážně přeletěl kolem něho. Plamen mu připálil okraje křídel, nohy a tykadla. Motýl padl světlu k nohám a žasl nad tím, co se mu stalo, a nešlo mu na rozum, že od tak krásné věci by mohlo vzejít zlo nebo zkáza. Když poněkud obnovil své zesláblé síly, znovu se rozletěl, proletěl světlem a ihned spadl celý popálený do oleje živícího světlo. Zbylo mu jen tolik života, že mohl odhalit příčinu své zkázy. „O proklaté světlo!" řekl. „Myslel jsem si, že jsem v tobě nalezl štěstí, a teď marně pláču nad svým pošetilým přáním; ke své škodě jsem poznal tvou ničivou a zhoubnou povahu." Nato světlo odvětilo: „Tak činím tomu, kdo mě neumí dobře používat." Platí pro ty, kteří vidouce před sebou vilné a světácké zábavy podobně jako motýl za nimi nerozvážně běží a teprve po dlouhé době ke své škodě a ostudě poznají jejich pravou povahu.


ŽERTY A PŘÍBĚHY

Malířova odpověď
Jednoho malíře se ptali, proč dělá tak krásné figury a tak ošklivé děti. Malíř odpověděl, že na obrazech pracuje ve dne a na dětech v noci

Odpověď pythagorovce

Kdosi tvrdil, že prošel již několika existencemi, a odvolával se přitom na Pythagora. Kamarád jeho úvahy neposlouchal, a tak mu pythagorovec nakonec řekl: „Abys věděl, že jsem tu už jednou opravdu byl, vzpomínám si, že tys byl tenkrát mlynářem."
Ten druhý cítil osten, ale přitakal: Ano, už si taky vzpomíná, kamarád byl tenkrát přece ten osel, co mu nosil mouku.

Kněz a malíř

Kněz chodil na Bílou sobotu po své farnosti, a jak je obyčejem, vykrápěl domy svěcenou vodou. Došel do domu malíře a svěcenou vodou pokropil i několik jeho obrazů. Malíř se otočil a dopáleně se zeptal, proč kropí jeho malby. Kněz odtušil, že takový je zvyk, že je to jeho povinnost, že je to prospěšné a že kdo dobro činí, dobro může očekávat, neboť jak slíbil Bůh, za každé dobro vykonané na zemi dostaneme shůry stonásobnou odměnu. Malíř počkal, až páter vyjde z domu, postavil se v patře k oknu, vychrstl na něho vědro vody a řekl:
Tady máš stonásobnou odměnu shůry za to dobro, které jsi vykonal, když jsi mi svou svěcenou vodou zničil polovinu obrazů.


Myšlenky z knih

Připraví vás škola na vstup do světa práce? Pokud máte v plánu drhnout podlahu nebo montovat plastové hračky celý svůj život, pak ano. Škola vám zlomí ducha, abyste později nebojovali, když se vám v dospělosti neděje nic nádherného. Když na to přijde, škola vás připraví na přijetí jakékoliv práce, kterou nemáte rádi, ať už to je doktor nebo sekretářka. Škola vás však nenaučí, jak najít své vlastní sny a jak je uskutečnit.
Grace Llewelyn