flaubert citova vychova capek

Román, který se zde dostává poprvé do rukou českého čtenáře, je dílo čtyřiadvacetiletého autora o dvacetiletém mládí. K témuž předmětu pod týmž názvem vrací se Gustave Flaubert ještě jednou, po čtvrtstoletí, kdy měl již za sebou životní a uměleckou zkoušku Paní Bovaryové a Salambo.

První Výchova sentimentální zůstala ležeti v neuveřejněných papírech mládí Flaubertova; druhá prošla definitivně strašným soudem autorovy sebekritiky a setkala se po svém vyjití jen s chladným nepochopením či dokonce s odporem.
Dnes, kdy srovnáváme oba texty největšího románu Flaubertova, se nám zdá, že by snad tehdy, roku 1869, nalezlo mladistvé dílo Flaubertovo vděčnější čtenáře než dílo jeho zralého mužství. Široký proud citové exaltace, jenž nezadržitelně proudí stránkami první Výchovy, by snad byl dal zapomenouti na nekonečnou hořkost, která prosycovala duši dvacetiletého básníka.

První Výchova ještě nezná než lásku a umění, dva romantické sny, které čtenář ne bez životního souhlasu vidí zrazeně odkvétat.
Avšak ve druhé Výchově se kruh životního zklamání bezmezně rozšiřuje; zahrnuje společenský a politický život Francie před rokem 1848 a před druhým císařstvím, a nyní není to již láska, která podléhá; naopak, láska Frédéricova a paní Arnouxové jediná přetrvává v kruté “výchově”, která podrývá víru v politické ideály, v činy, v úspěch, v přítele, v člověka, v sám život. Tato druhá Výchova podrobuje čtenáře nejtěžší zkoušce; není lehko snésti tento román, a v té zkoušce francouzská veřejnost po vyjití knihy vskutku neobstála. Bylo třeba delší doby, aby se tomuto románu dostalo spravedlnosti…, a časové odlehlosti, v níž její smutek přestává palčivě boleti.

V první Výchově vypravuje Flaubert o černochovi, který pluje zpět do Ameriky, zdarma, slouže opilému kapitánovi a spě z celé duše, kde jen mohl. “Jeho otec prodal ho za balíček hřebíků; přišel do Francie jako sluha, ukradl šátek pro panskou, již miloval, byl dán na pět let na galeje; vrátil se z Toulonu do Havru pěšky, aby uzřel opět svou milenku, nenalezl ji, vracel se opět do černošské země. On také prodělal svou citovou výchovu.”
To tedy je smysl “citové výchovy”: neúprosná lekce života, surové nedorozumění mezi skutečností a tím, co v člověku je vysoce vypjatého, ženerózního a mladistvého; ubohá ztráta snů, zklamání v lásce a v sobě, ovšednění životem, vpád hlouposti a špatnosti do květnice entuziastického mládí, bolest, lež, deziluze a neúkoj, ponížení a poplenění, vše to, co se rodí z romantické krize skutečnosti a snu. Mnoho romanopisců a básníků vyslovilo tento rozpor, ale jediný Flaubert dal mu výraz životně osudný a neodvolatelný. Každý z nás snad prošel nebo projde podobnou “citovou výchovou”, ale posléze, když už je zkouška odbyta, řekne: “Ano, byl jsem tehdy mlád, pln přehnaných nadějí, víry a optimismu, nečinného snění a planého zápalu; ale díkybohu život mi otevřel oči a zbavil mne zbytečných iluzí.”

Tedy toto “díkybohu” nikdy by nepřešlo přese rty Flaubertovy. Není zač děkovati. Ztratili-li jste šlechetnou důvěru a optimism mládí, ztratili jste nenavratitelně to nejlepší, co jste s sebou do života nesli. Je to skutečná ztráta a neodčinitelné ochuzení.
Od této chvíle je vaše životní hodnota navěky snížena, a pro fatalism Flaubertův není již jiného východiska než to: buï utonouti ve všedním chytráctví, pohodlí, omezenosti a nečistotě praktického života, nebo se navěky poustevnicky a nečinně uzavříti ve svém zklamaném snu, bez naděje a bez vykoupení. Jak vidíte, není to radostný výhled, ale to nejtrudnější je, že právě ti nejlepší a nejčistší, že právě srdce nejplnější entuziasmu a lásky jsou odsouzena k tomu, aby prošla “citovou výchovou”. Omezenci, padouši, arivisti, malí a vypasení sobci, podlé, služebné duše bez hrdosti a zápalu, požívaví rutinéři života, čilí praktikové bez skrupulí, celý ten rod malosti a špatnosti, jejž Flaubert kreslí s tak palčivou a hořkou silou, ti všichni mohou být šastni v tomto světě, který jim, ale jim jediným, ušetřuje zkoušku “citové výchovy”. Jen vrozeně bohatým jsou souzeny nejtěžší ztráty.

