kainar josef 1
Kdo to vlastně byl, Josef Kainar? Jeho život právem snese označení různá. Básník, spisovatel, hudebník, textař, překladatel, ilustrátor, výtvarník, fotograf, filmový scenárista, dramatik, člen umělecké Skupiny 42 a Ohnice, tramp a výpravčí na železnici. Tím vším Josef Kainar byl. Ovšem jeho beskydské životní epizody, byť krátké, nejsou příliš známy.


Kainarův život v nás může vzbuzovat rozdílné pocity, avšak některé jeho verše jsou kouzelné, některé jeho postřehy také. Bytostný Moravák, po mamince Hanák, po otci železničář. Rodák z Přerova (29. 6. 1917). V jeho deseti letech se rodiče rozvedli. V sedmnácti letech si půjčil od spolužáka na gymnáziu revolver a z nešťastné lásky se postřelil. Byl tehdy za tento čin pokutován třiceti korunami, neb vzbudil veřejné pohoršení. Žil s otcem a v roce 1938 si na Univerzitě Karlově zapsal češtinu a francouzštinu.

Po zavření vysokých škol se v roce 1939 vrátil k otci, který v té době bydlel v Řepišti. Pracoval krátce na dráze, mezitím ovšem jako kytarista (a někdy i houslista) profesionálního Doležalova orchestru (v ostravské kavárně Savoy a ve zlínském Společenském domě). Právě s muzikanty se vždy pohádal a vrátil se do Ostravice, kde pracoval na místní pile. To udělal dvakrát. Nakonec v Ostravici zůstal až do konce války. Její poslední měsíce dokonce snad na chatě na Lysé hoře.


Píseň „Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem“ věnoval Brnu. V roce 2007 po něm bylo pojmenováno gymnázium v Hlučíně, v němž ukončil svá středoškolská studia. Na koncertní úrovni zvládal klavír, housle i kytaru. V roce 1946 vydal svoji druhou básnickou sbírku Nové mýty. Ta je nesporně inspirovaná nespravedlností světa, jejímž projevem byla nedávno skončená válka. Ve sbírce je i jeho nejslavnější báseň „Stříhali dohola malého chlapečka“, kterou svého času zhudebnil Vladimír Mišík. Když si v následujícím textu přečtete část korespondence, kterou Josef Kainar vedl s přáteli v době svého pobytu v Zadních horách (v Beskydech), pochopíte, koho vlastně v té jeho básni stříhali. A těžko odhadneme, kolik jeho básní v těchto místech vzniklo, pro kolik básní zde našel Josef Kainar inspiraci.

Jaroslav Havlíček na Kainarův pobyt v našem regionu vzpomínal svého času takto:

Zvláště rád si vzpomínám na několik sobotních večerů a neděl, prožitých v posledních letech války na Starých Hamrech. Abychom aspoň na několik hodin unikli z ponuré a nebezpečné reality tehdejší doby, scházeli jsme se tam, nás pár z Olomouce, s Kainarem, jeho kytarou, hrstkou jeho ostravských přátel, mezi nimiž nesměli chybět výborní jazzoví muzikanti, kamarádi Goralčík a Tomšíček.

Tam ve volnosti, vysoko na stráni nad Ostravicí, za dřevěnicí krejčího Zápalky, u něhož jsme v podkroví přespávali, měla svou premiéru nejedna Kainarova písnička. Na doslech od nás se pod dozorem bdělé maminky slunívala krásná dívka, řečená Inka. Tajně i zjevně jsme po ní pošilhávali. Jestlipak si na to někdy vzpomene zasloužilá umělkyně Irena Kačírková a připomene si i písničku o sladké Ajrín, kterou jsme o ní i pro ni zpívali? Bývalo to sice trudné trmácení v zatemnělých a zatuchlých protektorátních vlacích, ale dávali jsme plně zapravdu legračnímu písňovému textu, který o tom Kainar složil:

Nedám už vůbec nic na lidský camry
Musím jet v sobotu na Starý Hamry!

kainar holky mladi stere hamry
Foto z dvorku dřevěnice krejčího Zápalky.

A nebyl by to Kainar, aby zrovna vedle legrácky o veselých starohamerských nedělích nesložil unylou maďarskou melodii z třicátých let, pověstnou píseň sebevrahů Szomoró Vasárnap (Smutná neděle).

Pokud si někdo myslí, že partě okolo Josefa Kainara šlo pouze o pohodlné přežití války, mýlí se.
Josef Kainar si musel vydělat na živobytí (otec byl v roce 1939 penzionován) a práci na pile v Ostravici vzal skutečně z existenčních důvodů. Líbilo se mu zde více, než na dráze. Přesto se mu podařilo vydat v roce 1940 první drobnou knížečku básní s titulem Příběhy a menší básně. Na snímku výše druhá zleva Irena (Ajrín) Kačírková a čtvrtý zleva Josef Kainar. První a třetí zleva manželé Polívkovi.

