woody alen mimochodem
Woody Alen. Především - stojí to psaní za to, něco se dozvíte a během četby zažijete i dost srandy. Trust me. V závěru knihy Woody (klidně mu tak říkejme, je to sprostý podezřelý, jak říkají Cimrmani) píše např. jaký by chtěl mít talent a kým by byl rád – víte kým? V knize se to píše – kovbojem Shanem.


No, Shane kovbojem nebyl, byl to střelec divokého západu. Jeden z těch několika statečných, kteří netasí zbraň na kšeft, ale na obranu dobra. Napsal ho Jack Schaefer a pro nás ho přeložil Jiří Stránský. (V češtině – Jezdec z neznáma)

Kolik ale Shaneů by muselo přijet, aby potrestalo křivárny a zlo, kterému byl pan Allen vystaven! Takže jeho touha po muži jménem Shane asi není jen vtip či hříčka.

Mimochodem, Woody Allen není zdaleka prvním filmařem, kterého Amerika svobodně „ vyplivla“.
Vzpomeňte muže jménem Chaplin, který musel čelit emocím vzbuzeným bulvárem a blbci a musel z Ameriky odplout navždy, ano, navždycky.(Chaplin, Vlastní životopis aj.)

Naštěstí už nejsem ředitelem Zeměkoule, po šedesátce jsem tu funkci (neplacenou!) dal k dispozici a tak už nemusím psát komentáře o tom, že šíření poplašné zprávy je zločin, ale že některé druhy bulváru jsou na šíření něčeho velmi podobného přímo založeny a nikdo to nikterak nestíhá. Nemusím už si pouštět ho hlavy černoty a můžu vám v klidu napsat, že Sex noci Svatojánské (film p. Allena) považuju za jeden z nejkrásnějších filmů, které jsem kdy viděl, s báječnou kamerou a skoro nebeskou hudbou . A navíc je to sranda! Viděl jsem ho několikrát, jistě ještě uvidím a rád o něm vyprávím….

Mohl bych pokračovat tím, kolik je toho z páně Allenových filmů vypůjčeno či přímo vykradeno.
Těch nápadů! Mohl bych psát o jeho komice, která má smysl, není blbá ani sprostá – ale příliš by se to už podobalo vyznání. Něčemu jako když Kurt Vonnegut píše o Marku Twainovi. Napsal jsem ve své Patřičné Čítance, že s raněným Shanem na koni odjíždělo už z údolí života moje dětství.

A i když si pana Allena nedovedu na koni moc dobře představit, je s jeho filmy spjatá moje dospělost. Přijela s ním v sedle? už když jsem se bál zeptat na otázky sexu. Když jsem ještě netušil co je Láska a smrt. Nevím už, komu jsem dal Purpurovou růži z Káhiry. Ale Časy radia jsem ještě poznal, naši koupili televizi až když mi bylo asi dvanáct. A mohl bych pokračovat, ta dospělost se líp snáší s Mocnou Afrodíté a na Harryho si dávám pozor.

A potřebuju tu nadsázku, radost a smích komedií! Darebáčci. Prokletí škorpiona, Všichni říkají - miluji tě. Říkají Cokoliv. Jeho humor není pro hloupé a i mezi chytrými ho leckdo rád nemá, protože to holt není láska na první pohled…

Jestli jsem uvěřil těm blbostem o dětech?
Ale kdepak, chlap, kterej je na ženský, toho děti eroticky nepřitahují, má je rád docela normálně. Kromě toho, vždycky, když v médiích sleduju nějaké hloupé všeobecné odsouzení, nebo naopak zbožňování – jsem hned nastražený – zažil jsem jak lidi podepisovali antichartu, aniž by věděli co to je – například – nebo zoufali nad smrtí Diany – kterou znali z paparazzi fotek - kde jsou dnes jejich slzy? Twainovo psaní –např. Novinářem v Tennessee je stále aktuální.

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ VĚC –WOODY ALLEN TVOŘÍ Z POTŘEBY TVOŘIT. A MŮŽETE MU VĚŘIT.

A já si ještě i dnes myslím, že to tak má být. Že člověk v sobě nosí myšlenky, příběh tak dlouho, až ho musí napsat, vyprávět, natočit. Prý ne, prý zvlášť u filmu to prý nejde. Týmová práce prý je film a samé nutné kompromisy a je to drahé a nakonec vznikne scénář kontrolovaný počítačem a film zhotovený pro „masového“ diváka (Kdo to je?), kde režisér ani nemusí být u střihu…

No panu Allenovi se už dlouho daří vyvracet tyhle omyly. Stojí docela sám vedle toho obrovského průmyslu (továrně na sny), dělá to, co chce jak nejlíp umí a říká, že to jde.

Pan Allen točí filmy dlouhou část života. Řada z nich se mi líbí, „některý mám schovaný“. Na „nosiči“. A není pravda, že není herec, naopak! Hraje tak dobře, že se za jeho postavu někdy až stydíte! Za jeho postavu! Protože postavy, které hraje, to probůh není Woody Allen! Myslel jsem, že tohle už dnes všichni vědí. To jsou vymyšlené postavy! Jako Tom Sawyer, Kid, nebo Shane…Film to je jen – jako…a někdy je to jako docela báječné. A nemusí se pálit jako knihy, dnes stačí „nenajít distributora“…

Nevím, jestli knihy W.A. ještě dneska někdo někde pálí, jako ty Vonnegutovy. Nechci to ani zjišťovat. Pro mě je to další neznaboh, který je slušný a někdy skoro i dodržuje některá přikázání.

