capek bila nemoc
Vizionářské dílo, drama Bílá nemoc Karla Čapka z roku 1937 jsme docenili plně až v roce 2020, kdy se světem prohnala mediálně-politická hysterie, později nazvaná pandemie Covid-1984.

Čapek knihu napsal před druhou světovou válkou a je z doby narůstajícího nebezpečí německého socialistického nacismu. Popisuje konflikt pacifistického lékaře a diktátora usilujícího o uchvácení světové moci. Přesně poukazuje na nebezpečí manipulace z davem, propagandu, která se díky novým médiím (filmu a rozhlasu) stává nebezpečnou zbraní, neboť podsouvá lidem nekritické ideje a zaslepuje je virtuálním strachem.

Podobně jako dnes, kdy virová nákaza, která ve své podstatě ani není zhoubná (viz informace Ministerstva zdravotnictví) slouží jako prostředek k ovládání mysli lidí a postupné drastické nápravě ekonomické krize, která začala v roce 2008.

Ve světě Čapkově, se však šíří skutečná nakažlivá, smrtící nemoc.
Podle příznaku bílé skvrny je nazvána bílou nebo Čengovou nemocí (Morbus Tshengi). Lékaři ji neumějí léčit. Jediný, kdo to dokáže, je doktor Galén. Ten ale odmítá léčit bohaté. Je přesvědčený, že jen bohatí a mocní mohou zastavit blížící se válku.
Vůdce, který připravuje válku, tuto nemoc dostane také. Nakonec je Galén přesvědčen, aby vůdce/generála léčil. A tady přichází nejsilnější paradox knihy. Dav oslavují v ulicích válku a vůdce Galéna napadne, zabije ho a zničí lék, který by mohl lidstvo zachránit.

Čapek tak končí dílo Twainovým "optimismem", který sdílel velký americký autor vůči lidstvu:

"Člověk je rozumný živočich. Tak se to aspoň tvrdí. Myslím, že by se o tom dalo diskutovat. Moje experimenty mi naopak potvrdily, že je nerozumný živočich. Zamyslete se nad jeho historií. Zdá se mi jasné, že ať je cokoli, je něco jiného než rozumný živočich. Jeho životopis je fantastický chorobopis maniaka. Za nejsilnější argument proti jeho inteligenci pokládám fakt, že přes takový záznam o své minulosti považuje se lichotivě za hlavu všeho tvorstva, ačkoli podle svých vlastních měřítek je na samém spodku."
Dopisy z planety Země Marka Twaina, úsměvné eseje o absurditách křesťanské morálky

Výpisky: Předmluva Karla Čapka:

První podnět k této hře dal mi před léty námět přítele lékaře dr. Jiřího Foustky: doktor, který objeví nové paprsky, ničící zhoubné nádory, najde v nich paprsky smrti; jich pomocí se stane samovládcem a neblahým spasitelem světa. Z toho námětu mi utkvěla představa lékaře, který má svým způsobem v rukou osud lidstva. Ale za našich časů je tolik lidí, kteří mají nebo chtějí mít v rukou osudy národů nebo člověčenstva, že by mě nikdy nezlákalo rozmnožit je ještě o jeden exemplář, kdyby tu nebyl druhý a nutkavější podnět: tím je naše doba sama.

Jeden z charakteristických znaků poválečného lidstva je ústup od toho, čemu se tu a tam skoro s opovržením říká humanita; v kterémžto slovu je zahrnuta zbožná úcta k životu a právům lidským, láska k svobodě a míru, usilování o pravdu a spravedlnost a jiné mravní postuláty, které byly v duchu evropských tradic až dosud považovány za smysl lidského vývoje.
Jak známo, v některých zemích a národech nastoupil duch zcela jiný; ne člověk, nýbrž třída, stát, národ nebo rasa je nositelem všech práv a jediným předmětem úcty, ale zato úcty svrchované: nic není nad ním, co by jej mravně omezovalo v jeho vůli a právech. Stát, národ, režim je nadán všemohoucí autoritou; jednotlivec se svou svobodou ducha a svědomí, se svým právem na život, se svým lidským sebeurčením je fyzicky i mravně naprosto podřaděn takzvanému kolektivnímu, ale v podstatě čistě autokratickému a násilím uloženému řádu. Prostě duch politické autority se v dnešním stavu světa výbojně utkává s evropskou tradicí mravní a demokratické humanity; tento konflikt se rok za rokem hrozivěji rozehrává v dění mezinárodním, ale zároveň je vnitřní otázkou každého národa. Zevně se nejjasněji projevuje chronickým válečným napětím v dnešní Evropě a rostoucím sklonem k násilnému a vražednému řešení politických otázek.

