fencl ivo v televizi
Hodně píšeš o knížkách pro děti a někdy také o braku. Snad tě přitahuje?
Kdysi se jednoduše jednalo o zadání mého redaktora v časopise Tvar Michala Škrabala, abych plnil úspěšnou rubriku ze zadní stránky, kterou pojmenoval Patvar (já sám navrhoval název Patvary). Při té práci jsem často řešil, u čeho škvár začíná, kde končí, a přemýšlím o tom doteď. Jsou různá kritéria a znám se s kritiky, ale možná bychom si, řeknu ti, mohli přiznat, že to nakonec závisí na čidlech, na aparátu toho kterého vnímatele. „Tohle je už brak pro tebe,“ řekne se, „ale já to nejen miluji, já totéž chápu jako literaturu.“
Naopak mi může být předhozena reprezentantka vysoké literatury a neosloví mě a v podstatě v ní uvidím brak. Je to skoro jako s milenci.

Jako s milenci?
Nějaký milenec není pohledný nebo dost mužný, a tak se objekt jeho lásky zachová k němu podle toho. Lhostejně. A zrovna tak vypoví testy škvárovitosti hodně o testujícím. Ten sice většinou nezmodrá jako lakmusový papírek, ale kdybych nyní surově vyčíslil a vyjmenoval škváry, které už jsem někdy testoval četbou a ze kterých mi na místě očekávané špinavé vody vyšla únosná literatura, divili bychom se. Kdo ale ví, zda já sám obstojím v nějakém dalším nenápadném partnerčině testu.

Definice braku možná ani neexistuje, anebo je vágní.
To je. To tedy ano. Tím spíš bývalo ve Tvaru fajn (rubrika po pěti letech skončila), že jsem pokaždé takříkajíc chňapl nějakou všeobecně, pravidelně gilotinovanou legendu a tlačit ji na piedestal, i když pod zástěrkou popravy.

Co legenda na to?
Ohřála se na piedestalu a někdy tam zůstala. Ale jen chvíli a ne díky mně. Zůstala, když tam patřila. Tak třeba takový Doktor Fu-Manchu, to prostě není přímo brak. A co to tedy je? Poezie? Nevím. Snad. I když nijak zvláštní.
Nebo původní Fantomas.
Nebo Leblancovy a Lerouxovy romány. Dutá jehla, Fantom opery.
Záleží i na schopnosti argumentovat. Havel, jak vzpomínám, někde uvažuje o tom, že se bohužel dá vyargumentovat vše. Což je smutný! A naštěstí to není stoprocentní pravda. Máme přece i zcela neomluvitelné zločiny. Ale moc správné není, když někomu necháš pod svůj stůl padat jako odpad jeho city, které skrz toho člověka přece jsou od Boha, kterého si já sám představuji především jako Svědka s velkým S. A jediný zná tu skutečnou pravdu. A ví, jak to bylo ve tvém životě s tímhle a jak s támhletím. Jak doopravdy. A ne, co se jen zdálo. Jen Bůh to s námi prodělal a pamatujeme to jen my a on. Nikdo jiný. Ostatní neslyší a neuvěří a zapomenou a nic se nedá sdělit.
Chápu přitom, že se mnoha lidem žije i bez víry dobře. Ale mně ne.

fencl ondrej neff 600
Ivo, a máš pro všechen ten brak, který jsi kdy četl nebo aspoň prolistoval, vůbec čas na kvalitní literaturu?

Tu píšu (smích).

Jen jestli nepřeháníš. A minimálně dvě knihy jsi vydal v edici KRIMI. Například dílo Zabiju Putina v Karlových Varech.
To je fakt. Ale nikdy nedávej na první pohled, je vždycky pravdivý. Kdo to řekl?

Oscar Wilde?
Přesně tak. Co myslíš, je to jen bonmot? Nebo pravý aforismus? Umberto Eco by nám to řekl a básník chtěl říct, že kdybychom se k druhým chovali, jak si často zasluhují, museli bychom je často zabít. Nebo aspoň napůl. Což to jde? Ne! A ani nejlepší manželství nevydrží bez kompromisu a bývá těch kompromisů víc a psaní, to je taky takový kompromis.

Uzavřený se životem?
Ano. Sice je fakt, že ani nemusíš mít žádný handicap, abys byl dobrý autor, ale vážně netuším, jestli je tento výrok pravdivý.