Již první Výchova vyjadřuje Flaubertův pesimism.
Nekonečné touhy a sny společného mládí pojí dva přátele, Jindřicha a Julia, ale život je rozloučí. Šastnější Jindřich přijde do Paříže, miluje, je milován, dochází nejplnějšího úkoje; avšak samo splnění touhy je “výchova”; nastává nuda, neklid, hmotná tíseò a posléze Jindřich vyjde ze své první lásky dokonale “vychován”: rozumí světu, svému požitku, pohodlí a úspěchu; “počestný ve svých mravech, lidský ke svým bližním, poctivý ve svých společenských stycích, snažil se nicméně spáti se všemi ženami, vykořistiti všechny muže a shrábnouti všechny zlaáky”; byl to zkrátka “velmi hodný hoch”.
Zato Julius, předčasně zklamán v lásce i ctižádosti, nedošel úkoje, zůstal věren svým uměleckým snům, o jichž provedení mu již nejde, žije “v zdrželivosti a cudnosti, sně o lásce, rozkoši a orgii; nepřeje si právě tak zemříti, jako si nepřeje žíti. Jeho největšími radostmi jsou západ slunce, šelestění větru v lese, skřivánčí zpěv za rosy; uspořádání věty, zvučný rým, skloněný profil, stará socha, záhyb šatu vyvolávají v něm dlouhá vytržení.”
Přes tyto extáze je život jeho opuštěný a smutný; je to umělecká oblomovština, bezcílná a nekonečná tkáò snů, kterou prožívá jen pro sebe. A je to úkoj či neúkoj: obé je nevyléčitelným zklamáním života. Tak cítil čtyřiadvacetiletý Flaubert.

Tento fatalistický cit neopouští Flauberta, když blíže se padesátce píše svou druhou, pravou a vrcholnou Citovou výchovu (1869).
Pravda, jako umělec uzrál; již není pro něho umění bez hlubokého, zevrubného studia látky, bez nejúsilovnější objektivace, bez přísné kázně realisty a formalisty zároveň. Avšak romantická rána jeho mládí není přinejmenším zacelena. Naopak. – Také nyní přichází mladý člověk, Frédéric, do Paříže, nechávaje za sebou v provincii mládí plné snů a soudruha svých životních plánů. Také jemu stane se láska osudem, nikoli však ukojením; krásná, ctnostná, milující a posléze stárnoucí paní Arnouxová zůstane mu navždy jen touhou, ideálem životního štěstí, nesplněným snem. Marně hledá úkoje nebo ohlušení v náručí jiné milenky, v politice, v kariéře, v bohatství; odevšad odnáší si jen bezmezné zklamání a zpustošení vlastního života. Zatím jeho přítel Deslauriers, advokát, snící zprvu o vědecké dráze, pak o socialismu, stokrát zklamán, zkrácen a roztrpčen, vyvíjí se v typ muže činu; zrazuje sebe, své zásady, svého přítele, řítí se do výše rychlou kariérou, ale jako je marný sen a ideál, je marný i čin, marna je zrada, marný je úspěch; klesaje opět stupeò po stupni, opotřebován, o vše připraven, nalézá aktivista Deslauriers svou poslední radost v tom, oživovat si s oblomovským Frédéricem společné naivní chlapectví, věk iluze.

Muž činu ztroskotává, Frédéric stane se malým m칝ákem, sociální utopista končí jako policejní agent, reformátor umění jako fotograf, revoluce jako druhé císařství; lupen po lupenu opadávají iluze a končí se naděje, jako by celá generace, celá Francie a celý svět procházely zničující zkouškou citové výchovy.
Nic neobstojí před nihilizujícím zorem Flaubertovým; a přece když píši toto “nic”, váhám. Snad, když nic jiného, aspoò nesmírné odříkání lásky Frédéricovy a paní Arnouxové obstálo; aspoò slepá obětavost hodného hrdiny Dussardiera obstála. Ano, tedy aspoò odříkání a sebeobětování zůstaly ušetřeny, tyto dvě podivné ctnosti prosycené dobrovolným záporem života – a i to je příznačné pro Flaubertův pesimism. A po všem zbývají ještě vzpomínky na nějaký hloupý sen mládí. “Ano, snad to je to, co jsme kdy měli nejlepšího.”
Strašný to účet prožitého života.