Woody Allen / Mimochodem / Přeložil Michael Žantovský

Vyzobáno z knihy...

„Soon-Yi s láskou. Nejdřív mi zobala z ruky, a pak jsem zjistil, že jsem o to ruku přišel.“

Když jsem Manhattan sestříhal, nelíbil se mi. Nabídl jsem společnosti United Artists, že jim natočím film zadarmo, když Manhattan hodí do koše a nepustí ho do distribuce. Odbyli mě jako cvoka. Když měl ten film takový úspěch, byl jsem z toho pochopitelně v šoku.

Manhattan byl velký hit. Tedy velký na moje poměry, ale víc peněz než poslední díl Hvězdných válek nevydělal. Filmové společnosti zkoušely všechno možné, aby trochu pomohly finanční bilanci mých filmů, ale vždy to skončilo v zoufalství a slzách.

Psal jsem také o ambivalentním vztahu, který chová veřejnost k hrdinům a slavným osobnostem. Nejdřív od vás chtějí autogram a v příští chvíli vás chtějí zastřelit. Pár měsíců po premiéře toho filmu zabil Johna Lennona jeden z jeho oddaných fanoušků a já měl pocit, že jsem ten problém diagnostikoval správně.

A kdo jsou vlastně vůbec mí diváci? Ptali se mě na to milionkrát. Nevím – nedá se to odhadnout. Mám slušné diváctvo po celém světě a některé mé filmy vydělaly víc v jediném městě, jako je Paříž nebo Barcelona, než v celých Spojených státech. Manhattan byl ale hit všude. Po premiéře jsem se objevil na obálce magazínu New York Times a už podruhé na obálce časopisu Time. Film byl úspěšný v celé Evropě, v Jižní Americe i na Dálném východě.

Time mě prohlásil za komediálního génia, což je ve srovnání s opravdovým géniem, jako byl Mozart nebo da Vinci, něco jako prezident rodičovského sdružení ve srovnání s prezidentem Spojených států.

Nesnáším šlehačku. Ale když přestanu šlehat tu béarnskou omáčku, tak se nezomáčkuje. Z nějakého důvodu vypadal můj karamelový krém k Nerozeznání od hokejového puku, a jelikož jsem hasicí přístroj používal poprvé v životě, pokryl jsem mořského vlka vrstvou husté bílé pěny. Někdy v té chvíli si věhlasní kuchaři Joel Robuchon a Daniel Boulud kdesi hlasitě oddechli, zjistivše, že od toho brýlatého vetřelce, jehož pošírovaný losos se právě rozpadl, jim nic nehrozí. Bohužel mi zůstalo souzeno pojídat mú gú gaj pan z papírových krabiček a ohřívat si pizzu z donášky. Ženy, které zvu na večeři, udělají dobře, když se nejdřív zastaví ve fastfoodu a zajistí si vlastní živiny. Jako cesta do prostěradel, kde se stále ještě snažím získat svoji první michelinskou hvězdičku, je to asi o něco méně elegantní.

Napsal jsem scénář, a zatímco co jsem čekal, až proběhnou přípravy, napsal jsem také Sexuální komedii noci svatojánské. Ta měla pouze oslavovat venkov a hvozdy s jejich údajnými čáry a dělat si legraci z lásek a manželských problémů zábavných lidí.
Řekl jsem společnosti United Artists, že natočím oba dva filmy najednou. Ten nápad se jim zamlouval, protože studia lační po produktivitě, a já si myslel, že to bude hračka.
Zvlášť když je člověk komediální génius, což jsem, jak se ukázalo, nebyl, a hračka to taky nebyla. Ale ten problém nebyl fyzický.

Nikdy jsem si na večírky moc nepotrpěl. Především kvůli své vstupofobii. Jakmile se dostanu dovnitř, je to už lepší. Ne o moc, ale lepší. Potřebuji doopravdy někoho, aby mě dovlekl dovnitř, což většinu dospělých lidí nebaví, ale ať se snažím sebevíc, mám se vstupováním problém.

Chodil jsem v té době s Jessicou Harperovou, svůdnou, chytrou a talentovanou dívkou ze Vzpomínek na Hvězdný prach. Pár dní po večírku jsem dostal od Mii vzkaz a dárek. Poděkovala mi za to, jak se výborně bavila, a poslala mi knížku Buňka, medúza a já od známého popularizátora vědy Lewise Thomase. Obratem jsem jí za dárek poděkoval a přidal jen tak mimochodem poznámku, která měla ovlivnit životy mnoha lidí.
Napsal jsem, že jestli má někdy volno, můžeme zajít na oběd.

Chodil jsem v té době s Jessicou Harperovou, svůdnou, chytrou a talentovanou dívkou ze Vzpomínek na Hvězdný prach. Pár dní po večírku jsem dostal od Mii vzkaz a dárek. Poděkovala mi za to, jak se výborně bavila, a poslala mi knížku Buňka, medúza a já od známého popularizátora vědy Lewise Thomase. Obratem jsem jí za dárek poděkoval a přidal jen tak mimochodem poznámku, která měla ovlivnit životy mnoha lidí.
Napsal jsem, že jestli má někdy volno, můžeme zajít na oběd.

Všichni Farrowové byli postiženi problémy, jaké najdete v antických tragédiích či v příběhu alkoholického spisovatele z filmu Ztracený víkend – až, jak se zdálo, na Miu. Žasl jsem nad tím, jak se dokázala během dospívání prokličkovat tím minovým polem šílenství a vyjít z něj jako okouzlující, tvůrčí, příjemná a nepoznamenaná žena. Ale nepoznamenaná nebyla, a já měl dávat lepší pozor.