novotny vladimir
V rozhovoru s Karolinou Tetzeli v Listech Ason-klubu 234 (vnitřní příloze měsíčníku Plzeňský literární život) nebyl zmíněn sborník, jenž´s redigoval s Alešem Hamanem k osmdesátce Milana Kundery. Ač jste naň jistě hrdi.

Hrdi, nehrdi, badatel má mít spíše pocit zadostiučinění, že se alespoň občas podílí na něčem, co má i po letech smysl. A ne na mlácení prázdné a staré slámy. Pořád mám doufejme nikoli soběstředný pocit, že nešlo o marný čin. Mrzuté je, že skončil v beznadějně mrtvých vodách: s výjimkou Bohuslava Hoffmanna v Českém jazyce a literatuře na něj nereagoval nikdo. Jako kdyby sborník byl nebyl. To se totiž zrovna rozdrbávala tzv. kunderovská aféra, tak si nikdo s nějakým Kunderou nechtěl zadat. Ach, ti naši dnes tolik mravní a stateční žurnalisté! Ty olbřímí osobnosti, jejichž jepičí titěrnost sahá až k žabinci! Dnes už zase ze žabince vykukují. Co je jisté: našemu nejznámějšímu spisovateli ve světě udělal sborník či sborníček radost. Byť ji dal najevo pouze noblesním pousmáním.

Místo sborníku se v Listech tehdy probírala otázka Mistrovy adresy, jak si vzpomínám.

Valně nevím, jak na „otázku spisovatelovy adresy“ reagovat: Milan Kundera by mi dal co proto, kdybych ji lehkovážně prozrazoval! Až však skvělá próza z pera Karoliny Tetzeli vyjde knižně v Ulitě, dozajista ji potajmu a možná i bez vědomí autorky do Paříže pošleme. Nebo v létě do Normandie.

Proč časopis Plž nerealizuje - s výjimkou této přílohy - rozhovory s autory a kritiky?
Zkus si odpovědět sám, ctěný tazateli! Nabídnu Ti však i jinou odpověď: máloco stárne tak rychle jako právě rozhovory. Možná i tento rozhovor každým okamžikem neblaze nabývá na věku a šmahem pozbývá aktuálnosti. Odbočím, dovolíš-li: s některým autorem bych určitě rád četl rozhovor klidně i každý rok či každý půlrok. Leč praxe je taková, že se řekne: s tím už ne, s tím jsme přece otiskli rozhovor v roce 2007. Nebo někdy jindy. Přitom jako kdyby se každý myslící člověk během roků neproměňoval – jistěže i k horšímu.

Co bys řekl třeba Janu Lukavcovi z Národní knihovny či takové Anně Šochové, kdyby napsali do Plže? Už na Světě knihy mi řekli: „Nejsme proti.“ Redakční zásady jsou zásadami?
Zásady, které naznačuješ, platí už patnáct let: Plž je od počátku literární tribunou západočeského regionu (včetně autorů s tímto regionem výrazně spjatých) a v tom je jeho osobitost: jiné literární časopisy vycházející v regionech jsou na rozdíl od našeho plzeňského nebo západočeského vesměs „celorepublikové“: tisknou autory od Vejprt po Bruntál včetně Prahy či Olomouce. V současnosti máme v Plži rubriku Navštívenka, určenou pro příspěvky „odjinud“: dalo by se dokonce říci, že si ji mladší plzeňské literární kruhy vyžádaly. Mnozí literáti však bohužel o publikování v našem časopise nemají nikterak horentní zájem, přičemž kolikrát z prachsprosté příčiny, že ho neznají. Nebo že jim z Plzně nekynou honoráře, na které není a zřejmě nebude. Oni ovšem mnohdy neznají ani jiná literární periodika. Podotknu ještě, že tato plží rubrika není „povinná“: nemusí v každém čísle být. Než však někoho oslovíme, důkladně takové oslovení zvažujeme.

plz casopis
PLŽ ONLINE zde >>

Je náročné ve spolupráci s ředitelkou plzeňské Městské knihovny Helenou Šlesingerovou redigovat časopis či je snazší mámit z ní verše? Etablovala se svého času přece jako básnířka!
Za těch patnáct let spolupráce si žádné problémy nevybavuji, a pokud nějaké v dané vteřině nastaly, v následující vteřině pominuly: Helena je tvůrčí a pozitivně myslící bytost. Především ale miluje literaturu (byť jinak než kritici) a z tohoto pohledu jest duší nejspřízněnější. Verše z ní nemámíme, jednoduše se držíme pravidla znějícího Festina lente. Někdo chrlí knihu za knihu, že, Ivo, někdo zase zvolí odklon od poezie – a jednou se k ní možná vrátí. Helena má sbírku, na niž může být české básnictví pyšno: což je to málo?

Není! Ale někdy přece může být i šéfredaktor demiurgem, který uvede v chod básnířku zavalenou ředitelováním! Či ne?
To je přímo surreálná představa, jak zavalenou básnířku někdo uvádí v chod... Možná by Heleně prospělo, kdyby nepřijímala funkce v různých prapodivně poskládaných komisích, kde svým jménem a svou znalostí literatury leccos bona fide a bene volens srdnatě zaštiťuje, leč každý si volíme svou cestu i se všemi riziky. Třeba i to je ku prospěchu věci. Může to ale být také obráceně: zrovna Helena Šlesingerová bývá demiurgem, který svou laskavou podporou a spoluúčastí uvádí v chod z dálných dálav dojíždějícího šéfredaktora, věnujícího se kromě Plže a plžení i kdečemu dalšímu.

Což mu ovšem vyneslo heslo v oxfordské Encyklopedií osobností České republiky. Mimochodem: kdy vyjde další svazek tvých specificky deníkových Řádečků?
Autor, ať je to kdokoli, ho zatím nevyhlíží. Ale vraťme se raději k tomu čtvrtému. Pokorně a trpělivě jsem jej vyhlížel a kvůli zdravotním komplikacím jsem se s korekturou daného svazku (pro nakladatelství Nová Forma) vypořádával neskutečně dlouho; snad lze říci rychlostí zemdlených a uondaných plžů. Pořád a pořád jsem se k textu vracel a prováděl v něm další a další mikroskopické úpravy.
Pak jsem však začal ve volných chvílích a přece o něco čiperněji redigovat svazek pátý.

Vyjde ještě koncem roku?
Uvidíme. Leč v Plzni o ně zájem není skoro žádný. Kupříkladu na plzeňskou recenzi prvního svazku se čeká přes tři roky, takže se už pochopitelně nečeká. V této podobě Řádečky pátým svazkem skončí.


Myšlenky z knih

Učitelé jsou – jak praví Platón o sofistech – ti z lidí, již slibují stát se lidstvu nejprospěšnějšími; ale oni jediní ze všech nejen nenapravují, co jim bylo svěřeno, nýbrž činí to ještě horším, a dávají si za to ještě platit. Kdyby se měla splňovat podmínka, již učinil svým žákům Pýthagorás, aby mu buď zaplatili, co žádá, anebo aby přísahali bohům, že mu zaplatí jeho námahu podle toho, jak vysoce si cení prospěch, jehož z jeho vyučování nabyli – tož by se páni učitelé divně na to dívali.
Michel de Montaigne