Nemělo by rozumného smyslu souditi se dnes s tímto Flaubertovým pesimismem. Skutečná, prožitá bolest neodčiní se žádnou filipikou. Nicméně je-li pravda, že dnešní svět není k nám o nic milostivější než ke generaci Citové výchovy, je-li pravda, že i my jsme vystaveni nemenším zklamáním a vystřízlivěním, pak zbývá ptáti se vlastního srdce, zda bezútěšné výhledy Flaubertovy platí i pro naši každodenní citovou výchovu. Tu otázku předkládám svědomí moderního člověka.
Tu dlužno si všimnouti aspoò dvou bodů. Hrdinové Flaubertovi vstupují do života nejen s velikými sny, nýbrž i s velikými nároky na život. Jsou to konečně děti romantismu, snící o nekonečných možnostech, o vrcholných vášních, o sardanapalských úkojích. Cítí se dědici staré, přebohaté kultury, která zmnožuje jejich očekávání a potřeby. Toto vnitřní bohatství daleko přesahuje možnost činného užití; budiž jak budiž, jejich vnitřní život, rozpálený uměním, historií, ctižádostí, tisícerými stimulanty rozkoše, úspěchu a skvělosti, všemi těmi sultánskými, napoleonskými a politickými sny, naráží prudce na meze skutečného a praktického života. Jsou ještě z rodiny Stendhalova Julia Sorela a Balzacova Rastignaca, avšak svět je již dalek toho, aby na jejich romantické impulsy odpovídal velkými událostmi. Tato neúměrnost nitra a skutečnosti je první bod, jejž dlužno zvláště vytknouti.

Druhý bod, na kterém se může přezkoušeti moderní svědomí, je osobní poměr k světu a k lidem.
Již první, ale dvojnásob silně druhá Výchova ukazuje nemilosrdný pohled Flaubertův. Pravím “pohled”, a nikoliv “posudek”, nebo jakýkoliv vášnivý posudek, jakékoliv odsouzení by bylo méně drtivé než trapná, neúprosná, přímo odborná pozornost, se kterou Flaubert odhaluje každou malost, surovost, zbabělost a sobectví lidí. V tomto románě je to m칝ácký salón otce Renauda, zmoudření Jindřichovo, pán a paní Gossélinovi, scéna opuštěného Renauda s Kateřinou; druhá Výchova je skoro celá řadou takových průhledů do života lidí. Flaubert neodsuzuje ani nelituje, jen konstatuje; ale je mu až podivným požitkem nenechati si ujít jedinou příležitost, kde by mohl demonstrovati nízkost a pokrytectví člověka. činí tak bez moralismu, ale také bez soucitu, bez výčitky, ale také bez ospravedlnění. Je to prostě stav věcí, holá, nevývratná a nezměnitelná skutečnost.

Tu tedy je otázka, zda jsme vlastní citovou výchovou, novými ideály, které nás ovládají, i novými zkušenostmi, kterými život odpovídá na tyto ideály, nedošli jiných nároků na život a jiného pohledu na svět, a tedy také jiných vyhlídek z nutné krize pesimismu.
Na tuto otázku není ovšem odpovědi ve slovech jistoty, nýbrž nejspíše ve slovech možnosti a důvěry. Je možno, že se pomalu učíme očekávati od života mnohem méně, méně po stránce splendidních úkojů, nesmírných darů a vášní, ale mnohem více po stránce skutečných činů, aspoò částečných úlev a praktických uspokojení. Je možno, že již nesníme o vrcholném okamžiku, který by se sardanapalskou plností rázem uskutečnil veškero naše štěstí, nýbrž o dlouhém životě, kde bychom krok za krokem, postupujíce od překážek k úspěchům a od úspěchů k novým protivenstvím, docházeli vždy hlubší jistoty, že tento život jsme nežili nadarmo. Ne nadarmo! Jestliže si ze své citové výchovy odnášíme toto jediné slovo, bude román našeho života končiti zcela jinak než Výchova Flaubertova. Pak nevstupujeme do života s nárokem, aby on sám uskutečnil naše touhy, nýbrž abychom my sami něco uskutečnili, něco dali životu; tehdy, potkáme-li se s nezdarem, nejsme jenom my zklamáni životem, nýbrž i život je zklamán námi, a tu jest vždy ještě možno znovu a znovu se pokoušeti, aby aspoò toto druhé zklamání bylo odčiněno. Jedná-li se o to, abychom nežili nadarmo, není žádná ztráta definitivní a žádné zklamání neodvolatelné.

