petiska martin eduard martin

Martin Petiška již talent prokázal mnohokrát a je to vnímavý, člověku nakloněný pozorovatel, který se vyjadřuje s lehkostí a básnivě i srozumitelně. Jeho nové příběhy jsou málokdy nepravděpodobné, i když také na to dojde, např. v případě faustovské povídky nazvané číslovkou 10 000, která je o studentovi získavším titulní obnos právě v okamžiku, kdy je na mizině.


Známý spisovatel Martin Petiška (syn Eduarda Petišky) vydal pod jménem Eduard Martin v posledních letech i tuto sérii knih:
Andělské vteřiny (2005), Kniha radosti (2007), Andělé nás neopouštějí (2008), Andělské dopisy (2010), Schody do ráje (2010), Andělské cesty k nesmrtelnosti (2011), Ježíšek pro mě (2011), Babičky a andělé (2011), Andělská škola lásky (2012), Je tu přece Ježíšek (2012), Kniha štěstí (2013), Andělské úsměvy (2013) a Kočičí příběhy (2013). Všechny vydalo Karmelitánské nakladatelství.

Už tak obsáhlá a rozmanitá bibliografie Martina Petišky (nar. 1951), ve které mezi osmdesáti tituly nepřehlédněme Osudy dobrého Švejka po druhé světové válce (1992) či svazky s příběhy Sherlocka Holmese (1997 a 2004), se tak vcelku nenápadně rozrostla hned o 577(sic!) krátkých textů!
Ty nám předkládá ve třinácti výše vyjmenovaných svazcích, spoluautorem jednoho z nichž je kardinál Tomáš Špidlík (jiný ze svazečků je mu i připsán).

A narazíme i na prózu o miliónu, po kterém „si“ jeden rod šlapal tak dlouho, až bankovky (ukryté pod chodbou) pozbyly platnosti. Atd. atd, ale častěji jsou texty moralitami ze života, ba narazíme na čistokrevná kázání. Ta jsou ovšem výmluvná i tím, nakolik je v nich mravoličnost zbavena patosu, a příkladem je zde „dějepiscova“ vzpomínka na chlapeckou kopanou s Biblí.

Další část textů je pak umnými ilustracemi některých přísloví a úsloví jako „pod lampou bývá tma“, „nikdy není pozdě“, „buď ve střehu“.
Ještě jindy se však povídky stávají metaforickým obalem specifičtějších postřehů typu „Kdo se ožení s krásou, stane se brzy vdovcem“, přičemž lásku jako takovou Petička definuje vícekrát. Hlavně však podle toho, zda bychom se o její objekt rádi postarali, kdyby se (třeba) ocitl vozíčku.

V dalších textech Petiška funguje až jako zpovědník
a notný jejich díl je pak prezentována co výpovědi skutečných osob, skrytých za iniciálami. Vysloveně „etnografický výzkum“ ovšem spisovatel nedělal, a pokud ano, pak snad leda v poetickém smyslu. Obzvláště vánoční vyprávění přitom voní až dickensovsky. Ale více než o portréty samotných lidí se opět jedná o zobecňování jejich příhod - a viz opilec opakující si neustále: „Dnes se narodím.“

Martin Petiška zřetelně navazuje jak na Čapka, tak na Chestertonovy Ohromné maličkosti (to třeba v případě housenka zpozorované na noze Eiffelovky), a pro jeho práce jsou příznačné příměry (rozvíjí kupř. metaforu o „vraždění“ času). Téma pak stíhá téma a kupř. v textu Saint Michel autor varuje před nárůstem nezúčastněného diváctví tváří v tvář tragédiím druhých. Lidstvo totiž nezahyne „na kometu“, ale nedostatkem empatie, zvíme, a vcelku si u všech těchto knížek jistě lze představit, že máme co do činění i s určitou „náboženskou zakázkou“, to je nesporné, nicméně já sám bych tu zakázku nazýval spíše objednávkou (čistých) duší.

Svého času vydal Martin Petiška i jiný soubor próz - Tatínku, má ďábel oči jako maminka?- a rovněž jeho odstřižky přistály zde, mezi anděly.
Poznají se i dle trochu otřesnějších dějů. I hle, čteme také text Měl sis vzít zaživa kočku, který končí tímto hrdinovým povzdechem: „Uvažuji, co bych měl dělat, aby můj syn byl rád, že jeho otec je – člověk.“

Martin Petiška uměl vždycky unikat kýči a s výjimkami taky sentimentu.
Působí navíc velmi původně. Právě na těchto drobných ploškách to není vůbec samozřejmé a snad jen v případě příběhu dvanáctileté dívky z koncentračního tábora (1944), kterou voják obdaroval čokoládou, aby o něm pak (prý) snila ještě ve stáří (a aby přemýšlela, zda někdo nabídl čokoládu i jemu), se vmžiku vybaví část synopse Polanského Pianisty.
Co mě zarazilo? Moment, v němž se titulní povídka jedné knihy stane „bez problémů“ reklamou na jinou knihu série, která má navíc přímo roli v jedné povídce. Není to poněkud sebestředné? Možná, je to ale výjimkou.

Kdokoli méně nadaný a moudrý by jistě selhal nad mořem podobného materiálu, tady se to však nestalo, a to v celku nalezneme třeba i povídku obalenou okolo prostinké a v jisté rodině tradované věty „Tohle by se v pekle líbilo“. A chápete? dodá autor. Chápete, že lze citové vazby objektivně vyhodnotit až s časovým odstupem?
I když by Martin Petiška také mohl, nic ve svém cyklu neglorifikuje, a to dokonce ani „svou oblíbenou“ šlechtu, byť zde nechybí ani vznosná historie prince „Lobkovice“, který pomáhá na nohy jistému starci (na rozdíl od mladíka, který svého strýčka v jedné pražské ulici opustil).

Martin Petiška se již před lety etabloval i jako autor sci-fi a přinejmenším na fantazijní vize tady dojde taktéž.
Např. v příběhu o snící ženě, která se vtělila do štěstím přetékajícího plodu, a to svého vlastního. Onen plod ovšem netuší, že má jen den před potratem. Anebo nemá? Řešení je právě díky snu zavrženo.
Některé další ze stovek textů Petiška alespoň připsal (výše zmíněným) šlechticům, konkrétně třeba Waldsteinům-Wartenbergům, nicméně věnování v úvodu bývají daleko obecnější a patří spíše všem těm, co mu (prý) příběhy vyprávěli. I těm, „kdo pomáhají, zesnulým“. A dokonce i „andělům strážným“, ale konkrétněji třeba psychologu Eduardu Bakalářovi nebo autorovým babičkám Anně a Adelině. A i jeho otci, spisovateli Eduardu Petiškovi.

„A někdy by stačilo tak málo,“ zní opakovaně z řádek techto knížek a je to snad nejdůležitější z poselství souboru. Příznačným je přitom možná také to, že se k tomuto poselství autor dobírá skrz příměr o muži, jenž si zavolal opraváře televizoru, vypojeného přitom pouze omylem ze zdi. Šlo čistě o zdánlivý detail a banalitu, ale všichni občas podobným způsobem stáváme jen krok od záchrany zoufalých, naznačuje spisovatel...