Saltykov scedrin hlupakov
Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin (1826–1889) byl mimořádný ruský autor, kterého dnes asi nikdo nezná. Jeho hlavním tématem kterým proslul, jsou hlupáci, hloupost, stupidita ve společnosti, jak je v mnoha podobách dokázal mistrně popsat.

Nejznámější jeho román je o mravním úpadku statkářské rodiny "Panstvo Golovlevových" a dále "Historie jednoho města". V něm v groteskně satirických obrazech líčí dějiny města Hlupákova, jakéhosi ruského Kocourkova. Mnoho děl bylo za jeho života zakázána cenzurou a vyšla až dlouho po jeho smrti. Například Tiché útočiště, Hlupákovský rozvrat a Kapouni se dostaly na veřejnost až r. 1910; Stíny a Hlupákov a Hlupákovci dokonce až r. 1926.

Kapouni lidé se vyskytují ve všech vrstvách, na všech stupních hlupákovské společnosti. Aby se stal někdo kapounem, k tomu je třeba velmi málo. Je třeba vybrat myšlenečku velikosti špendlíkové hlavičky, zamilovat si ji jako sebe sama a potom s klidným svědomím měřit tímto ohromným měřítkem všechny jevy, jež probíhají před očima. Pak kapoun tloustne a stává se výborným soudcem a neomylným řešitelem osudů celého světa.
Kapouni, poslední hlupákovská pověst.

Téma Saltykova-Ščedrina je dodnes vysoce aktuální neboť i génius má své hranice, kdežto hloupost je nekonečná, jak kdysi napsal Jonatham Swift. A také proto, že hloupost se chce stát vždy nesmrtelnou a ještě se chce rozmnožovat, jak trefně poznamenal Misantrop (der Feuerteufel).

Přinášíme vám ukázku z knihy „Kniha o umírajících“, ve které popisuje chování a názory lidí, kteří se dostali do křížku se stávajícími zákony a propagovaným společenským řádem.

Samomluva idealisty

Umíráme, milý příteli! Zdálo by se, že je v nás ještě mnoho schopností k životu, mnoho nedotčených sil, a zatím, není pochyby – my umíráme! A kdo nás přichází vystřídat? Pohleďte na tu ubohou, podlomenou nynější mládež, poslechněte si její hladké, rozvážně nudné řeči, podívejte se na její způsobná, uměřená gesta, zahloubejte se nad jejími chladnými a vždy konečnými rozhodnutími a směle řekněte: „Hle, lidé, v jejichž rukou leží budoucnost!“ Jsou to lidé papíroví, kteří nemají víru v sebe samy, kteří se neohlížejí nazpět a nehledí se skrytým rozechvěním kupředu, lidé, v jejichž duši nikdy nebylo místa pro ideál – mají-li vůbec duši – lidé podle zevnějšku vždy spokojení a klidní, ale uvnitř sžíraní věčnou závistí, lidé, jejichž duševní obzor nesahá za hranice těsné skořápky vezdejších potřeb, jež fatalisticky zatěžují všechna jejich přání i jejich myšlenky... Tedy my jsme se patrně dopustili mnoha hříchů, nadělali jsme na svůj účet mnoho hloupých a bezcenných věcí, takže bychom měli být nuceni postoupit právo na život těmto odpadkům života, těmto chodícím aritmetickým výpočtům, kteří hledí na svět jako na zdechlinu. Máme tedy asi na svědomí tolik hanebností a ničemností, že kolem našeho smrtelného lože a nevychladlých ještě našich těl divoké skřeky jásajících diplomatů se již směle rozléhati mohou (promiňte mi latinskou stavbu věty), z nichž každý má na duši nějaký drobounký kousíček nečisté práce, nějaký miniaturní smrdutý záměr, kterým se má na účet bližního jeho vetché tělo nasytit. A je třeba vidět, s jakým nemilosrdným pohrdáním chodí kolem nás lidí dožívajících, jak si nás polopřezíravě poloblahosklonně měří pohledem od hlavy k patě, jako by chtěli celému světu říci: „Nechte je, ty bouřliváky, ať odpočívají v pokoji!“