Je?
I můj matikář z gymplu Vladimír Pavel by jistě váhal a řekl bych, že také Kundera či Bradbury mají více i méně skryté handicapy. Nebo se aspoň cítí být handicapováni.

Čím?
Třeba jenom věcmi, které nás, obyčejné smrtelníky, minou jak zbloudilý šíp a opustí.

fencl dve tvare 600
Jak tedy vzniká spisovatel a je podmínkou skutečné tvorby psychická dezintegrace nebo dekompenzace?

Asi je. A spisovatel vzniká i právě touhle cestou a bylo tomu tak třeba u Škvoreckého. Máš někoho rád a nejde to realizovat. I píšeš. V důsledku nezájmu. Kdysi jsem tak vyprodukoval knihu Styky s Jorikou. A místo sexu to není, ale místo něhy ano. Jistě, může se to zdát přehnaně romantické, ale většina lidí se přece pere s nějakou neopětovanou láskou, i kdyby vlastního dítěte, a pere se osaměle, všedně a banálně a povětšinou bez pomoci textového editoru. Anebo není každý tak citlivý, já nevím, ale každý tohle zná a každému to trvá jinak dlouho, než na nešťastnou lásku zapomene. A někomu se to nestane. Někdo nezapomene. „Ani mně se to nestalo,“ říká hrdina románu Sběratel a jistě to bylo do jisté míry autorovo alter ego. A protože se tady něco nestalo, stalo se ono psaní. A stalo se i terapií. A jasně, ta terapie obvykle je literárně k ničemu, ale ne pokaždé, a zrovna John Fowles to dotáhl.
Ale není to jediná cesta, samo sebou, a stejný problém se navíc dá zpracovat metaforicky. A někdy takovou metaforu píšeš a ani o tom nevíš, ale dá pán Bůh a uvědomíš si, že ji píšeš, a tu řadíš dvojku a ladíš text už podle toho. Do ještě očividnější metafory.

Příklad?
Třeba Hvízdající chatrč - z mé zdánlivě podřadné knížky Američan zemře v Brdech. To je metafora. I můj román Smíš zůstat mrtev. V obou případech jsem to psal jako metafory už od začátku. S jakým výsledkem, bych neměl sám soudit, ale Smíš se určitě umístilo v soutěži Knižního klubu a získalo i Čestné uznání Polanovy ceny.
Jak jsi vnímán, to ovšem často závisí na tvém osobním přístupu, protože je tady tendence hodnotit knihy podle lidí za nimi. Je to chyba. Ty knihy za ta autory nemůžou.

Dobrá, ale má to všechno praktický význam?
Podle mě má obrovský praktický význam titul knihy. Nedoceněný význam! Obrázky, obálka, to mě naopak moc nevzrušuje. Mě vždycky a skoro výhradně interesuje text.

Ale není textu bez kontextu. Co myslíš, existuje text už napsán, nebo existuje až zveřejněn? Nebo existuje teprve masově zveřejněn? Nebo existuje teprve čten? Nebo až hojně čten? Nebo až kriticky reflektován? Nebo až hojně kriticky reflektován? Nebo dokonce až příznivě reflektován? Nebo snad až jako školní četba?
Jako školní četba jsi samozřejmě mrtev. Ale to žertuji.

Ještě k tvé poslední otázce. Knížka podle mě existuje už i nevydaná. Vždy. Chápu, že to zní jako jistý alibismus, ale jednoduše je to tak.

fencl obcan stareho plzence
Interpretace textu kritikou by pak byla zbytečná?

Ne! Interpretace není zbytečná! Ale proč by měla souviset s existencí textu?

Lze nějak cílit do takzvaně většinového vkusu?
Možná. Hodně autorů to asi umí. Ale pojmout úmysl tvořit nejde. Takže podle většinového vkusu buď už jednou píšeš - jaksi sám od sebe - a koupí tě sto tisíc lidí, nebo na to jednoduše nemáš, ale to není katastrofa.
Hodně psavých lidí se, pravda, vymyká. Píšou právě proto, že se vymykají. Fakticky jsou deprivanty. Je to ale špatně? Dobře to asi není, ale zle taky ne, a jen říkám, že to tak bývá. Musíš zkrátka psát z potřeby - a děláš to, i kdybys nechtěl. Je to obdoba sexu. Takže píšeš, uspokojuje tě to a kolikrát je ti jedno, co bude s textem dál. A mám takový pocit, že pokud ty výsledky někomu začnou chybět za čtyřicet let, tak to vydají podruhé a ve vyšším nákladu. Pokud ne, máš smůlu. A i já toužím oslovit maximum lidí, ale nepřekročíš svůj stín. A cíleně hledat prodejná témata? Zvláštní to bylo v padesátých letech. On šel jsi do fabriky, večer si sedl, psal o továrně. I když tam nikdy nedělal. Ale téma by si tě mělo objevit samo, protože jinak to nemá cenu. A hrdiny nevymyslíš! Hrdiny potkáš. A hrdinky jakbysmet.

