hornicek hula zpoved na konci cesty
Mám rád Horníčkův humor, který kdysi vnutil jak čtenářskému, tak televiznimu publiku. A šlo to. Nejen Hovory H byly nesmírně populární a nebyla to žádná laciná zábava. Jak teď chybí, v době primitivních bavičů s pouštěným smíchem v pozadí.
Naštěstí existuje spoustu záznamů s Werichem, Kopeckým, Sovákem a mnoha dalšími a také několik velmi dobrých knih, které tady budou další stovky let.

Asi nejznámější je kniha Dobře utajené housle, o které si Horníček myslel, že její sláva tak nějak odsunula na vedlejší kolej knihy další. Jabklo je vinno, Chvála pohybu, Listy z Provence, Jak hledat slunce, Pětatřicet skvělých průvanů nebo S paní ve spaní etc.

Jedna z posledních, kterou ale celou nenapsal, je záznamem rozhovorů s Janem Hůlou, Zpověď na konci cesty.

Zpověď na konci cesty / Jan Hůla / nakladatelství Formát, 2000

Ukázka / výběr:
Co Miroslav Horníček četl a jaké knihy měl rád...

Jaké předměty jste měl nejraději? Český jazyk, dějepis?
Možná, že dějepis, protože jsem měl určité období, kdy jsem vášnivě rád četl historické romány. Když se později staly knížky Aloise Jiráska povinnou četbou, tak už jsem je měl všechny přečtené. Pak však následovalo období, kdy jsem nenáviděl všechno hodnotné. Takoví byli v Evropě pouze dva – jistý Joseph Goebbels a já. Nesnášel jsem slovo kultura. V té době jsem přečetl celou červenou knihovnu. U své tety v Klatovech, která ji měla kompletní. Oblíbil jsem si hlavně román Koho nikdy nezranila láska. Je tak dojemně krásný a pitomý. Nacházím tam komické prvky, které mne rozesmávají dodnes. Ten mám doma.
Jednou jsem o něm mluvil v televizi a jeden posluchač mi ho poslal. Náhoda však změnila můj přístup k literatuře. Jednou jsem si v městské knihovně v Plzni popletl číslo a místo nějakého škváru se mi dostala do rukou Nezvalova knížka „Dolce far niente“. Začetl jsem se do prvních stránek a pak jsem knížku ještě v jakési horečce dočítal v městském parku v Lochotíně. Odtud jsem pak ihned doběhl domů, sedl na okno a napsal svou první lyrickou prózu a poslal ji do studentského časopisu. Pepík Königsmark, který časopis vedl, mi dokonce odpověděl, ačkoliv mohl povídku rovnou hodit do koše. Napsal mi, abych psal dál a četl moderní autory. Nezval úplně proměnil moje myšlení a city.
Měl jsem tehdy pocit, že se stal jakýsi krásný zázrak. Od té doby jsem četl celou moderní literaturu: Halase, Holana, Seiferta, Olbrachta. Četba mi zabírala dost času. Na školu ho moc nezbývalo.

Pane Horníčku, jaké knížky patřily v raném dětství k vašim nejoblíbenějším?
Vyrůstal jsem v papírnictví dědečka Vojtěcha, který prodával nejen papírnické zboží, ale také noviny i časopisy pro dětí: Cvrčka, Kulíška, Dobrodružný svět a v něm jsem si přečetl na pokračování román pana Gallopina Aeroplánem kolem světa. A já jsem se tehdy styděl přiznat, natož to říci jiným, že odtud pramení moje láska k Francii. Ten osud francouzské posádky jsem sledoval jako kluk velice pečlivě. Všude, kde letadlo přistálo, hráli Marseillaisu a vlála francouzská vlajka. Hrdinou té knížky byl pařížský uličník Fifi. Bylo to kouzelné a dojemné. Později jsem si přečetl slavný román Jeana Paula Sartra Slova, v němž mluví o románu pana Gallopina. A tak jsem si říkal, když se k lásce k tomuto příběhu může přiznat Sartre, tak já také. To byla první moje knížka, kterou jsem si přečetl.

Vy jste v mládí knížky dostával, nebo jste si je půjčoval?
Nejdříve jsem knížky dostával a pak jsem byl pilným návštěvníkem plzeňské městské knihovny. Měl jsem období, kdy jsem miloval ty nejstrašlivější kýče. Červenou knihovnu jsem přečetl celou ve svých třinácti letech. A najednou se to zvrátilo a já jsem začal číst, jak už jsem říkal, Vítězslava Nezvala. Přede mnou se náhle otevřela fantastická krajina literatury, české i cizí. Ten zážitek bych přál každému mladému chlapci, aby překročil pomyslný práh a před ním ležela dodaleka, doširoka otevřená krajina literatury.