Ano, nám nebylo souzeno, abychom se stali praktickými činiteli; my bychom nikdy nedokázali vypořádat se s životem, poněvadž jsou v něm překážky, je v něm nedůslednost. Život se často projevuje tak ošklivými zjevy, tak obludnými fakty, s jakými by se naše vnitřní cítění nikdy nesmířilo. Slovem, my nedovedeme analyzovat, odloučit dobro od zla, nedovedeme historicky probádat příčiny zla a dojít tak touto cestou k jeho ospravedlnění. Abychom se chovali sympaticky ke všem zjevům života bez rozdílu, ať jsou jaké jsou, jen proto, že patří k životu – to naše přirozená povaha nesnese. Naše přirozená povaha je tak čistá, tak měkká, tak estetická, že se chorobně choulí při každém poněkud hrubém dotyku. Vůbec nežertuji, když vám to říkám. Pravděpodobně se vám v životě naskytla příležitost setkat se s lidmi, které pouhý pohled na nehezké a špinavé dítě přivádí téměř v podráždění. A touto podrážděnou nenávistí k nečistotnosti všeho druhu jsme nakaženi i my. Nám je nepochopitelná láska matky k nemocným, bledým a krtičnatým dětem, na něž pohled může člověku žalem srdce utrhnout.

Někdy mi napadá tato otázka: Dovedli bychom sestoupit na úroveň danou okolnostmi, dovedli bychom se pustit do hrubé práce, k níž jsme vždy měli instinktivní odpor a která přece tvoří základ každého velkého životního díla? Z nás by se nikdy nestali dobří dělníci, nikdy bychom nemohli vyniknout. Ano, právě pro nás bylo nutné žít stranou světa, nemít vůbec styk se životem, abychom trochu rozkvetli a dostalo se nám významu. V opačném případě bychom jen zvětšili zástup nešťastných a bezmocných, jenž je beztak již tak ohromný, že nepotřebuje nových příspěvků.

Pamatuji se, jak jsem se poprvé střetl se životem. Jak to bývá, bylo místem děje totéž byrokratické pole působnosti, které tak pohostinsky poskytuje přístřeší všem, kteří je nemají a jsou mravně zmrzačeni. Pamatuji si, jak se představení se shovívavou pobaveností dívali na mou čipernost a povzbudivě se usmívali nad mou horlivostí. Najednou mě však napadla myšlenka: Cožpak něco znamenám v těchto srdcích? – A Bože můj, jak se mi tehdy zprotivili!

Zdálo se mi, že nejsem stvořen proto, abych celý život mlátil prázdnou slámu a myslil jenom na to, abych věc zaobalil do patřičných forem, nestaraje se o její podstatu. Opustil jsem službu, protože se mi jevila jako systém zbytečného čekání, nerentabilního přešlapování, ustaraného úsilí vniknout do království stínů a ubohých bouří ve sklenici vody. Zdá se, že práce, k níž je člověk povolán, je něco nejen podružného, nýbrž dokonce úplně nahodilého a že tento svět žije svým vlastním životem, který sám sobě slouží za účel nezávisle na oficiálních povinnostech. Co nenávisti se odtud vynáší na světlo boží a vedle ní co zhoubné, nakažlivé vděčnosti! Krvelačné světlo se třpytí v očích, dusivé vzdechy otravují atmosféru: to je světlo únavného čekání, to jsou vzdechy zhuštěného trpkého reptání... Nepříjemný a hrozně nemravný obraz! Obraz dokonalé prázdnoty, rozněcované pekelným ohněm ctižádosti, obraz ziskuchtivosti a závisti, živené vábením budoucích zisků!

Je-li pak možno, aby ten, kdo má možnost odvrátit zrak od tohoto obrazu, tak neučinil?