Pravda, dnešní světový konflikt je možno definovat také v pojmech hospodářských a sociálních; nebo je možno jej vykládat v biologických termínech boje o život; ale jeho nejdramatičtější aspekt je ve srážce dvou velikých antagonických ideálů.

Na jedné straně mravní ideál všelidské humanity, demokratické svobody, světového míru a úcty ke každému lidskému životu i právu.
Na druhé straně dynamický protihumanitní ideál moci, nadvlády a národní nebo jiné expanze, pro kterou je násilí vítaným prostředkem a lidský život jenom nástrojem.
Řečeno v termínech dnes běžných, je to konflikt ideálů demokracie s ideály neomezených a ctižádostivých diktatur. A právě tento konflikt ve své tragické aktuálnosti byl popudem k napsání Bílé nemoci.

Mohla by to být rakovina nebo jiná choroba místo fingované “bílé nemoci”; ale autor se snažil pokud možno přenést jednotlivé motivy i samu lokalizaci své hry do sféry fiktivní, aby nebylo nutno myslet ani na skutečnou nemoc, ani na skutečné státy nebo režimy; mimoto cítil ono malomocenství do jisté míry symbolicky, jako příznak hlubokého rozvratu bílé rasy; taková epidemie připadá dnešnímu člověku jako návrat k morovým ranám středověku.

Autor úmyslně navodil celou dramatickou situaci svého konfliktu na motiv vražedné epidemie; neboť člověk nemocný a bědný je nutkavě a typicky předmětem humanity; jeho závislost na laskavém mravním řáduje nejhlubší.

Dva velké světové názory se tu utkávají tak říkajíc nad ložem bolesti, a v jejich konfliktu se rozhoduje o životě a smrti malomocného lidstva. Ten, kdo je představitelem vůle k moci, se na své cestě nenechá zastavit soucitem s lidskou bolestí a hrůzou; ten pak, kdo se s ním utkává ve jménu humanity a úcty k životu, odpírá pomoc trpícím, protože sám fatálně přejímá neúprosnou morálku boje.

I ve jménu míru a humanity se bude zabíjet a umírat v hekatombách, budeli se ten spor muset jednou vybojovat. Ve světě války sám Mír musí být tvrdým a neústupným bojovníkem.
A naopak představitel moci a síly se stává sám jedním z těch, kdo úpějí o lidskou pomoc, zatímco se přes něho bezcitně převaluje nezadržitelná mašinérie masakru, který rozpoutal.

V tom právě spatřoval autor beznadějnou tíhu světového konfliktu, který prožíváme; neutkává se v něm jen tak prostě černé s bílým, zlo s dobrem, bezpráví s právem; srážejí se v něm na obou stranách velké hodnoty i nesmiřitelné tvrdosti; ale co je v tom sporu ohroženo, je všechno dobro a právo a veškeren lidský život. Nakonec je to jen dav bez velikosti i soucitu, který lhostejně ušlape k smrti oba představitele protichůdných vůlí.

Hle člověčenstvo, které humanita chtěla zachránit, hle zástupy, které vůle k moci chtěla vést k velikosti a slávě! Tady máš své “všechny lid”, Galéne, tady máte svůj národ, Maršále; a my všichni tu máme své dějinné konflikty, v nichž konečný úspěch je nejistý, ale kde jen jedno je nepochybné: že na ně těžce a bolestně doplatí Člověk.