I hrdinky naší doby?
Taky. A ryzí psaní je přitom psychicky obrozující a osvobozující.

fencl basnicke 600
Co tě vůbec přivedlo k psaní?

Nešťastná láska, jak už to bývá, jenže to člověk stejně nevysvětlí. A je pravda, že malé knížky jsem si vytvářel už v dětství a šťasten. Sešíval jsem je ve hřbetech jehlou a nití už od nějakých šesti let.

Proč jsi to dělal?
Úplná sebeanalýza je nemožná, ale... Byl jsem vždycky strašně pro sebe. Strašně. A ještě víc jsem se zakuklil s pubertou. To jsem počal programově vyplňovat část života soustavnou četbou, jako bych nevěděl, co jiného s ním. Jelikož jsem až do třiceti s nikým nechodil, měl jsem na samostudium čas, i když jsem po vysoké škole musel do práce. Psaním jsem si nahrazoval citové vazby, asi jako zezačátku Škvorecký, a zůstalo mi to. Jako jemu. Podobný člověk si tak vyřeší i nešťastnou lásku, i kdyby jenom v příbězích, a zasekne se a už píše dál a dál, ze setrvačnosti. A o spoustě věcí, které by ho v manželství nenapadly. I když uznávám, že by ho napadly věci jiné. Něco je vždycky za něco.

Nechci tě obviňovat z grafomanie, ale co si myslíš o nadprodukci?
Nemusí být ke škodě. Někdo na to má. Třeba Asimov. Spíchl čtyři sta knih.

Vraťme se k braku!

Lze jej chápat i jako formu. A pokud ji naplníš novým obsahem… Podívej: za socialismu, jak vzpomínáme, uveřejnili hudební inkvizitoři v Tvorbě článek Nová vlna se starým obsahem, ale mýlili se, poněvadž v takových vlnách se rodí nové obsahy.

Co soudíš o psaní na síť?
Jsem pro! A šťastný, když se třeba dostanu jako autor na Bohouška. To i jako člen Sdružení přátel Jaroslava Foglara. Mám Foglara strašně rád, zajímám se o jeho život a dílo a roku 2007 jsem se podílel na knížce Fenomén Foglar. S dalšími členy Sdružení včetně Slávka Janova a Milana Lebedy jsem kdysi, a zatím bohužel jedinkrát, projel na kolech i Foglarův Prokopák. A přilehlé lomy. Nezapomenutelný, skvělý výlet.

Kam ještě na síti píšeš?
Občas na skvělé stránky Knihovnička Čtyřlístek. Na Neviditelného psa, Čítárny. Na hodně míst. Servery jsou planety, které se rodí a zaniknou (Komiks.cz), takže i přispěvatel pak zmizí v internetovém vesmíru. A jiné weby sice nezaniknou, ale časem zjistíte, že vám nesednou. Dobře si rozumím i s Rozhlednou, ale jeden čas jsem se etabloval na dětském serveru Kidsland a... Tam jsem se úplně nehodil. Chvíli jsem přesto redaktorky zaplavovat dětskými variantami vlastních článků, bavilo mě to, ale… Zkrátka jsem toho nechal. Psal jsem ale pilně do hmotných časopisů Tvar a Plzeňský literární život, anebo do novin.