V těch dobách napsal příteli Janu Pilařovi dopis, v němž se zajímavě vyjadřuje o pile v Ostravici. A o stáří.

Drahý Honzo!

Psávám si hrozně zřídka s přáteli z Prahy, ale i z toho mála je mi zjevné, že:

a) stárneme; b) máme se špatně; v nejlepším případě se nudíme a není nic nového. Já tomu nevěřím. Povím Ti přímo, proč nevěřím v stárnutí. Tady na pile, kde se zlobím s fošnami, prkny, odřezky, špicemi, odkory a odkorky, je spousta dělníků kolem padesáti, šedesáti i více let. A je to osvěžující pohled, jak pětapadesátiletý podráží rozverně nohy šedesátiletému, protože šibal sedmdesátník mu vycpal kabát pilinami a namazal kliku aparátu červenou pryskyřicí. Velmi poučné, tykat si se stářím, které nás nepodceňuje, protože toho má taky hodně za sebou.

Onen dopis je svědectvím toho, že Ostravice a ostravická pila jsou místem Kainarovy prvotní inspirace, Neboť v uvedeném dopise dále píše:

Pokud se mne týče, vymýšlím a vymýšlím, už jsem si stvořil celého svatého podle svých mylných představ a on si roste. To, že mi něco zabavili, mne netěší a nermoutí. Rybník mi tím nevypustili. Má vizáž? Holím se jednou týdně, a když tak učiním, nevnímám se příliš. Víš, kdysi mne hrozně těšilo býti vytištěn, a proto (jaká domýšlivost!) i sem tam čten.

Dnes mne baví ukládat své listy veršů do lepenkových desek, při přenášení dřeva si prozpěvovat básně beze slov, jenom rytmické nápěvy jambů a trochejů, občas do toho vpustit hezké slovo. Doma pak vypiji svůj půllitr mléka, kouřím cigarety z dýmkového tabáku, ustelu, uklidím (nebo ne), lehnu si na břicho a píši (nebo ne). Při tom všem si velmi ledabyle uvědomuji, že nosím s sebou takovou podivnou věc, kterou musím před lidmi skrývat…
Ale já se necítím vyřazen ani nadřazen, mám trochu víc beznadějných dnů, než tomu u lidí bývá, a ono to přejde. Napiš mi, prosím, až Ti vyjde Tvá knížka, a já si na ni vydělám. Těším se na ni, milostná poezie je mi něčím hrozně krásným a obdivuji ty, kteří ji mohou psát, aniž by se museli příliš přetvařovat v tom sladkém a něžném spádu slov.

Tvůj Josef Kainar

kainar kytara
Básník Ivan Blatný, u něhož v Brně po válce Josef Kainar krátce bydlel, píše 15. dubna 1941 toto:

…Dostal jsem lístek od Kainara, takže teprve teď vím, že je dělníkem na pile v Ostravici, tamtéž, kam utekl loni z domu a kde jsem ho navštívil. Tehdy bylo září, penzion Ivánek, kde bydlí bezpochyby také nyní, obrostlý psím vínem, se červenal na všech stranách, špatně přivázaná koza žrala růže, pes chňapal po mouchách a ženské točily skřípajícím kolem studny. Bylo září a ve vzduchu bylo, jako vždycky, něco, co svírá srdce. Pak přišla doba dešťů. Chodili jsme v lijáku z domu, kde jsme bydleli, zahrádkou a po schodcích dolů do jídelny. Po horách se valily mlhy. Horský potok, přítok Ostravice, nám řval u ucha.

Později mu Josef Kainar píše:

Drahý Ivane!

Píši, neboť jsem na tom zle, doufám, že promineš. Bez rodiny, místa jsem se vzdal, nebylo to možno dál provádět bez vyhlídky na blázinec. Jsem tu v malém hotelu v Beskydách - a na dluh. Nemám ani vindry, zbývá mi 3 K 50 h, a žiletka. Píši Kamilovi, nemohl-li by mi zaopatřit peníze od Petra, kde mi něco vyjde, a Tobě, u něhož mi sice nic nevyjde, ale doufám, že po jakémsi ukončení styků s rodinou si vyzvednu své peníze a vrátím Ti to, co bys mi snad mohl telegraficky půjčit. Kdo rychle… atd. Ale není-li to možno, nic se nestalo, záležitost nebude nic horší, než taková jaká je. Nevíš taky o radě? Ivane, prosím, ať tak nebo tak, telegraficky.

Zdraví, líbá Jos. Kainar, Ostravice u Frýdlantu, hotel Ivánek. Prosím, neříkej nikomu mou adresu!