Ať jakkoliv dopadne válka, za jejíhož burácení se uzavírá Bílá nemoc, jisto je, že ve svém utrpení Člověk zůstal nespasen.Autor je si vědom, že tento nevyhnutelný tragický závěr není řešením; ale jdeli o skutečný zápas, který se odehrává v našem čase a prostoru mezi skutečnými lidskými silami, nemůžeme jej rozřešit slovy a musíme jeho řešení ponechat dějinám.
Snad můžeme mít důvěru i v příští lidi, jako jsou ti dva čestní a rozumní mladí lidé v závěru hry; ale konečné řešení zůstává politickým a duchovním dějinám, na kterých nejsme angažováni jenom jako diváci, nýbrž jako spolubojovníci, kteří musejí vědět, na které straně světového dramatického konfliktu leží celé právo a celý život malého národa.

Výpisky z knihy:

Dr. GALÉN (vystoupí vpřed) : Prosím, pánové . . . ještě snad chvilinku . . . Prosím vás, vyřiďte, že já, doktor Galén . . . doktor chudých . . .
NOVINÁŘ: Komu to máme vyřídit?
Dr. GALÉN: Komu? Všem králům a vladařům na světě . . . Napište jim, že bych je prosil . . . Já byl totiž na vojně, pánové, jako doktor . . . a já bych chtěl; aby už nebyly války, víte? Prosím vás, napište jim to!
NOVINÁŘ: Myslíte, že vás poslechnou?
Dr. GALÉN: Ano, totiž . . . Řekněte jim, že jinak zajdou na malomocenství, že ano . . . Ten lék proti Čengově nemoci, to je m ů j lék, rozumíte? A já jej nedám, dokud . . . dokud neslíbí, že už se nebude zabíjet! Prosím vás, pánové, řekněte jim, že jim to vzkazuju! Já opravdu . . . nikdo druhý ten prostředek nezná, zeptejte se tady na klinice; jen já mohu léčit, jen já . . Řekněte jim, že už jsou staří . . . všichni, kdo vládnou. Řekněte jim, že budou za živa hnít . . . jako ti tady. Řekněte, že to čeká všechny lidi . . . vůbec všechny . . .

Dr. GALÉN: Je, pane. Já vím. Ale nezdá se vám, že je to k těm chudým - taky trochu nespravedlivé, že jsou chudí? Koukejte se, vždycky umíralo o tolik víc chudých, že ano - a nemuselo by to být, pane, nemuselo by to být! Každý má právo na život, že? Člověče, kdyby se dalo na špitály tolik, jako na válečné lodi -

DVORNÍ RADA: Mně také, člověče. Myslíte, že mně není líto nemocných, kteří budou dál umírat na Čengovu nemoc? Co? A myslíte, že mně není . . . zatraceně divné, když se podívám sám na sebe? Jak teď vypadám, člověče! Tady slavnostně ohlásím, že máme lék proti malomocenství; nu, teď je s tím konec, a já - -To je amen s mou vědeckou ctí, doktore Dětino; já příliš dobře vím, jaká je to ostuda. Ale raději tuhle porážku, než abych připustil . . . vaše utopistické vyděračství, Galéne! Raději nechám celý svět pojít na malomocenství, než bych tady strpěl . . . na jediný okamžik . . . váš pacifistický mor!
Dr. GALÉN: Poslyšte, to byste neměl . . . To byste, jako lékař neměl říkat!
DVORNÍ RADA: Já nejsem jenom lékař, pane. Já bohudík sloužím také svému státu. - Ven!


Inspirující myšlenky...

Zkoumáme minulé věky a útrpně usmíváme, ba posmíváme se božské té naivnosti, nemotornosti a neurvalosti svých praotců, aniž by nám napadlo, že věkové pozdější budou se rovněž tak posmívati nám... Jaká je příčina, že nevznikají v mozcích našeho věku podobné myšlenky jako v mozku Homerovu, Sofoklovu, Aeschylovu, Euripidovu, Aristofanovu, Shakespearovu, Cervantesovu, Danteovu, Miltonovu, Petrarcovu, Tassonovu, Calderonovu, Moliérovu, Voltairovu, Rousseauovu a jiných? Jeť snadněji cizím mozkem mysliti, cizí myšlenkou se honositi a oblažiti sebe i jiné, než vlastní myšlenku z mozku svého vykřesati. A přece žijeme ve věku – pokroku! V čemž se ale jeví tento pokrok?
Jakub Arbes (1840 – 1914), Mozek Newtonův