karl kraus portrait
Karl Kraus (1874-1936) se narodil v Jičíně, záhy se ale s rodiči odstěhoval do Vídně. Původně byl vyznání židovského, poté katolického a v roce 1918 se zřekl i toho. Nedokončil studium práv a filozofie, pokoušel se o povolání herecké, ale nakonec se z něho stal patrně největší literární a společenský kritik, jakého kdy Rakousko mělo. Proslavil se zejména svým časopisem, jenž nese název Pochodeň (Die Fackel) a který vycházel od roku 1899 do roku 1936, kdy Kraus po srážce s prudce jedoucím cyklistou umírá.


Pochodeň a její otec (v letech 1911-1936 se v ní objevují již výhradně jen Krausovy příspěvky) prosluli ostrými útoky proti měšťácké společnosti, které nebyly podepřeny žádnou ideologií, tím méně pokrokářskou.
Ta síla, díky níž se stala Pochodeň pojmem nadčasovým, pramení z osobní zášti, z idiosynkrazie člověka, jenž byl celým svým osobním ustrojením antipodem měšťáků, mezi nimiž byl nucen žít. Vídeň byla obzvláště zaostalá, desítky let jí vládl Franz Josef, dítě biedermaieru, měšťácky nijaký, žijící v poklidných iluzích absolutní průměrnosti. Jeho neschopnost reflexe nových poměrů naznačuje Masaryk, který se s císařem setkal osobně (Světová revoluce, Čin-Orbis Praha 1925):

„Po třetí v životě jsem mluvil s monarchou; po prvé s Františkem Josefem, jenž si na tom zakládal, že je nejvznešenějším aristokratem Evropy, a podle toho stále a ve všem zaujímal pósu monarchy, kdežto král italský byl vždy přísně konstituční a v celém svém vystupování bez pósy.“

Vídeň se tak stala jakousi zahnívající laboratoří ducha, který se zatím jinde vyvíjel v strůjce dvou nejničivějších válek lidských dějin, ale také v rudou ideologii svělých zítřků. Z nenáviděného města Kraus často utíkal do českých zemí, a to především do Vrchotových Janovic ke Zdence Nádherné, již si nevzal za ženu patrně jen díky intrikám, které sepředl Rilke.

Kromě vydávání Pochodně napsal Kraus obrovské apokalyptické drama Poslední dny lidstva, soubory esejů, článků a aforismů (je vnímán jako největší německý aforista).
Je autorem projevů, básní, písní, překladů (např. Sonety W. Shakespeara) i přepracovaných děl z cizích jazyků. Velmi pozitivní svědectví o něm vydávají významní čeští literáti, např. Šalda, Čapek, Hora nebo Neumann.

Za komunistické éry se Kraus příznačně netěšil veliké úctě a nebyl vydáván. První a bohužel dosud zřejmě i poslední moderní překlad výboru z jeho díla vyšel pod názvem Soudím živé i mrtvé (Odeon Praha 1984). Nyní bych se rád pokusil o zamyšlení nad touto knihou.

Snad první věci, které jsem si povšiml, je skvělá práce s jazykem, nikoli vypočítaná na efekt, umělá, přetížená, ale suverénně prostá, diktovaná silou myšlenky.
Kraus nenáviděl tisk, neboť nenáviděl frázi. Nerozpoznal úlohu tisku, nebyl demokrat a politický liberál, nežil v demokracii a měl tedy zkušenost pouze s tiskem výsostně nedemokratickým, jenž neplnil a nemohl plnit úlohu „hlídacího psa“. Změnám se spíše sarkasticky smál a staré časy shledával lidštějšími, čili veskrze správnějšími. Tak třeba zde je velice expresivní:

