carol highsmith

Koncem roku 1948 bydlila začínající spisovatelka Patricia Highsmithová v New Yorku. Právě dopsala budoucí bestseller Cizinci ve vlaku, ale měl vyjít teprve napřesrok. Geniální tvůrkyni docházely peníze. Vzala místo předvánoční prodavačky ve velikém obchodním domě na Manhattanu a přidělili ji do oddělení panenek.

Od půl deváté ráno do polední pauzy si nesedla. Odpoledne se vše opakovalo. Jednou ráno vstoupila do krámu blondýna v exkluzivním norkovém kožichu. K pultu mířila nejistě, po dlani se pleskala rukavicemi. Zamyšleně vybírala z tří panenek, které jí Patricia nabídla, a nechala si na stvrzenku napsat své jméno a adresu, která patřila až lokalitě v sousedním státě. Zaplatila, zmizela a Patricia se domnívala, že omdlí. Bylo jí zle. Ač se jí ale motala hlava, cítila se povzneseně.

Patricia Highsmithová žila sama. Večer psala dvě hodiny do zápisníku a získala tak celý příběh budoucí knihy Cena soli.
Nazítří byla neděle. Když se probudila, měla horečku. Na břiše našla puchýře, dostala plané neštovice! V obchodním domě se nakazila, nejspíš od nějakého dítěte. Ačkoli prodělala všechny možné dětské nemoci, tato ji dosud míjela. Jak věděla, nebude si smět škrábat obličej, a to ani bezděky, ani ve spánku. Jinak jí zůstanou jizvy. „Nepřijdu,“ vzkázala v pondělí ráno do práce. Měla horečku, která povzbuzuje představivost, ale psát román přesto nezačala. Podvědomí patrně chápalo, že nápad musí uzrát, ale když byla konečně připravena, vyšli Cizinci ve vlaku a práva odkoupil sám Hitchcock.

„Napište další, podobnou knihu, ať si upevníte pověst,“ začal ji nabádat její literární agent a rozhodně takovou knihou neměl na mysli žádný lesbický román. Mínil další thriller.
Protože tak nepřesně byli Cizinci ve vlaku kategorizováni. Na to ale Patricia sílu nenašla, ještě ne. Musela se zbavit aktuálního „vidění“ a po deset měsíců roku 1951 psala tedy svůj milostný román, i když by bylo z finančního hlediska praktičtější opět vymýšlet šarády typu Cizinců ve vlaku. Jako to pak měla dělat i ve zbytku života. Ale teď byla sebou a... A nakladatel Cenu soli odmítl.

Našla jiného nakladatele, i když nerada, a podepsala román raději pseudonymem Claire Morganová. Vyšel jako vázaná kniha roku 1952, ale mimo pár povzbudivých recenzí nezaznamenal úspěch. Rok nato ovšem došlo na brožované vydání a těchto paperbacků se prodal milion. Po zbytek života dostávala Patricia Highsmithová stovky dopisů Cenu soli opěvujících.

„Vaše kniha je první na to téma, která končí šťastně,“ psávali. „Všichni nespácháme sebevraždu.“
A ač se jedná o román lesbický, stejný počet dopisů byl od homosexuálních mužů. Přesto Patricia už nikdy nenapsala knihu podobného zaměření a raději se ve Francii a Švýcarsku obírala „talentovaným“ panem Ripleyem a podobnými hrdiny.

Cena soli dnes vychází pod titulem Carol, což je jméno ženy inspirované onou dámou v norkovém kožichu, a jde o román vyprávěný ve třetí osobě, ale to Carol je v hledáčku a idol druhé hlavní hrdinky. Terezy. A to jen této Tereze vidíme do hlavy.
Kdo četl pár románů Patricia Highsmithové, bude i nebude Carol překvapen. Styl je taky zde skvěle průzračný, takže jej nevnímáme, ale nesetkáme se prakticky s ničím odpudivým a příběh jako by táhla úžasná moc ryzího, skutečného citu. Kam?
K jedinému možnému vyústění.

Ano, v knize Carol jsou překážky. Ale ne dekadence. Proti očekávanému naplnění se však staví mateřský cit.
Carol má holčičku, zápolí o ni s exmanželem a je to spor, ve kterém se bude hrát věru záludnými kartami. Magnetismus mezi ní a Terezou nicméně vnímáme a zůstává od první chvíle až překvapivě obapolný. A velmi, velmi silný. Je tedy i není co řešit, řekneme si, a taktéž vzhledem k vysoké míře cudnosti budí úžas, jak je to čtení zajímavé.
Jen těžko je ale docení někdo, kdo nikdy nepoznal neodbytnost skutečné lásky, jež nám dělá některé lidi nezaměnitelnými, jak je názorně předvedeno i zde v závěru.

Celý příběh Carol má třiadvacet kapitol, sestává ze dvou částí a mimo jiné očekávatelně předvádí žárlivost.
Také to, čemu analytici hovorově říkají „předání štafety“. Opouštěná se setká se svou „nástupkyní“ a zoufale sonduje, co dál. A Patricia skvěle líčí i Terezin rozchod s partnerem včetně jeho tendence přesvědčit odcházející partnerku, že je vlastně zkažená.
Je, pravda, jasné, že například štěnice, které tu využívá detektiv během náročného sledování obou hrdinek na cestě, zastaraly. Ale vadí to? Ne. A stejně tak nezaclání ani dobovost jiných reálií.

Film podle románu jsem neviděl, ale podobnost druhé části příběhu se snímkem Ridley Scotta Thelma a Louise (1991) si skutečně nelze nevšimnout a z náznaků (motiv srázu, motiv řidičských zkoušek - ó, jak neskutečně snadno v tehdejších Státech zvládnutelných), bych dokonce usoudil, že scenáristka Scottova trháku Callie Khouriová (*1957) při psaní myslila i právě na Cenu soli. A nad čím as dumala Patricia?
Jak se zdá, domnívala se, že vztah mezi dvěma příslušníky téhož pohlaví může být zrovna tak „naprostý a dokonalý, jako nikdy nemůže být mezi ženou a mužem. A některým lidem jde možná právě o tohle.“
Něco na tom bude.

Pod pravým jménem a s novým názvem vyšel román teprve roku 1990.
Alexandr Tomský mi během Světa knihy 2016 prozradil, že ještě chce česky vydat výše zmíněné Cizince ve vlaku a zřejmě i Skleněnou celu a Dvě tváře ledna (Smrt v labyrintu); tyto romány ovšem česky už vydány byly.

Ukázka z knihy...

„Myslím, že si mě vybral jako rohožku před svůj obývák,“ řekla Carol, „a to udělal chybu. Pochybuju, že je schopný doopravdy milovat. Je hrabivý a ctižádostivý. Vlastně je to asi nemoc – neschopnost milovat?“
Podívala se na Terezu. „Možná je to i dobou. Dalo by se to označit jako rasová sebevražda? Je to snaha člověka vyrovnat se s ničivostí svých nejnovějších zbraní?“ A dodala: „Pustíme si nějakou hudbu.“
„Prima,“ řekla Tereza a také se usmála.
„Co abyste se nejdřív nachystala ke spaní? Už je pozdě, všimla jste si?“
„Když jsem s vámi, je vždycky hned pozdě.“...
...
Copak je možné být zamilovaný a bát se? myslela si Tereza.

Patricia Highsmithová / Carol / Překlad Ludmila Janská / Vydala LEDA ve spolupráci s nakladatelstvím Rozmluvy. Praha 2015