Vy jste četl kýče a nestydíte se za to. Myslíte si, že pro umělce může být literatura tohoto druhu prospěšná?
Nevím, jestli může být prospěšná, ale rozhodně nemůže ublížit. Nevěřím, že by někoho například neblaze poznamenala na delší dobu nebo dokonce navždy.

Dostával jste knížky například pod stromeček?
Budete se divit, ale nedostával. Vyrůstal jsem v živnostnické rodině a tam se knížky o Vánocích jako dárky nedávaly. Pod stromečkem jsem nacházel praktické věci jako boty, šály nebo čepice…

Vraťme se ještě k Nezvalovi. To byl autor, kterého vaši vrstevníci znali?
Já jsem jej poznal jako prozaika „dolce far niente“ a vůbec jsem netušil, že je to básník. Psal se rok 1935 a Nezval ještě nebyl pro většinu studentů z tehdejších středních škol pojmem. Já jsem si dokonce myslel, že je to hudebník, protože v jeho sbírkách byla taková přemíra hudebních metafor a termínů, že jsem si říkal, to je určitě muzikant. Pak jsem pochopil, že jde o básníka. Tehdy jsem také objevil Jiřího Wolkera, Františka Halase a Jaroslava Seiferta. A ten objev poezie byl pro mne fantastickým zážitkem, na který nemohu zapomenout.

Vy jste říkal, že nemáte rád Osudy dobrého vojáka Švejka. O jakou knihu českého nebo světového humoru byste naopak nerad přišel?
Mám rád ze světové humoristické klasiky pochopitelně Tři muže ve člunu od Jeroma Klapky Jeroma. Tam je přece ta nádherná scéna, kdy George usnul a zbylí dva kumpáni mu přisunuli k posteli vaničku s vodou, aby do ní ráno, až se probudí, skočil. A ta scéna je popsána tak civilně a krásně, že představuje čítankový příklad suchého anglického humoru. Miluji samozřejmě texty Jamese Thurbera a Woody Allena. A z českých autorů? Určitě bych nerad přišel o knížky Karla Poláčka. To je takovej moudrej, klidnej, židovskej humor.

Podobně jako vám. Vy jste člověkem mnoha uměleckých profesí. Kromě hraní ve filmu a na divadle jste napsal řadu knížek. Která z nich je vaším nejmilejším dítětem?
Vydal jsem jednadvacet knížek, ale že by byla některá z nich mým oblíbeným dítětem, nemohu říci. To je jako kdybyste měl jednadvacet dětí. Tak je budete mít všechny rád.

Když vyšly Dobře utajené housle, prodávaly se pod pultem. Vycházela další a další vydání. Ta knížka měla obrovský úspěch. Čím si to vysvětlujete?
Nevím, plno lidí mi o této knížce napsalo krásné dopisy. Získal jsem mnoho čtenářů, ale myslím si, že obliba této knížky trošku škodí dalším mým knihám. Čtenáři si říkají: „Dobře utajené housle už to nejsou.“ Samozřejmě, že nejsou.

Jaký je váš literární vkus?
Různorodý. Říkám si, že vkus má být různorodý i v jídle. Člověk má mít rád škubánky i kaviár. A podobný je i můj vkus, co se týče knížek. Mám rád Woodyho Allena, Thomase Manna, Dostojevského, Pagnola, to jsou autoři, k jejichž knížkám bych se rád vracel, ale už se mi špatně čte.

V kolika letech jste četl Zločin a trest?
To mně bylo asi dvacet. Zločin a trest je možná knížka, které si nejvíce cením ze všech románů světové literatury. Byla také mnohokrát zfilmována, jednou dokonce se Zdeňkem Štěpánkem. Ale všechny ty filmové verze končí Raskolnikovovým odsouzením a jeho vyhnáním na Sibiř. To není skutečný, pravdivý konec Dostojevského příběhu, ten najdete jenom v románu, kdy se Raskolnikov objeví na Sibiři mezi jurtami domorodců a dobytkem, který se tam pase stejně jako za dob Abrahámových. V tomto místě spojil Dostojevskij Raskolnikův trest se Starým zákonem a hrdina románu si uvědomuje své vykoupení trestem. Tahle Dostojevského knížka na mne ve dvaceti letech neuvěřitelně silně zapůsobila.

