dostojevskij dvojnik povidky

Ukázky z knihy

STARÁ BAJKA KRYLOVA O JEDNÉ SVINI

A abych o tom všem posléze už úplně skončil, uvedu maličkou, velmi pěknou bajku Krylova, kterou jistě teď všichni zapomněli, neboť co je do Krylova v nynějším podnikavém století plném shonu?
Na tu bajku jsem si mimoděk vzpomněl, když jsem už začal psáti svůj článek o financích a o ozdravení kořenů. U Krylova má krásnou morálku, ale na jiné téma, na téma o jiných kořenech. Ale to je jedno, hodí se i na nás. Zde je ta bajka.

Pod staletým dubem Svině hojně žaludů se nacpala, vyspala se ihned líně, protáhla se, zívla a vstala a rypákem kořeny podrývat se jala.
"Vždyť tohle stromu škodí", z dubu Havran Svini dí. Kořeny když obnažíš, uschnout může."
"Ať si uschne", Svině vece. "Mně z toho nebude hůře, nevidím v něm zisku přece, ať zmizí, není mi to líto, pravím, jen když jsou žaludy, na sádlo z nich trávím."
Dub jí praví. "Nevděčnice! kdybys byla schopna, abys rypák zvedla, pak bys jistě ihned zhlédla, ty žaludy že na mně rostou přece."

Jak se vám líbí bajka? A což budeme chtít se podobat takovému portrétu?

Deník spisovatele / 1880-1881


xxxxx
Avšak přece Evropa teď za nic neuvěří, že u nás v Rusku se mohou rodit nejen vědečtí pracovníci (velmi sice nadaní), nýbrž i géniové, vůdcové lidstva na způsob Bacona, Kanta a Aristotela. Tomu nikdy neuvěří, neboť nevěří v naši civilizaci a nezná naši přicházející ideu.
Ve skutečnosti mají i pravdu, neboť přímo nebude u nás ani Bacona, ani Newtona, ani Aristotela, dokud se nepostavíme sami na cestu a nebudeme duchovně samostatní. Ve všem ostatním stejně tak, ve svém umění, průmyslu: Evropa je ochotna nás chválit, hladit po hlavičce, ale za své nás neuznává, pohrdá námi tajně i zjevně a mnohdy se jí dokonce tak protivíme, protivíme se jí úplně, zvláště když se jim vrháme na krk s bratrskými polibky.

Ale odvrátit se od okna do Evropy je těžké, v tom je fatum. A přitom Asie - vždyť to přímo může býti naše východisko v naší budoucnosti - zase to volám! A kdyby se u nás alespoň zčásti dovršilo osvojení této myšlenky - ó jak by byl pak ozdraven kořen!
Asie, asijské naše Rusko - vždyť to je také náš nemocný kořen, který se musí nejen osvěžit, ale úplně vzkřísit a přetvořit! Princip, nový princip, nový názor na věc - to je nezbytné!...

...V Evropě jsme byli příživníky a otroky, ale v Asii jsme Evropany. Poslání, poslání naše civilizátorské v Asii podnítí našeho ducha a potáhne nás tam, jakmile se jen začne hnutí.
Postavte jen dvě železnice, začněte s tím, - jednu na Sibiř a druhou do Střední Asie a uvidíte ihned důsledky.
Nechcete málo! - zasmějí se mi. - Kde vezmeme prostředky a co dostaneme: pro sebe ztrátu a nic víc....

...Kdyby se mezi námi zrodil směr k Asii, pak by byl nadto i východiskem pro mnohé neklidné mysli, pro všechny, které pojal stesk, pro všechny zlenivělé, pro všechny znavené bez práce. Zařiďte vodě výtok - a zmizí plíseň a zápach. A až budou jednou strženi do díla - nebudou se už nudit, všechno se přerodí.
Dokonce i mnohý nenadaný člověk s poraněnou, smutnou sebeláskou našel by tam své východisko. Neboť nenadanost na jednom místě vzkřísí se mnohdy na jiném místě téměř jako génius. To se často děje i v evropských koloniích....

..."My prý jsme Evropa, co máme dělat v Asii?" Bývaly dokonce i velmi ostré hlasy: "Ta naše Asie! Ani v Evropě se nemůžeme domoci pořádku a zařídit se a tu nám ještě strkají Asii. Pro nás je ta Asie vůbec zbytečná, kdyby ji tak někam dali!" Tyto úsudky se ozývají někdy i nyní u našich rozumářů, ovšem pro jejich příliš velký rozum....