„Močůvka potřeb se ještě nevlévala do kanálu ducha. Nižádná poptávka se nerodila z nižádné nabídky. Psalo se krasopisně a hrálo na piano. Byla to mizerná doba. Co chtěl člověk vědět, to se dověděl, ale nic víc. Technika se ve své ubohosti nijak nepokoušela proniknout do oné končiny, kterou si duch vyhradil pro nejvlastnější potřebu. Kvůli čemu se ty starosvětské mozky vzrušovaly? Kvůli čemu se bránily pokusu dát si pod duchovní záminkou naroubovat něco skutečnostního? Kvůli duchu. Tak či onak někde ho jistě měly a nějak si ho chránily. Jinak by nebyly měly sílu odolat žurnalistickému přemlouvání; jinak by bylo už tehdy došlo k nejzlořečenějšímu experimentu, jaký kdy byl na lidském duchu spáchán. Jinak by byly už tehdy události závisely na zprávě a společnost by byla očitou svědkyní těchto očitých svědků, kteří tváří v tvář hrdinské smrti, jakou hyne udatnost a lidskost v boji s koňskými silami, tváří v tvář obětem lotrovsky vladaří v causerii. Jinak by už tehdy byla barva uhynula; řečníci by ji byli přiznali, pisatelé popsali... Jinak by se byla už tehdy pod rouškou svobody zavedla nejbídnější robota: duchovní poddanost. Už tehdy by se byla všechna krev z literatury vypustila a na skromnou poptávku zákaznictva nabídkou stále zkorumpovanějšího čepovala jen po hokynářsku. Jinak by se byla už tehdy březivost, uchovaná pro blaho duchovního oplodnění, proměnila v jalovou hysterii, která toliko je-li šimrána novinkou, dokazuje, že ještě vůbec trvá.“

Podobnými mistrovskými, ale neustálým se vzmáháním k nové a nové invektivě poněkud jednotvárnými větami jsem se probíral při čtení ne snadno a ne s chutí. My si dnes už jen obtížně dokážeme představit, jak vypadal kdysi tisk a na co to Kraus vlastně svým drtivým sarkasmem útočí.
Naštěstí najdeme v článku, ze kterého jsem právě citoval (Zánik světa skrze černou magii), dobové citáty, jimž si autor vydatně vypomáhal. Stručně se dá říci, že kritikův útok byl veden na plochou, krasořečnickou uniformitu, jež v ničem nezpochybňuje měšťáky přijatý a o existenciální rozměr ochuzený obraz světa. Bez myšlenky, ve stylu úřednické služby nezpochybnitelnému my, s nadhledem těch, pro které je dávno všechno jasné a vyřešené, do škatulek sesumírované, podrobené Záhořovu loži toho úsměvu, který vysílá do světa spokojenost Dickensova páně Potta, se tehdy psalo, a tedy všechno bylo převedeno na fráze. Tisk se stal vlastně spontánně propagandou, skrze kterou monolitická společnost sama sebe ukájela, dávno před Hitlerem.

Sloužil kapitálu i pavlači, což oboje Kraus nenáviděl. Šlo totiž o stále tutéž džungli, různě propojenou, rozmanitou, stále však rejdiště primitivů a zločinců, již se v nekončícím boji o větší sousto spojovali v jedno veliké, optimistické, cynické i bezduché my.
Odtud také autorova nevole vůči technice. Dnes jsme mnohem více zvyklí na pojetí techniky jako efektivního „udělátka“, které je šité na míru a za jehož vady nám výrobce skládá účty. Tehdy ale technika představovala symbol optimistické společnosti, která je odhodlána z hloubek svých dýchánků žasnout sama nad sebou a otročit svému obdivu vůči sobě, čili technice. Karl Kraus právě o tomhle píše v textu Technoromantické dobrodružství (což by mohl být také jiný název pro Třetí říši, SSSR či Maovu Čínu):

„Jen protože moc k svému zachování novou smrt potřebuje, jen protože se staré panstvo, než by vděčilo za své postavení chemii, raděj nepoděkuje, protože insignie jsou odkázány na chemikálie, tím se naše vítězná kultura neodvratně zasvětila otravě jedem. Lidstvo promarnilo fantazii na vynálezy, a jejich účinnost si už neumí představit – jinak by právě skrze ni kajícně spáchalo sebevraždu! Ale protože na vynálezy promarnilo také lidskou důstojnost, žije a umírá pro všelikou moc, která takového pokroku použije proti ní. Nepředstavitelnost toho, co denně prožíváme, neslučitelnost moci a prostředků k jejímu prosazení, to je ten stav, a technoromantické dobrodružství, do něhož jsme se pustili, ať tak či onak tento stav skoncuje.“ Celkovou reflexi doby najdeme shrnutou např. v tomto aforismu: „Viděl jsem jednoho, ten vypadal jako standard of life. Druhého, ten zas vypadal jako upadající blahobyt. Redaktor vyšel v hotelu z pokoje pana Venizelose a vypadal jako status quo. Kolem šel svět, ten měl obličej majetnické třídy a zadek širokých vrstev.“