Dále je možno, že i ve svém pohledu na svět se pomalu učíme jiné pozornosti. Pravda, neoddáváme se klamu, že člověk dnes je lepší, čistší a větší, než býval, naopak, právě dnes vrcholí bestiální, otrocké, stržnické rysy lidské povahy tak, že je těžko nezoufati nad člověkem.

A přece je možno, že i v nás ožívá cit, který vnukl Waltu Whitmanovi slova řečená “Vám”:

Nikdo vám nerozuměl, já však vám rozumím:
nikdo vám nebyl práv – vy sám jste nebyl práv sobě;
každý vás shledal nedokonalým – jen já nenacházím ve vás nedokonalosti.
Není nadání v muži ni v ženě, jež nesrovnávalo by se s vámi,
není ctnosti ni krásy, v muži ni v ženě, jíž nebylo by stejně ve vás,
není odvahy ani vytrvalosti v jiných, jíž nebylo by stejně ve vás,
ani rozkoše na jiné čekající, aby stejná nečekala na vás.

Je možno, že se učíme dívati se na člověka nejen podle jeho skutků, nýbrž i podle jeho možností; není pro nás naprosté predestinace, není možností zcela ztracených. I kdyby špatnost a hloupost byla tisíckrát v převaze, není to důvod k definitivnímu odsudku, nežijeme-li svou myslí v imaginárním ráji dokonale vysněného štěstí a romantické čistoty.

Je možno spatřovati dokonalost i tam, kde je smíšena s nedostatky, a radost i tam, kde by romantik zaplakal; ale je k tomu ovšem třeba pozornosti, soucitu a skutečné účasti.
Srážka člověka se světem čili “citová výchova” je věčný a neodbytný konflikt. Ale i když je nutný a nezávisí na naší vůli, jeho výsledek přece leží do jisté míry v našich rukou. Záleží na tom, co chceme od života a jak se k němu sami chováme. Román, jejž čtete, podává jedno řešení; váš život může však podati řešení zcela jiné a bohdá světlejší.

Předmluva Karla Čapka z roku 1918 ke knize Gustave Flaubert / Citová výchova / 1869.

Anotace: Citová výchova, 1869
Jedno z nejpesimističtějších děl francouzské prózy. Politická zpověď Flauberta. Popisuje události okolo revolučního roku 1848.
Hlavním hrdinou je muž (Frederic) – postava silně autobiografická, který se ze studií dostává do skutečného života a postupně ztrácí své iluze. Propadá zklamání, v jeho životě jsou hlavní citové konflikty. Silně pesimistický obraz společnosti. Fréderic marně, platonicky miluje paní Arnouxovou, a současně přitahován veselou kurtizánou Rosanettou, zmítá se v citových problémech. Flaubert s hlubokou psychologickou znalostí a porozuměním sleduje Frédericův citový život, probíhající střídavě v nejrůznějších polohách: láska a nadšení, zklamání, sebedůvěra vzbuzená bezvýznamnou událostí či slovem obdivované ženy, nesmělost, váhavost, zoufalství z nepatrného či jen zdánlivého neúspěchu. Současně s citovým životem Frédericovým probíhá onen „román o politické moci“. Záporně jsou zobrazeni různí demokraté a socialisté. Z Flaubertových pozic si katolictví a socialismus podávají ruce, neboť obojí se obrací k davu a ne k elitě. Stejně jako socialismus, i demokracie, císařství, policie a politika vůbec jsou pro Flauberta projevem téhož „davového“ principu, představujícího pro myslící a povznesenou elitu nesnesitelnou diktaturu.

Výpisky:

Noviny jsou stejné obchodní podniky jako jiné. Jejich pisatelé jsou většinou buď hlupáci, nebo nestoudní lháři.

Nic člověka tak nepokořuje, jako vidí-li, že hlupáci mají úspěchy tam, kde on sám ztroskotává.

Cožpak časopisy jsou svobodné? Jsme snad my svobodní? Když si pomyslím, že je zapotřebí snad osmadvaceti formalit, aby se mohla spustit loďka na řeku, dostávám chuť odstěhovat se mezi lidožrouty! Vláda nás požírá! Všechno náleží jí, filosofie, právo, umění, boží vzduch. Připíjím na úplné zničení nynějšího řádu, to jest všeho, čemu se říká výsada, monopol, direkce, hierarchie, autorita, stát!

