popper karl

Když mluvím o Karlu Raimundovi Popperovi (1902–1994), málokdo ví. Jeho přínos je totiž stále málo propagován, ačkoli je mnohem převratnější než přínos většiny hvězd mediálního intelektuálního nebe.


Nejprve se zmíním o jeho životě, a pak o dvou základních pilířích Popperova díla.
Je ale jasné, že k aspoň základnímu vystižení jeho bohatství by bylo zapotřebí desítek stran textu, což v rámci drobků není myslitelné. Narodil se roku 1902 ve vídeňské židovské rodině, jež oplývala majetkem i vzděláním. Studoval filozofii, matematiku a fyziku. Nejprve se jeho myšlení obrátilo k teorii vědy (výsledkem se posléze stala zlomová kniha Logika vědeckého zkoumání). Před Hitlerovou anexí Rakouska stihl odejít na Nový Zéland, kde napsal své asi nejdůležitější dílo: Otevřená společnost a její nepřátelé. Po válce působil na London School of Economics a v roce 1965 obdržel titul Sir. Popper byl v aktivním kontaktu s intelekuálními autoritami 20. století, např. s A. Einsteinem, F. A. Hayekem, filozofy Vídeňského kruhu, ale sám pobýval spíše v pozadí. Stal se představitelem moderní polyhistorie a étosu intelektuální poctivosti, jejž dokázal úžasně přenášet. Mezi další Popperovy knihy, které vyšly v češtině a jež chci doporučit, patří jeho autobiografie Věčné hledání a soubor jeho úvah Život je řešením problémů.

Popper jako teoretik vědy zbořil pozitivistické přesvědčení, typické pro klasickou interpretaci vědy (nikoli pro reálnou praxi vědeckého výzkumu!), že vědecké teorie stojí na objektivně odpozorovaných faktech a že je můžeme verifikovat.
Pro něj cesta vědy nespočívá ve vytváření nějakého „světového názoru“, nýbrž v popírání dosud platných hypotéz a v tom, že je nahrazujeme hypotézami lepšími, často zcela odlišnými. Hypotézy si (vzdor slavnému výroku I. Newtona) vymýšlíme, nedá se najít nějaká metoda, jak dojít k dobré hypotéze. Jsou často produktem tvůrčí invence podobné uměleckým vizím. Podrobně propracovaná metoda je důležitá až při testování, které se odvíjí od predikcí, plynoucích z hypotézy, ale nedokazuje nic bezpodmínečně. Jestliže hypotéza v testech obstojí (její predikce jsou v souhlasu s tím, co pozorujeme), není verifikována, protože kdykoli později se může ukázat, že v jiných testech selže. Takové selhání nemusí znamenat jen potřebu kosmetických úprav hypotézy, jak o tom může svědčit např. pád celé newtonovské fyziky díky Michelson-Morleyovu experimentu.

Myšlení K. R. Poppera je přinejmenším ve svém stylu, který se vyznačuje prostotou a logickou vytříbeností, vždy pod vlivem jeho teorie vědy.
Tak i Otevřená společnost se často vrací k metodologickým úvahám, na nichž staví uchvacující a historickými bádáními dobře podloženou vizi humanistického étosu liberální demokracie. Kromě toho se podrobně zabývá základními věcnými charakteristikami otevřené společnosti, která stojí na ochraně svobody a na svobodné soutěži, v protikladu s konzervativními společnostmi uzavřenými.

Možná pro mnohé docela šokujícím způsobem vkládá Popper skalpel své brilantní analýzy do ledví lidí, kteří se stali pro evropskou kulturní tradici posvátní: do Platóna, Aristotela, Hegela, Marxe a Heideggera. Pro mne osobně četba Otevřené společnosti znamenala možná něco podobného, čím byl pro Kanta Hume.

Na závěr medailónku uvedu jen kratičkou citaci z Věčného hledání:

„Skutečnost, že se mravní hodnoty nebo zásady mohou střetávat, je neznehodnocuje. Mravní hodnoty nebo zásady lze objevovat a dokonce vynalézat. Mohou být relevantní v určité situaci a irelevantní v situaci jiné. Některým lidem mohou být dostupné a jiným nikoli. To vše je však zcela vzdáleno relativismu, tj. teorii, že jakoukoli množinu hodnot lze obhájt."

Knihy autora a o autorovi:
Otevřená společnost a její nepřátelé I./II. Praha 1994
Logika vědeckého bádání. Praha 1997
Bída historicismu. Praha 1994
Věčné hledání. Intelektuální autobiografie. Praha 1995
Život je řešení problémů: o poznání, dějinách a politice. Praha 1998
K. Popper – K. Lorenz, Budoucnost je otevřená (rozhovor). Praha 1997
M. Znoj (vyd.), Šance otevřené společnosti – k poctě K. R. Poppera. Praha 2002