klostermann karel
Klostermannova německy psaná knížka Böhmerwaldskizzen, česky Črty ze Šumavy, je na svou dobu v mnoha směrech vizionářské dílo, ne nepodobno dílu amerického esejisty a filosofa Thoreaua. Čtivé dílo ocení každý, kdo se dokázal ponořit do sebe sebe při chůzi hlubokým lesem, kdo byl okouzlen vůni, tichem i zpěvem v prosluněných lesích. To je ale také předpoklad, abychom plně pochopili odkaz, který nám Klostermann zanechává.

Čteme a jsem zaujati jeho přesnými popisy přírody i doby.
Dokázal vystihnout život a tradice šumavských obyvatel i těsnou souvislost mezi člověkem a přírodou. V jeho poznámkách z cest krásnou Šumavou se přeneseme se do staré doby. 

"Při pomyšlení na tu dobu se asi neubráníme jisté nostalgii; tehdy tady bujela a vládla příroda, tehdy se nad velebným pralesem rozprostíral posvátný, tichý mír. Mír! Takové krásné slovo máme, nejhezčí ze všech slov – ale jeho ozvěna duní prázdnotou", píše Klostermann.
Neumím naprosto vynalézati ani typů, ani povah, ani událostí, toho daru se mi nedostalo. Osoby, jež předvádím čtenářům, existovaly, a co vypravuji ve svých románech a povídkách, se stalo, já jsem to pouze kombinoval, uspořádal a v jakýsi celek upravil…
Karel Klostermann

Ale nejzajímavější je, že už tenkrát, v roce 1890, kdy knížka vychází, projevil Klostermann velké obavy z mizejících lesů Šumavy. To bylo způsobeno jak mýcením lesů a rozšiřováním statků na německo-české hranici a jednak ničivou vichřici, která Šumavu postihla 27. října 1870.

A jeho obavy se po stu letech plně potvrdila. Nebyla ale na vině vichřice, ale lidé.

"Z původního šumavského pralesa, jenž kdysi pokrýval skutečně celou Šumavu, zbyl za sto let ubohoučký zbyteček na Boubíně," píše Misantrop ve své Rakovině na kůži Země a pokračuje. "Zbyteček zalesněného kopce, který je milovníkům pravé divočiny beztak k nepotřebě, protože je jednak příliš často navštěvován výletníky a turisty, a navíc je tak přísně hlídán, že našinec nemůže udělat ani krok mimo označené stezky, natož se tam – jako v každé správné divočině – dokonce utábořit nebo rozdělat malý ohníček pro zahřátí těla nebo pro usušení šatstva. Boubín je víc neživotným muzeem nedotknutelných zašlých exponátů, na něž není dovoleno sahat, než nefalšovanou divočinou. Ta už vinou člověka neexistuje nikde. Lidská rakovina pokryla a zadusila celou zem."

Julius Marak Pruh led buko vym lesem 1858 1859 vyrez
Julius Mařák / Průhled bukovým lesem 1858-1859 / výřez

Výpisky:

Moje ubohá, prostá Šumavo, milovaný domove našich otců! Přicházejí a odcházejí, oceňují tvou krásu, aniž by ji viděli. Nedokáží nahmatat puls života; jejich srdce je studené a jejich mysl prázdná. Co je jim po tom, jak to tady bylo dřív a jak to bude vypadat v budoucnosti?

Stojí za to je pozorovat, tyhle milovníky štětovaných (štěrkových) cest, kteří mají největší zájem o naše ubohé pestrobarevné pstruhy, mezi kterými příšerně řádí. Jak volně jsme se dřív cítili pod zelenými jedlemi a smrky, na březích tichých jezer a šumících potoků! Zato teď tu kraluje roztaženost.

Už zmizela ta pralesní nádhera a její zbytky jsou jen matným odleskem dávno zaniklé vznešenosti.

Nepopsatelně nádherný majestátní prales je pryč. A ptačí hlasy zvonků, pronikající řezavým zimním ovzduším, jako by kdysi tak nádhernému lesu zvonily hranu. Klesl a už asi nikdy, nikdy nepovstane v původní, panenské kráse, ve své zasmušilé majestátnosti. Bývalo krásně tady nahoře, všude ticho a velebný klid, a jakou volnost člověk pocítil při pomyšlení, že se zbavil lakotných lidí a že v naší krásné vlasti je ještě místo, kde vládne a tvoří jen příroda a že zrovna tady pramení naše nejmilejší řeka Vltava. A když její vody dospěly až do Prahy, bylo na nich znát, kde se shromáždily a odkud pocházejí; byly tmavé jako rašeliniště bažin, ze kterých plynuly přebytky vody do potoků. Teď v nich převažuje hněď a žluť ornice, kterou deště splachují z polí do řeky. Je těžko popíratelnou skutečností, že obrovské lesy na hranici zadržovaly mraky táhnoucí ze západu a nutily je odevzdat jim své zásoby dešťové vody. Vlhkost se shromažďovala v lesích a bažinách, ze kterých postupně proudila do potoků; řečiště bývala plná vody a přece se záplavy nevyskytovaly tak často, jako nyní. Tahle skutečnost už byla mnohostranně a důkladně zhodnocena; ať ji ti, kterých se týká, nepouštějí nikdy ze zřetele!