Živá a osobní zášť k většině svých součastníků udělala z Krause mizantropa.
Cítil hlubokou nechuť k pozitivním řešením, k naději, k angažovanosti ve prospěch budoucnosti (i když právě to svou Pochodní dělal). Překladatel výboru Aloys Skoumal o této charakteristice píše v předmluvě: „Dlouho byl – díky zaběhanému historickému schématu – v Krausovi spatřován juvenálský, voltairovský, swiftovský satirik, zesměšňující, jak se na satirika sluší, pošetilosti a pranýřující neřesti doby. Vnější... rysy nedovolovaly kritice proniknout k poznání, že se Krausovo zoufalství vzdává naděje na nápravu světa... Proti Leopoldu Lieglerovi, jednomu z mála pronikavých starších badatelů, rozpoznal Walter Benjamin správně podstatu Krausovy osobnosti ne v čítankově banálním etickém zaujetí, nýbrž v timonovské mizantropii. Benjamin soudí, že oba, Timon i Kraus, nemají a nechtějí mít s lidmi nic společného. To ovšem, dodejme, nikterak nevylučuje aktivitu...“ Je pravda, že díky tomuto zaujetí je v mnoha Krausových textech nesympatický nádech tvrdosti, nelidskosti a nízké zášti. Zatímco třeba Rochefoucauld ve svých aforismech střídá docela vyrovnaně hořká i pěkná tajemství života, Kraus dává přednost sžíravému cynismu.

Obzvláště silně se jeho odpor k současníkům ukazuje v textu Beethoven a Goethe – vzory a životní vůdci, v němž také pojednává ženskou otázku, která pro něj byla velmi důležitá.
Úvod k textu tvoří dobový inzerát šestatřicetiletého muže střední třídy, který hledá manželku. Z dnešního pohledu směs směšnosti a příšernosti, v jejíž kritice je Kraus moderní víc než v čemkoli jiném. Přepíši aspoň pár útržků tokajícího pána, aby do šíře se rozbíhající Krausova kritika byla srozumitelnější:

„Pocházím z vybrané, křesť. akademické rodiny. Při vší ráznosti jsem velmi snášenlivý... Přítel umění... Jsem dobrého něm. smýšlení, účastník války a přívrženec království podle angl. modelu. K žádné církvi se nehlásím, aniž jsem proto nenáboženský. Mými vzory a životními vůdci jsou muži jako Bedřich Veliký a Bismarck, Goethe a Schiller, Beethoven a Wagner... V úvahu přichází jen dcera z rodiny stejného původu, které se tak jako mně dostalo v rodičovském domě nejvýš pečlivé výchovy. Její názory musí být s mými sourodé. Mám vyloženou zálibu v hezkých(!) blondýnkách asi 1.70 m výšky. Světlá blondýnka má přednost... Chci, aby si má nevěsta do manželství přinesla dostatek svých věcí, určených pro její výhradní potřebu, tak např. garderobu, spodní prádlo, střevíce atd...“

Jedná se tedy o měšťáckou fasádu, která se nesnaží zakrýt bohorovný egoismus a zcela majetnický postoj k ženě. Všechno je napsáno v jednolitém duchu doby, v níž prapor onoho my, všech těch spořádaných občanů, vyznávajících „společné hodnoty“ a připravených volit Hitlera, převažuje nad jakýmkoli individuálním já a ty. Evropané dnes často vyčítají americké kultuře plochost, masovost i malou diverzitu. Je ale pravda, že v USA se může každý chovat podle svého, že provokace a zejména důraz na individualitu jsou jedním z hlavních znaků americké kultury, která se jenom na povrchu může jevit monolitická. Lze si klást otázku, zda by se naší evropské avantgardě bez velkého poválečného vlivu country, jazzu, Hollywoodu a bez vlivu „amerického snu“ podařilo odvrátit masy od měšťácké uniformity...

Kraus vidí v inzerátu charakteristiku celé společnosti, zvláště zbabělého evropského kapitalismu:

„Mimochodem řečeno, všichni kapitalističtí janci, všichni strašpytli teroru, kteří mají plný měšec a tudíž i kalhoty a kteří vědí, že touhu po starých časech už nikdy neukojí, horují pro království podle angl. modelu...