To je ten správný věk pro četbu této knížky. Myslím si, že právě v tomto věku nalézají mladí lidé v této knize spoustu odpovědí na řadu otázek, které je trápí.
Pokud mají vůbec potřebu otevřít knížku. Obávám se, že dnešní mladí lidé, a neberte to tak, že ze mne mluví přemoudřelý stařec, příliš nečtou. Stačí jim video, televize, počítačové hry. Otevřít knížku je pro ně příliš velká námaha.

Vy jste však v době svého mládí nejen knížky pilně otevíral, ale dokonce psal také povídky…
Nejprve jsem si psal sám pro sebe do šuplíku. Poprvé se mi podařilo umístit moje povídky v novinách po maturitě, když už jsem byl úředníkem plzeňské nemocnice. Pomohl mi profesor chemie Felix Vondruška, který mne doporučil jednomu redaktorovi a ten otiskl mou první povídku. Od té doby jsem psal asi do tří plzeňských deníků povídky do nedělní přílohy. Psal jsem je pod pseudonymem, takže jsou naštěstí neidentifikovatelné.

Jako student plzeňské reálky jste se setkal s Vladislavem Vančurou. O čem jste si spolu povídali?
Moje první role byla v jeho hře Učitel a žák. A já jsem hrál učitele, kterému mělo být podle Vančurovy poznámky padesát. Muselo to být směšné. Poděkoval za pozvání na premiéru, napsal, že nepřijede, ale zároveň vzkázal, že jestli se někdo z nás mladých zajímá o literaturu nebo dokonce píše, tak aby se u něho zastavil. Napsal jsem mu, že píšu povídky, a on mne pozval k sobě na Zbraslav. Strávili jsme spolu asi dvě hodiny při krásném rozhovoru. Měl jsem s sebou svoje povídky, on je odsunul stranou a říkal, že by rád věděl, než je začne číst, zda jsem vyznavačem nějakého speciálního směru v literatuře. „Ano,“ řekl jsem hrdě, „realismu“. Strašně se rozčílil a říkal, jak může dnešní mladý člověk vůbec vyslovit slovo realismus. A já blbec ho začal poučovat, že nemám na mysli měšťanský realismus 19. století. A on se ptal: „A jaký tedy?“ A já odpověděl: „Socialistický realismus.“ Ptal se: „Co teď čtete?“ „Život Klima Samgina od Maxima Gorkého.“ Chtěl mne zřejmě vyprovokovat a tak řekl: „Toho pána neznám.“ Doporučil mi Joyceova Odyssea, velice těžkou knížku, nad kterou žasl i Šalda, který si s ní nevěděl rady. Mám ji ve dvou překladech doma. Přečetl jsem ho jednou celého. Byla to velice náročná četba. Potom se podíval do mých povídek a říkal: „Tady ten odstavec probouzení člověka je napsaný docela dobře, tohle už je slabší.“ A ptal se, píšete jenom povídky? Když jsem přisvědčil, tak mi doporučil, abych se pustil do nějaké delší věci. „Chápejte psaní tak, že i pozvání k obědu bude pro vás nepříjemné vyrušení. To je můj případ. Musíte sedět, psát a psát.“

Vy jste poznal tuším kromě Vladislava Vančury také nositele Nobelovy ceny za literaturu básníka Jaroslava Seiferta?
Ano, a považuji za velkou čest pro sebe, že jsem se s tímto básníkem svého mládí sblížil a měl možnost ho poznat. Připravoval, jsem večer jeho poezie ve Viole, Seifert k nám chodil, a moc hezky jsme si spolu vždycky popovídali. A po tom večeru poezie říkal: „Horníčku, já mám pocit, že vy nerecitujete, nýbrž vyprávíte své zážitky, které jste skutečně prožil.“ Byla to pro mne moc velká poklona.


Inspirující myšlenky...

Člověk ve svém pomýlení mocně zasáhl do přírody. Zdevastoval lesy, a tím i změnil klima a atmosférické podmínky. Vinou člověka úplně vyhynuly některé druhy rostlin a zvířat, ač měly své nenahraditelné místo v ekonomii Přírody. Čistotu vzduchu všude ovlivňuje kouř, řeky jsou špinavé. Tyto a jiné věci jsou neoprávněnými zásahy do Přírody, jež dnešní člověk okázale přehlíží, ale jež mají největší důležitost.
Johann Wolfang von Goethe,1832