strom
Stromy jsem odedávna považoval za najdotíravejší kazatelé. Uctívám je, když žijí společně v rodinách, v lesích a hájích. A ještě více je ctím, když stojí jednotlivě. Jako osamělí. Ne jako poustevníci, co se plížili pro nějakou slabost, ale jako velcí opuštění lidé, jako Beethoven a Nietzsche. V jejich korunách šumí svět, jejich kořeny odpočívají v Nekonečnu; jen ony se v něm neztratí, a z celé síly svého žití usilují pouze o jedno: naplnit v nich sídlící zákon, rozvinout vlastní podobu. Není nic posvátnější, není nic příkladnejšiho jako pěkný, silný strom.

Když se setne strom a slunci ukáže svou smrtelnou ránu, pak můžeme na světlém řezu jeho pařezu a pomníku číst celou historii: v letokruzích je věrně vepsaný veškerý boj, všechno utrpení, všechny nemoci, veškeré štěstí a úspěchy, roky chudoby i roky hojnosti , prožité útoky, překonané bouřky. A každý vesnický chlapec ví, že nejtvrdší a nejšlechetnější dřevo má co nejtenčí kruhy, že vysoko v horách a v neustálém nebezpečí rostou ty nezničitelné, nejsilnější stromy.

Stromy jsou svatyněmi. Kdo s nimi umí mluvit, kdo jim umí naslouchat, ten se dozví pravdu. Nekazí poučováním a návody; nehovoří o jednotlivostech, ale samotných prazákonech života.

jirovec madal
Strom říká:

Ve mně je ukryto jádro, jiskra, myšlenka, jsem život věčného života. Jedinečný je pokus, který se mnou učinila věčná matka, jedinečná je moje podoba a žilkování mé kůže, jedinečná je nejmenší hra listů mého vrcholku i nejmenší jizva mé kůry. Mým posláním je ztvárnit jedinečnost stvoření a předat ji dál.

Strom říká:
Mou silou je důvěra. Nevím nic o svých otcích, nevím nic o tisících dětech, které každým rokem ze mě povstanou. Do svého konce žiji z tajemství semene, nic jiného není mou starostí. Důvěřuji, že Bůh je ve mně. Důvěřuji, že moje poslání je svaté. Z této důvěry žiji.

Když jsme ve smutku, když život nedokážeme unést, pak strom k nám může promluvit: Buď ticho! Buď zticha! Podívej se na mě! Život není lehký, život není těžký. To jsou dětské představy. Umlčí se, když necháš Boha v sobě mluvit. Bojíš se, protože tě tvá cesta odvádí od matky a domova. Ale každý krok a den tě nanovo přivádí k matce. Domov není tady nebo tam. Domov je v tvém nitru nebo nikde.

maple javor 500 let strom
Touha po putování se trhá v srdci, když večerem poslouchám stromy, které šumí ve větru. Když jim nasloucháme dlouze a tiše, ukáže i touha po putování své jádro a smysl. Nechce uprchnout od utrpení, jak by se zdálo. Je touhou po domově, po matčině paměti, po nových podobenstvích života. Vede domů. Každá cesta vede domů, každý krok je narozením, každý krok je smrtí, každý hrob je matkou.

Tak i navečer šumí strom, když máme strach z vlastních představ. Stromy mají dlouhé myšlenky, obšírně a klidné, protože i jejich život je delší než náš. Jsou moudřejší než my, dokud je nevyslyšíme. Ale když jsme se naučili jim naslouchat, pak krátkost a rychlost i dětský chvat našich myšlenek vstoupí v nepřekonanou radost. Kdo se naučil naslouchat stromům, nepřeje si být více stromem. Nepřeje si být ničím jiným, než tím čím je. To je domov. To je štěstí.

Z knihy:
Wandering; Notes and Sketches / Hermann Hesse.
Česky: Putování, Volvox Globator, 1998


strom zivot
Hermann Hesse (2.7. 1877 – 9.8. 1962)
byl německo-švýcarský prozaik, básník a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1946. Více Wiki
Hesseho umělecká tvorba v období mezi dvěma světovými válkami vycházela ze spojení evropského humanismu, indického buddhismu a Jungovy psychoanalýzy. Tuto jednotu viděl Hesse v tom, že tak jako je podle indické filozofie lidská duše nekonečnou množinou převtělení a z každého minulého života si člověk něco odnáší do toho příštího, tak je i podle evropských psychoanalytiků lidská osobnost utvářena množstvím vlivů, přičemž se v ní touha po duchovní svobodě sváří se smyslností a rozum s citem.
V tomto duchu napsal Hesse román Demian (1919) a novely Klingsorovo poslední léto (1920) a Siddhártha (1922) ve které líčí cestu muže jménem Siddharta za osvícením v době vystoupení Buddhy. Tato kniha patří k jeho mistrovským dílům.