Tato společnost je arci ve všech zemích stejně zgruntu odporná, pozná se podle reflexivních pohybů i tokavých tónů strachu o majetek, jaké vydává podobně jako jistý hmyz smrdutou šťávu, jakmile se na jejím lakotném obzoru vynoří problém bídy. O válce „nechtějí nic vědět“, nanejvýš že by se měla znovu zahájit nebo že zas jako „váleční účastníci“ rádi vzpomínají na bujná dobrodružství v zázemí; a když vedle nich chcípá hlady invalida, utěšují se myšlenkou, že si sanování zkrátka vyžaduje oběti... Všechno se totiž děje pro vlast, ta je přenosná dekorace složená ze dvou dílů: z prospěchu jedněch, a neprospěchu druhých... Běda ženě, která v takových oblastech hledá pravé rodinné štěstí! Nemá-li totiž už z domu pochopení pro člověka jako on, a není-li tedy eo ipso zrůda, dá se ve své plavě blondové bezelstnosti bědně strhnout do víru těchto přípustkových vět... Jakkoli příšerná je možnost, že ženy své pudy takovému kosmickému vyvrhelovi, představujícímu oporu společnosti, zadávají – příšerněji než možnost, že se něčemu takovému zaprodávají – přece jen se člověk ukonejší představou, že pak co nejčastěji shánějí radovánky mimo manželský domov.

“Žena jako majetek, trpný přívěšek mužského světa, který nemá, kudy se vidat jinam. Nemá-li to štěstí, že narazí na muže, s nímž se přizpůsobí standardu měšťáctva, jenž jí přinese za její nízkou roli trochu radosti a pokoje, stává se pouze obětí, bezmocnou a beznadějnou. Kraus cituje z „nějakého sentimentalisty“ výstižnou črtu tehdejšího tradičního  manželství: „Od předehry, flirtu bezelstné dívenky někde v lázních, od bohatého nápadníka a chamtivé matky, od prvního dějství, ženiny cizoty v cizím bytě, ohavností svatebních obřadů až k poslednímu dějství, kdy možná třeskne výstřel, bez jakého se takové drama neobejde, a po němž tlusťoch bezradně stane před zesinalým obličejem, který celý zkrvavený spočívá na polštářích a kolem úst vypadá příšerně unaveně a přitom osvobozeně...“


fackel kraus karl

To je kontext, který často pomíjíme při úvahách nad dnešní kulturou, neboť srovnání schází tím méně, čím méně si některé věci, kdysi běžné, umíme představit.
Zákaz potratů je např. špatný zákaz, slouží-li pouze k tomu, aby ženu udržel v postavení plodícího dobytka. Neschopnost vidět konkrétní lidské utrpení je, pokud se stane fundamentální vlastností celého systému, patrně horší než vražda novorozence, již spáchá zoufalá Goethova Markétka. Proto se Kraus práva na potrat zastává a proto by soudci Markétek měli dříve, než začnou soudit, říci, co udělali pro tu, jež se ocitla před jejich tribunálem. Kraus ve věci postavení žen téměř věří v revoluci a navádí ženy k nevěře, k odmítnutí rodit děti:

„Co ve světě rumišť, odkazu to války, počít, toť úloha všem pozůstatkům životního způsobu, který ji umožnil, všude, kde na ně v jejich srdcevražedném působení přijdeme, vyhlásit jedině mravnou válku, a než se poskytne sebemenší pozitivní pomoc, zatrhnout nestoudný nerozum, s jakým invalidní stát zachováváním prahanebného paragrafu pokračuje v populační politice vraždy tím, že nutí hladovějící matky rodit, aby je pak, až to zas půjde, jako dospělé potratil... Vnímání schopnými smysly nelze pochopit, nelze snést, že celá tato mužobijská, jatečně zrozená sběř, tito souložníci mrtvé přírody, mají prožít chvilinku bezvědomí, chvilinku, v níž vnímají stranou bídného výpočtu, za jaký si ji koneckonců kupují.“

