on the road kerouac

To, že kniha Na cestě je o ničem, práskl na sebe Kerouac sám (1922-1969) . Tvrdil totiž, že text mu osobně nadiktoval Duch svatý. Přesto nebo právě proto se kniha stala biblí, jakýmsi reklamním protestongem revoltující mládeže, která Bohem, náboženstvím a desaterem jednoznačně pohrdala.

Paradox, který je v knize nepřímo rozebírán, je ale v tom, že se v mládí snažíme být jinými než ostatní, nechceme jít s davem, nicméně svým chováním se stáváme davem jiným.
Protestujeme proti uniformované společnosti našich rodičů, ale stáváme se jen jinými uniformovanými, až se znovu vrátíme do stavu, který jsme kritizovali. Že nemám pravdu?
V Řecku a také na Krétě jsem viděl americké beatniky, ty děti nevázané v sexu a s květinami na hlavě, kteří pohrdali konzumní společností, jak dnes jezdí po světě s kreditkami a v kravatách a sní o starých časech v luxusních hotelích a restauracích. Ptám se tedy, kde zůstaly ideály Beatníků a jaké je to NIC, které  nám odkazuje jejich generace a Bible Kerouacova? Zůstaly jen vzpomínky, podobně jako v tom strašném filmovém kliše Mamma, Mia.

Čím víc prorůstá nadvláda peněz mezi lidmi, tím méně je humanity, tím méně jsme lidmi... To jsou slova profesora Macháčka, které nám říkal už za socialismu. Ale jaké vlastnosti a zkušenosti musí mít člověk, aby nepodlehl náboženské hysterii zvané peníze?

Ohlédnutím do historie, kterou si každá společnost přetvořila k obrazu svému, vidíme pořád to samé. 
Mládí protestuje a postupně degeneruje. Touha po materiálním blahobytu je zatím silnější a nezměnil to ani z drog a alkoholu vyšinutý Kerouac a rádoby hnutí Hippies. A právě v tom je kniha podobná křesťanské bibli.
Touha po blahobytu a strach ze smrti jsou naším jediným skutečným stresem. A s tím souvisí i ty nekonečné hry, které hrajeme se sebou a mezi sebou navzájem, ty líbezné podrazy plné ješitnosti a sebestředu na kolotoči zvaném konzum, zvyk, stereotyp, pohodlnost, blahobyt, peníze.

Truman Capote o Kerouacovi: "To není psaní, ale popisování papíru."

kerouac rukopis
Česky knížka vyšla 4x, poprvé v Odeonu v 1978, naposledy u Arga v 1997, vždy v překladu Jiřího Joska.

Ukázka z knihy : Jack Kerouac – Na cestě – On the Road.
Vlastní názor přijde sám po přečtení, ale pozor, neklepe na dveře... ))

„Kam se ženeš, Ameriko, v tom nablejskaným fáru do noci?“ …
Seděli jsme a nevěděli, co říct. Vím, že tam kdesi podél patníků budou holky a vize a všechno: vím, že tam kdesi podél patníků mi někdo podá perlu.
Poněvadž kluci a holky v Americe si teď toho moc spolu neužijou; aby se nezdálo, že jsou fajnovky, tak se vrhají do sexu přímo, bez toho předchozího dohovoru.
Tohle je celá Amerika. Každý dělá jen to, o čem je přesvědčenej, že musí.
Víš co říkal prezident Truman: „Je třeba neustále zvyšovat životní úroveň“.
Každý den jsem vydělal průměrně dolar a půl. Stačilo to zrovna tak na to jídlo, co jsem vždycky večer jezdil na kole nakupovat. Dny ubíhaly.
Copak každý člověk nevstupuje do života jako sladké robě, které věří všemu, co najde pod tátovým krovem? Až později přijde ten den prozření, kdy poznáte, že jste zoufalí a zubožení – a slepí a nazí a rozklepaní a s děsivou vizáží truchlivého přízraku putujete pak dál tím hrůzným snem svého života.
Tohle je celá Amerika. Každý dělá jen to, o čem je přesvědčenej, že musí.
„Chci se oženit,“ vyprávěl jsem, „abych měl někoho, s kým bych mohl žít v klidu až do stáří. Takhle to přece pořád nejde – pořád jen blbnout a flákat se po světě. Musíme se někam dostat, najít si něco pro sebe.
Courám se za lidma, kteří mě zajímají, protože lidi, jediní opravdoví lidi, co znám jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci k spasení, kteří chtějí mít všechno – a hned!, kteří nikdy nezívají a nikdy neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří.
Válely se tu kalhoty a jiné šatstvo, vajgly od cigaret, špinavé talíře, otevřené knížky – to bylo naše velké fórum, na kterém jsme žili.
Já mám rád až příliš moc věcí a často se dostávám do zmatků a trablům, jak z jedné padající hvězdy přeskakuju na druhou, dokud stejně nakonec nepadnu. Taková je noc a takový jsi ty. Nemám na rozdávání nic, než své vlastní zmatky.
Bůh existuje, ale s ničím se nemazlí. Duch svatej mi nadiktoval celu tu knihu.


Inspirující myšlenky...

Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchu? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. „My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvedomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
Karel Čapek, Válka s mloky