Co byly zač tvé rané Ranní sny (1998)?
Je to regulérní pokračováním románu Jiřího Navrátila Kamilův život po matčině smrti a řekl bych, že je příznačné, jak je ten román i mé pokračování nabaleno na duchařskou historku. Začátkem tisíciletí jsem pak vydal knížku Smí zůstat, Kynžvart (2001). Pomyslně se nabalila na pouhý dopis jisté herečce Jihočeského divadla, s níž jsem předtím chodil, a připsal jsem ji Ladislavu Fuksovi. Je konfrontací více pohledů na titulní lázně: pohledu zklamaného dospělého i nenabaženého čtyřletého dítěte. A v rádiu z toho udělali seriál.
V Kynžvartu jsem strávil dvojí prázdniny let 1968 a 1969 a... Nelze zapomenout.
I když je pravda, že pokud o ráji dětství napíšete, vaše vzpomínky se bohužel zafixují do textu a zasunou hloub do hlavy, ba v ní skoro vymizí. V tomhle smyslu psaní nedoporučuji.

fencl domek 600
Jak je to s publikací Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (2003)?

Nejde o mou původní práci, ale o přepis románu Christiana Heinricha Spiesse, na který jsem navázal titulem Nešťastná Zuzanka aneb Strašlivé následky malé nepatrné poklísky všem nevinným děvčatům k povážení a výstraze vydané.

Stanislav Poláček ilustroval tvůj Kalendář plzeňský 2004.
Je to sbírka povídek a fejetonů, žertem připsaná Charlesi Bronsonovi a jisté Evě. To byla tenkrát šéfová. I z toho vznikl seriál. A roku 2006 následoval titul Norman Bates kontra Fantomas, na jehož realizaci se podílel bohemista Vladimír Novotný. Šlo o pokračování mých rubrik v měsíčníku Plzeňský literární život Triko paní Ivany a Svetr MUDr. Zuzany.

O čem rubriky byly?
O mých milovaných autorech. A protože jsem měl počínaje rokem 1995 rád i jistou Ivanu a dávno předtím, počínaje rokem 1981 také jistou Zuzanu (spolužačku, která se pak stala dětskou lékařkou), propojil jsem ty lásky a naivně nad rubrikou snil, jak ty dámy chodí městem popleteny a popsány jmény mých oblíbených spisovatelů. Abych ale řekl pravdu, podobné propojení mi připadá stále pošetilejší.

fencl styky s jorikou aneb 600
Je snad láska ke knize a k ženě nesrovnatelná?

Ne. A je fakt, že tito mí oblíbenci Zuzaně a Ivaně nesedli. Psal jsem například o Stevensonoci, Wellsovi, Doylovi, Johnu Buchanovi, Wallaceovi, Burroughsovi, Poeovi, Dumasovi, Vernovi, Součkovi, Běhounekovi, Kingovi či o Loftingovi.

Vraťme se ke knížkám. Co Smíš zůstat mrtev (2006)? Jak bys román charakterizoval?
Forma je duchařský příběh o lásce, o umírání a něze. A velice pečlivě a dost rafinovaně jsem konstruoval. A vražda revizora je mírnou provokací.

Další knížka Zabiju Putina v Karlových Varech byla pokusem se politicky angažovat v Rusku?
Vůbec ne. Jde o absolutně apolitické dílo, doplněné rok poté pokračováním Američan zemře v Brdech. Třetí díl trilogie se měl jmenovat Columbo a já. Mělo tam vyjít i romaneto Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů a detektivka Herečka, lékař a spisovatel. To nevyšlo. A máím i další rukopisy. Třeba knihu Smíš zůstat, Anglie. Odkládám i dokončení románu z časů listopadového převratu Sabrina Horáčková zemřela a žije v Berouně nebo upířího Jednou kousnutý, dvojnásob plachý, kde vystupuje kardinál Vlk jako Abraham Van Helsing.

Nevyšly ani knihy Ochránci morčete, Nastasja aneb Prokletí morčete, Malý tygr, malé peklo, Smutná nahá jezdkyně a V nitru Kamerunu. Dokončena je pouze první z nich.


Inspirující myšlenky...

Člověk se stal soudcem. --- „Ještě slovo,“ zavolal na něho majestátní lev, „než vyneseš rozsudek! Podle jakého pravidla, člověče, chceš určit naši cenu?“ --- „Podle jakého pravidla? Bezpochyby,“ odpověděl člověk, „podle stupně, v jakém jste mi více nebo méně užiteční.“ --- „Znamenitě!“ odpověděl uražený lev. „Jak hluboko bych pak musil stát pod oslem! Ty nemůžeš být naším soudcem, člověče! Opusť shromáždění!“
Gotthold Ephraim Lessing, Bajky