Samotný pramen Vltavy leží v bažinaté nížině. Malá prohlubeň, ze které vyvěrá pramen, je teď obezděna.

Až do roku 1870 se pramen skrýval hluboko v téměř neproniknutelném pralese. Na jeho okraji stál obrovský smrk, určitě dvacet sáhů vysoký a s kmenem o průměru čtyř stop. Trůnil tady u kolébky naší rázovité řeky jako strážce z pradávných dob a vzdoroval všem vichřicím a bleskům. Kolem něj stály těsně vedle sebe jeho století druhové – všichni podlehli maličkému hmyzu, který tu příšerně řádil. Obrovští velikáni podlehli nicotným trpaslíčkům; nebylo to osudové znamení?

Co tu kdysi ve své nádheře a majestátnosti bývalo jedinečné, nekonečný prales, to až na několik málo zbytků zaniklo.

Ale jedno si Šumava podržela: působí jako melancholická píseň, která nezadržitelně proniká do srdce. Bez přestání se před námi rozprostírají lesy a slatě a vyprávějí nám epopej, která nemá obdoby, epopej o zaniklém a zanikajícím obřím rodu, který nechala příroda vyrůst a pak ho nemilosrdně zničila.

Zní tady píseň a máte-li pozorný sluch, neujde vám smysl jejích tónů; a země před vámi rozevírá poučnou knihu s nespočetnými stránkami. Staré kmeny a staré pařezy pokrývající půdu jsou vesměs popsány rozpukaným písmem; zdá se být tajuplné a přece je zlehka čitelné.

Přišel čas, kdy se musíme vydat na zpáteční cestu.

Zavítáme-li do některého z hostinců, pozeptáme se po starých knihách návštěvníků. Přiznám se, že si v těch starých knihách rád listuji; bývaly tak nevinné a obsahovaly mnohou zajímavou poznámku, lecjaký verš, který svědčil buď o velikém nadšení autora nebo o jeho bohulibé naivitě. Teď je tomu jinak; teď se každý ničema domnívá, že svět čeká jen na jeho pitomé výlevy nenávisti, které z nedostatku jiných skládek vnucuje knihám návštěvníků.

Vždycky, když to vidím, zabolí mě u srdce. Dřív jsme klidně žili pospolu a nikoho nenapadlo ptát se po národnosti toho druhého; žádný člověk nebyl počešťován ani poněmčován. Copak neexistuje vyhlídka na návrat starých zlatých časů, kdy jsme v dobrých i zlých dobách byli všichni bratry? Ponechejme každého v klidu a nepišme do ubohých knih návštěvníků úvodníkové duchaplnosti a rázná vyhlášení nepřátelství; vždyť už jen z těchhle příčin jsou knihy tak rozdrbané a ošumělé. My nahoře v zelených lesích potřebujeme bílou knihu dorozumění a ne žlutou knihu nenávisti; všichni se chceme radovat z boží přírody, ať Němci nebo Češi – vždyť Šumava patří nám všem a když přijde Francouz nebo kdokoliv jiný, ať se taky raduje, pokud ovšem nebude prolévat krvavé slzy nad smutným pustošením v minulých letech a nad malichernými lidmi, kteří ani když se vydají do nejnádhernějšího ze všech chrámů, chrámu přírody, nedokáží svou nenávist zanechat doma.


Myšlenky z knih

Toto bych chtěl pro své děti, kdyby byly ještě malé. Chtěl bych, aby vyrostly s pocitem, že jsou vládci svých životů. Chtěl bych, aby byly šťastné, ale také aby se staraly o štěstí druhých. Chtěl bych, aby byly emocionálně odolné, aby mohly odrážet nevyhnutelný stres a zklamání, které život občas přinese. Chtěl bych, aby měly důvěru ve svou schopnost učit se po celý život a přizpůsobit se světu, který se rok od roku mění stále rychleji. Chtěl bych, aby měly cíle, po kterých opravdu touží. Chtěl bych, aby byly schopné kriticky přemýšlet a činit racionální rozhodnutí, která jim pomohou dosáhnout jejich cílů. Chtěl bych, aby měly morální hodnoty, které pomáhají dávat smysl a strukturu jejich životům, a doufám, že to budou lidské hodnoty - hodnoty, které mají co do činění s lidskými právy a povinnostmi, a ne s pošlapáním těchto práv.
Peter Gray