...Nač a do jaké budoucnosti? Čím je nezbytné obchodovat s Asií? Co v ní máme dělat?
Je nezbytnost, že Rusko není jen v Evropě, nýbrž i v Asii; protože Rus není jen Evropan, nýbrž i Asiat?
Nejen to: v Asii je snad ještě více nadějí našich než v Evropě.
Nejen to: v budoucích osudech našich bude snad právě Asie naším hlavním východiskem!...

Deník spisovatele / 1880-1881


xxxxx
V dnešní době se do Turků zamilovala téměř celá Evropa. Například ještě před rokem se sice Evropa snažila najít v Turcích nějaké velké národní síly, ale zároveň téměř všichni chápali, že to dělají jen z nenávisti k Rusku.

Od doby, kdy bylo Turecko ve válce s Ruskem, se na některých místech Evropy postupně upevnilo a prosadilo skutečné a vážné přesvědčení, že tento národ není jen organismem, ale má i velkou sílu, která má zase vlastnost rozvoje a dalšího pokroku.

Tento sen stále více uchvacoval mnoho evropských hlav, a nakonec se dostal i k nám: někteří lidé v Rusku začali mluvit o jakýchsi nečekaných národních silách, které Turecko projevilo. V Evropě však tento sen posilovala nenávist k Rusku, zatímco u nás pouhá zbabělost a strašlivý spěch s pesimistickými závěry, které byly vždy charakteristické pro intelektuální vrstvy naší společnosti, jakmile někde a v něčem začaly naše „neúspěchy“!

V Evropě se stalo totéž, co v pochroumané mysli Dona Quijota, jen v opačné podobě, i když podstata skutečnosti je naprosto stejná: aby zachránil pravdu, vymyslel si lidi se slimáčími těly. Zatímco oni (intelektuálové), aby zachránili svůj hlavní, pro ně tak utěšující sen o bezvýznamnosti a bezmocnosti Ruska, vytvořili ze skutečného slimáka lidský organismus, dali mu maso a krev, duchovní sílu a zdraví.

Nejvzdělanější evropské státy dnes o Rusku vášnivě šíří absolutní absurdity. V Evropě jsme byli i předtím málo známí, dokonce jsme se divili, že tak osvícené národy mají tak malý zájem dozvědět se něco o národu, který nenávidí a kterého se neustále bojí. Tato nedostatečná znalost Evropy, ba dokonce i určitá neschopnost Evropy nás v mnoha ohledech pochopit, to vše pro nás bylo doposud svým způsobem výhodné. Proto ani nyní nedojde k žádné újmě.

Ať si doma vykřikují o „hanebné slabosti Ruska jako vojenské mocnosti“, což je v rozporu se svědectvím desítek jejich vlastních zpravodajů ze samotného válečného pole, kteří obdivovali bojovnost, rytířskou pevnost a nejvyšší kázeň ruského vojáka a důstojníka; ať považují nejreálnější, byť významné chyby ruského štábu na počátku války nejen za nenapravitelné, ale za organické, stále přítomné vady naší armády a národa (zapomínajíce, jak často jsme je za celých dvě stě let v boji porazili).

Ať nakonec i jejich nejserióznější politická vydání informují Evropu o přesné pravdě a o obrovské vzpouře lidu, vedeného nihilisty na Vyborské straně v Petrohradě, a o ruskou vládou požadovaných dvou plucích na železnici z Dinaburgu na záchranu Petrohradu: ať to vše řeknou ve svém slepém hněvu.

Opakuji: je to dokonce v náš prospěch, protože oni nevědí, co dělají. Určitě by samozřejmě rádi všude podněcovali nenávist vůči nám jako „nebezpečným protivníkům jejich civilizace“, a proto nás představují v dekadentní podobě, aby nás směšně zostudili jako vojenskou mocnost a státní organismus.

Avšak když je někdo tak slabý a nicotný, jak může vzbuzovat nejen obavy, nýbrž i (zapříčinit) vznik koalic? Právě pro ně je výhodné obrátit jejich společnost proti nám. Mluví tedy sami proti sobě – pokud tomu tak je, pak nám tím jen prospívají, nikoli škodí. My si počkáme, jak to dopadne.

Deník spisovatele /1877