Také já jsem odpověděl na tuto otázku kladně. Ale tu se se mnou stala divná věc. Kam jít, kam se podít? řekl jsem sám sobě, poněvadž nelze se potácet světem bez cíle, který by mohl dát samotnému bytí barvu i význam. Ukázalo se však, že není ani žádné práce, jíž bych se mohl přizpůsobit. Chcete-li, byl i cíl, ale jakýsi vzdálený, skrývající se za devaterými horami, cíl takový, který měl právě tu chybu, že nedával žádné zaměstnání hned.

Brány života zůstaly nám navždy uzavřeny. Opakuji: jsme příliš dětsky čistí, abychom vešli na tržiště, na němž je vše pohlceno jedním zákonem – zákonem koupě a prodeje.

Panovnické žezlo, jež beztak nebylo nikdy v našich rukou, stalo se teď více než kdykoli jindy pro nás nedostižným. Všecky odstíny názorů, všecky strany mohou na chvíli dosáhnout svého vítězství, my však – nikdy. My jsme titíž esprits creux et rêveurs10, pro které není místa při hostině života. Dívají se na nás soustrastně, pokud tiše sedíme v koutě, a vrhají se na nás s nevídanou zuřivostí téměř jako psi, jakmile nás napadne zdvihnout hlavu a zvýšit hlas. My hrajeme ve společnosti touž úlohu, kterou hráli mormoni v Missouri a Illinois, ačkoli my přitom nikoho nešálíme, nikoho neokrádáme a mravně nekazíme. My jsme neškodní, na rtech máme slova míru a dobra, ale zatím nikdo nevzbuzuje více rozhořčení, víc nenávisti. Vnikněte v tento podivný, ale nanejvýš poučný fakt! Silné povahy, silné theorie, i kdyby byly absolutně nemravné, nikdy na sebe neuvalí ani tuto nenávist, ani toto pohrdání už pouze proto, že jsou silné. My však nemáme, co bychom světu ukázali, až na naši slabost, a proto je každému lehké i schválně i neúmyslně i přímo a mimochodem kopnout do našeho přesvědčení. Je to nevinná zábava, která v poslední době dosáhla rozměrů všeobecného diletantismu.

Ale jak za tím přesvědčením nejít? Pro nás, lidi umíněného, třeba i ne zcela jasného přesvědčení, nemůže být žádných kompromisů. A vám je patrně i z historie známo, že státnická moudrost se udržuje při životě jedině ústupky – tedy...

My nemáme na svědomí jediný úskok. Byli jsme prostní jako holubice.

A my umíráme!

My umíráme a na naše místo ze všech skulin vylézají nevrlí krčmáři, zasmušilí fantasté a odporní taškáři s vyhublými břichy chrtů a pokaženými játry! Jak nudně a neútulně se jim žije na světě, jak málo radostí jim život dává! S hekáním a vzdycháním nesou tito mravenci na svých bedrech nadměrné břímě života... Na všech tvářích je napsána malomyslnost a chladný vztek; všechna srdce hoří neukojitelnou ziskuchtivostí. Starost a její sestra závist hodily na celý svět těžký a neproniknutelný příkrov, jímž není vidět ani formy života, ani jeho záchvěvy... Vše je chmurné a chladné jako hrob! Jen prostopášné ženy s drzou bezstarostností vystavují na odiv svá vypasená těla...


Myšlenky z knih

Mnich: "Ty nejsi odsud. Kdo jsi?" / Ašóka: "Já? Já jsem obyčejný poutník." / Mnich: "Skutečně? Slunce zůstane sluncem, i když je za mraky. Tvůj osud říká, že v žádném případě nejsi obyčejný." / Ašóka: "Ano? A v čem spočívá můj osud? Že jsem princ? Hm? Budu jednoho dne korunován? Budu jednoho dne císařem?" / Mnich: "I císařové jsou obyčejní. Tvůj osud je větší než koruna." / Ašóka: "Ale přece: čí osud předčí osud císaře?" / Mnich: "Poutníkův - když dojde na konec své cesty." /
Film Ašoka (2001)