Úhrnem: vidím tři strany ... ne, tři skupiny – a žádná z nich mě nezajímá: ti, kteří mají, ti, kteří už nemají, a ti, kteří se snaží, aby měli. Ale všichni se shodují v tom slaboduchém zbožňování autority! Příklady: Mably doporučuje, aby se filosofům bránilo uveřejňovat jejich nauky; matematik pan Wronski ve své hantýrce nazývá cenzuru „kritickým potlačováním spekulativní spontánnosti“, Pierre Leroux chce, aby člověk byl donucen vyslechnout nějakého řečníka, a Louis Blanc se kloní k státnímu náboženství – tak je tento národ vazalů posedlý náruživostí pro vládu! A přece ani jediná není zákonná, přes jejich odvěké principy. Tak je principem naší vlády svrchovanost lidu, zahrnutá v parlamentární formě, ačkoli to parlament nepřipouští!

Jsou lidé, kteří nemají mezi ostatními jiného poslání než být prostředníky; přejdeme přes ně jako přes most a spěcháme dál.

Srdce žen jsou jako ty malé sekretáře s tajným pérem, plné zásuvek vsazených jedna do druhé; člověk se namáhá, láme si nehty a na dně nalezne nějaký uschlý kvítek, trošku prachu – nebo prázdnotu!

Byla trochu melancholická – jako jsou cypřiše u vchodu do krčmy.

Věřil jsem, že přišla revoluce, že lidé budou šťastni. Pamatujete se, jak to bylo krásné! Jak se nám dobře dýchalo! Jenže teď jsme na tom zas hůř než kdy jindy. Teď zabíjejí naši republiku, jako zabili tamtu, římskou! Takové hanebnosti! Nejdříve pokáceli stromy Svobody, potom znova zřídili cenzuru a svěřili vyučování kněžím, jen inkvizici ještě odkládají. Proč ne? Kdyby si lidé mezi sebou důvěřovali, mohli by se dohodnout. Ale to ne! Dělníci nejsou o nic lepší než měšťáci, vidíte!

Dejte mi pokoj s vaší ohyzdnou reálností! Co tou reálností vlastně míníte? Jedni vidí černě, druzí modře a dav vidí hloupě. Neexistuje nic méně přirozeného než Michelangelo, a přitom nic mohutnějšího! To pachtění za vnější pravdivostí jen ukazuje, jak hluboko jsme dnes poklesli; a půjde-li to tak dál, stane se z umění jakási jalová nicotnost. Cílem umění – ano, jeho cílem! – je uvádět nás v nadšení zcela neosobní, a toho cíle nedosáhnete drobnými díly přese všechny své finty v provedení. Notáři to kupují za dvacet tisíc franků; myšlenek je v tom za tři sou. Ale bez myšlenky neexistuje nic velkého a bez velikosti nic krásného! Olymp je hora! Nejvelkolepějším pomníkem budou vždycky pyramidy. Větší cenu má přebujelost nežli vkus, poušť je cennější než chodník a divoch cennější než frizér!
To se vládě hodí do krámu: nebyla by tak silná, kdyby neměla na pomoc houf takových kašparů, jako je tenhle člověk.

Myslel jen a jen na sebe - zasut v troskách svých snů, churav, všecek rozbolestněný a malomyslný; a v nenávisti ke strojenému prostředí, v kterém tolik vytrpěl, toužil po svěžesti trávy, po klidu venkova, po ospalém životě prožívaném pod ochranou rodné střechy, s lidmi bezelstného srdce.
Socialistická sebranka! Kdyby tak bylo možno ji vyhladit!
Potřebujeme bezúhonné občany, lidi zcela nové! Hlásí se někdo?
Jací jsou to oslové, jací blbci! Srovnával se s těmi lidmi a v jejich hlouposti nalézal úlevu pro svou poraněnou pýchu.
„Jde tu o lidstvo, o jeho budoucnost!“
„Starej se radši o svou!“

Obraz představoval Republiku nebo Pokrok nebo Civilizaci v podobě Ježíše, který řídí lokomotivu projíždějící pralesem. Frédéric se na to na chvilku zahleděl a zvolal:
„To je ale hanebnost!“

 

Inspirující myšlenky...

V jedné věci se šamani i většina západních badatelů shodují: šamanismus se zrodil z rané lidské zkušenosti se smrtí. S tím bezprostředně souvisí přesvědčení, že odchod ze světa živých nemá definitivní platnost. To není projev přepjaté fantazie, naši předkové k tomuto názoru dospěli na základě dlouhodobého pozorování přírody. Zjistili, že z odumřelého vzniká vždy a všude nový, lehce pozměněný život.
Geseko von Lüpke, Poselství šamanů