Věra Bajnarová píše Ivanu Blatnému, Slezská Ostrava, 7. května 1941

…Vzpomněla jsem si na Brno a snažila jsem si představit i Tebe, jak prodáváš brejle a hezkým děvčatům dáš nové sklo zdarma; to totiž na Tebe prozradil Kainar, který se prý nyní usadil na jaře na Ostravici a líbí se mu práce na pile. „Má nový klobouk a čistou košili,“ povídal o něm jeho kamarád. Takhle se dovídáme o lidech. Možná, že o něm víš dokonce víc, ale přesto Ti to píši…

Ze vzpomínek Emanuela Kutálka, vlastního bratrance Josefa Kainara:

To si pamatuju, Josef odešel do nějaké kapely, Společenský dům Zlín, tam byl nějakou dobu, a možná se napili, pohádali se, partija se rozpadla. Pepa se vrátil nazpátek s tam odsud někdy 41, nebo 42 šel na pilu na Starý Hamry, spíš 42, tam jsem s ním byl u krejčího Zápalky, já 14 let kluk, mě poslali spát, byl tam asi nějaký mejdan a druhej den jsme šli na oběd do stanice Staré Hamry, dnes zatopeno. Mám vzpomínku, udělali kapelu, buben představovaly hospodské židle s překližkovou částí, další měl pokličky dvě, byla tam nějaké kytara a hřebínek s hajzlpapírem, tak se tam zpívalo a podobně, skončilo to tak, hospodský přišel a chtěl platit, celá partija neměla prachy, tak jsme vyskákali oknem a utekli.

Ať to bylo jakkoli, část života v Ostravici básník Josef Kainar zanechal. Po válce se stal nejen uznávaným básníkem a hudebníkem, který pohříchu dával na „lidský camry“ více, než bylo zdrávo. Avšak co chcete vyčítat muži, který napíše pro děti takovéto krásné verše o indiánech:

Indiáni, ti se mají!
Celý den si jenom hrají.
Skáčou hejsa, hopsasa,
chytají se do lasa.
Potom vlezou do vigvamu,
zavolají na svou mámu:
„Mámo, mámo, máme hlad.“
Snědí vlka a jdou spát.
Do spánku jim pěkně vyjí
kojotové na prérii,
ráno sluníčko je vzbudí,
a ti malí chlapci rudí
hned vyběhnou mezi stany
hrát si. Nač? Na indiány.

kacirkova irena
Sladká Ajrín Irena Kačírková

Do našich Beskyd nesporně patří. Rodačka z Prahy trávila dětství a dospívání v Ostravě. Tatínek byl známý ostravský kožešník. S rodiči, ponejvíce s maminkou, jezdili do Starých Hamer velice často.
Irena Kačírková (1925-1985) byla rozhodně první dámou českého filmu i českého divadla. Mohla v životě dosáhnout vyšších poct i dalších vysněných rolí. Vzdělaná, noblesní dáma hovořící třemi světovými jazyky do poválečné ho vývoje této země moc nezapadla. Francouzsky si ve Starých Hamrech mohla ale povídat pouze s Josefem Kainarem. Když spolu jistou dobu dýchali stejný pražský vzduch, asi se možná ani nepotkali. Natož aby si připomněli Kainarovu písničku o sladké Ajrín. Ta patří k historii Zadních hor.
Koncem války Irena Kačírková okusila již v Ostravě prkna, která znamenají svět, a po studiích na DAMU stala se stálicí Městských divadel pražských. Doma měla 3500 knih a její dcera tvrdí, že je po nocích všechny přečetla. Poznalo se to i na její tvorbě literární, zejména v době, kdy nesměla hrát. Dočkala se i vnoučka; stresy jejího života byly možná původcem těžké zhoubné nemoci, které v poměrně mladém věku podlehla. A tak zůstala jen ta fotografie z dvorku dřevěnice krejčího Zápalky. /viz. foto/

 

 


Inspirující myšlenky...

Zkoumáme minulé věky a útrpně usmíváme, ba posmíváme se božské té naivnosti, nemotornosti a neurvalosti svých praotců, aniž by nám napadlo, že věkové pozdější budou se rovněž tak posmívati nám... Jaká je příčina, že nevznikají v mozcích našeho věku podobné myšlenky jako v mozku Homerovu, Sofoklovu, Aeschylovu, Euripidovu, Aristofanovu, Shakespearovu, Cervantesovu, Danteovu, Miltonovu, Petrarcovu, Tassonovu, Calderonovu, Moliérovu, Voltairovu, Rousseauovu a jiných? Jeť snadněji cizím mozkem mysliti, cizí myšlenkou se honositi a oblažiti sebe i jiné, než vlastní myšlenku z mozku svého vykřesati. A přece žijeme ve věku – pokroku! V čemž se ale jeví tento pokrok?
Jakub Arbes (1840 – 1914), Mozek Newtonův