Na závěr své recenze se zastavím u Krausových názorů na umění a na jazyk, k nimž oběma cítil takřka nábožnou úctu.
Pro tento účel výborně poslouží jeho asi nejslavnější kritika Heine, a co způsobil. Jedná se o ostrý, sardonický útok na básníka, v jehož tvorbě Kraus viděl kýč typický pro epochu žurnalismu. Setkáváme se s hýřivou ironií, jež se křečovitě zajíká na základě rostoucí emocionální vypjatosti, jak si autor uvědomuje stále dokonaleji hrůzu, o níž píše. Ale útok má nečekaně i kulturně-nacionální rovinu, neboť Kraus ztotožňuje nenáviděný útvar fejeton s románskou, konkrétněji francouzskou kulturou (francouzská choroba, fejeton jako lues):

„Toť se ví, pobýt dvě léta v Paříži je u takových Habakuků nejen výhoda, je to i jejich předpoklad. Sypký písek francouzštiny, který zavěje do ruky kdejakému ťulpasovi, házejí německému čtenáři do očí... O to se postaral Heinrich Heine a díky jemu se už pánové sami do Paříže nemusejí namáhat. Fejetony může teď člověk psát, aniž přičichne k Champs Elysées. Veliký jazykově šejdířský kousek, který v Německu vynáší víc než největší jazykově tvůrčí výkon, skrze novinové generace působí dál... Bez těžiště vlaje talent světem a dodává libou potravu šosákově nenávisti ke géniovi. Psát fejeton je tolik jako na pleši navíjet kadeře; jenže obecenstvu se tyto kadeře zamlouvají líp než lví hřívy myšlenek.“

Kraus pochopitelně vnímal Heina z pohledu své doby a odmítá především jeho dobovou recepci. Mně osobně se zdá, že ačkoli Krausovy výtky mají reálný základ, je spis Heine, a co způsobil reakcí na ty, kdo autora Lorelei šosácky obdivovali.
V základu se jedná stále o totéž... proto mohl třeba takový Karel Čapek psát fejetony, zabydlet se v hloubi střední třídy a milovat přitom Krause. Důvod je jednoduchý: humanismus a liberalismus bratří Čapků, Karla Poláčka, Ferdinanda Peroutky apod. je Krausem poučený, je bez onoho my, bez prázdných kulturních proklamací a bez falešných fasád. Mířil naopak ke konkrétnímu člověku v jeho jedinečnosti, boural vášně a předsudky „starých dobrých dob“, souzněl s avantgardou i s moderními ideály demokracie.

Smyslem umění je podle Krause poctivé znovunalézání a zhušťování myšlenek, o kterých říká:
„Kdo ji hledá, ten je poctivý nálezce, jemu patří, i když ji předtím nalezl někdo jiný.“ Opravdovou uměleckou hodnotu nakonec přiznává Heinově Knize písní, již psal jako těžce nemocný člověk upoutaný na lůžko a očekávající smrt, ale i tu nalézá povrchnost, která se míjí s tím výsostným, co dává člověku řeč: „Tajemství zrodu starého slova mu bylo cizí. Řeč mu byla proti vůli. Ale nikdy ho nepřivedla do mlčenlivého vytržení. Nikdy ho její milost nesrazila na kolena. Nikdy se za ní nepouštěl na stezky, jaké oko rouhavého čtenáře nevytuší, a tam, kde teprve začíná láska. Ach, ta dřeň sžírající slast prožitku!“ Obávám se, že si Kraus neuměl právě tohle u čtenářů Heina, jak je znal, představit a jen proto to podsouvá básníkovi samotnému. Je totiž zřejmé, že byť Heinrich Heine působí ve svém díle poněkud povrchním dojmem, není důvod myslet si, že nezažil to, co je vlastní všem slovesným tvůrcům, pokud ovšem nejsou efemerními trpaslíky s fasádou měšťáka fin de siècle.

Přirozeně by se toho o díle Karla Krause dalo napsat ještě mnohem víc, domnívám se však, že pro tuto příležitost byla naplněna rozumná míra.
Doufejme, že se brzy objeví i další překlady z jeho díla, neboť na začátku jedenadvacátého století, kdy se zapomíná, odkud se vzala Osvětim a kdy se za všední šeď berou plody dlouhého boje o svobodu a za lákavě barevné ovoce krvavé sny našich dědů, je rozeklané zrcadlení živné půdy nacismu na žhavém plátně zraněné, mučené a milující i nenávidící duše Karla Krause víc než potřebné.
----------------------------------------
Doporučujeme:
Karl Kraus / Moc a bezmoc slova / Mladá Fronta 1988
Karl Kraus / Soudím živé a mrtvé / Odeon 1984