bradbury bryle
Text, který budete číst, napsal  Ray Bradbury (22. srpen 1920 – 5. červen 2012) v roce 1953, kdy vydal knihu 451° Fahrenheita. V té době byly myšlenky uvedené v knize na úrovni sci-fi. Po více jak půl století se staly neuvěřitelnou realitou.

bradbury 451 stupnu fahrenhaita


Ukázky z knihy:

Z časopisů se stala příjemná limonádová selanka. Knihy rozbředly ve špínu. Není divu, že přestaly jít na odbyt. Ale čtenáři, kteří věděli, co chtějí, byli spokojeni a udrželi při životě obrázkové seriály. A samozřejmě také pornografické časopisy se stereoskopickými fotografiemi. Tady to máš. Nepřišlo to shora od vlády cestou nařizovací. Nezačalo to žádným výnosem, žádným usnesením, žádnou cenzurou, kdepak! Celý ten kousek provedla technika, masové využití zdrojů a tlak menšin. Jim poděkuj za to, že dnes můžeš být neustále veselý, smíš číst obrázkové seriály, oblíbené senzační životopisy nebo týdeníky plné inzerátů a reklam...


...Fotografie. Film na začátku dvacátého století. Rozhlas. Televize. Věci se začaly dělat pro masy. A poněvadž se začaly dělat pro masy, zjednodušily se.

Dřív měly knihy vliv na několik málo lidí. Mohly si dovolit být různé. Na světě bylo dost místa. Ale postupně přibyla spousta dalších očí, loktů, hlasů... Počet obyvatel se zdvojnásobil, ztrojnásobil, zčtveronásobil.

Filmy a rozhlas, časopisy, knihy, všechno se vyrovnalo na stejnou limonádovou úroveň. Člověk devatenáctého století se svým pomalým tempem. A pak, ve dvacátém století – to už se dá sotva sledovat! Knihy se zkrátily. Zkondenzovaly. Vykuchali je. Víc obrázků než textu. Všechno se sesychá na překvapivý obrat, na senzační závěr. Seškrtali klasiky na patnáctiminutový rozhlasový program, pak je znova seškrtali, aby se vešli na jednu stránku, a nakonec to dotáhli na deseti nebo dvanáctiřádkové heslo v naučném slovníku.

Já samozřejmě přeháním. Slovníky byly pro rychlou informaci. Ale našlo se mnoho těch, kteří všechno, co věděli o Hamletovi, vyčetli z jednostránkového výtahu v knížce, která na obálce inzerovala: Teď si konečně můžete přečíst všechny klasiky! Vyrovnáte se všem knihomolům! Je ti jasné, kam to vede?

Z mateřské školky na univerzitu a zpátky do mateřské školky. To je graf intelektuálního vývoje za posledních pět století. A pusť film ještě rychleji, honem! Vezmi si jen všechny ty obrázkové magazíny: Blesk, Čas, Cink, Tip, Ze světa celebrit, Styl, Chvilka pro tebe, Bulvár, Kdo s kým a za kolik, Super, Bravo, Plesk, Cák, Bum, Buch, Bác, Aha! Výtah z výtahu, výtah z výtahu výtahu. Sloupek, dvě věty, palcový titulek! A pak jde všechno k čertu!

Roztočte lidskou mysl, rozpumpujte ji rukama vydavatelů, literárních zlodějů, rozhlasových podnikatelů tak rychle, aby ta odstředivka odmrštila všechny nepotřebné myšlenky, které jen ukrádají čas! Školní docházka se zkracuje, kázeň se uvolňuje, přestává se učit filozofie, dějepis, cizí jazyky. Jazyk a pravopis se postupně čím dál víc zanedbávají, až se nakonec ignorují skoro úplně.

Žije se ze dne na den, lidé se starají jen o výhodné místo a po práci je všude plno zábavy. Nač se učit něco víc než mačkat knoflíky, otáčet vypínačem, utahovat matky a spínat kontakty? Zip úplně nahradí knoflík, a právě tahle chvilka chybí člověku na přemýšlení, když se ráno strojí. Ráno je filozofická doba, a proto melancholická doba. Ze života se stává jeden jediný kotrmelec, všechno je samé bum, bác a hej! Více sportu pro každého, kolektivní duch, zábava, a myslet se vůbec nemusí. Organizujte a organizujte a víc a víc organizujte stále skvělejší sportovní podívanou. Víc kreslených seriálů do knih! Víc obrázků! Duch potřebuje míň a míň. Roztěkanost. Silnice plné zástupů, které se ženou někam, někam, někam, nikam. Benzínoví štvanci...


V dnešní době koneckonců nikomu na ničem moc nezáleží. Vykašlete se na nějakého člověka, otřete to, kapesník zahodíte, vyberete si jiného, vykašlete se na něho, otřete, zahodíte. Každý se škrábe nahoru druhému po zádech. Jak chcete zahořet pro svoje mužstvo, když ani nevíte, s kým hraje, a neznáte hráče jménem? Anebo když ani nevíte, jaké budou mít dresy, až vyběhnou na hřiště.
Celý svět se sype.
Jeho žena v televizním salóně vzhlédla na chviličku od novin, které četla, a zvolala: „Podívejme se – ten člověk snad přemýšlí!“


To byl nesprávný společenský život. Lidé měli čas na přemýšlení. Proto zmizely verandy. A zrovna tak zahrádky. Už nejsou zahrádky, ve kterých by se dalo sedět. Vyžeňte lidi ven, ať se hemží sem tam.


Nepotřebujete knihy, potřebujete něco z toho, co kdysi v knihách bývalo. Přesně totéž by dnes mohlo být v televizních pořadech. Tytéž nevyčerpatelné detaily a postřehy by mohli vysílat rádiem a televizí, jenže oni je nevysílají. Ne, ne, to, co hledáte, není jen v knihách. Sáhněte po tom všude, kde to objevíte, ve starých gramofonových deskách, ve starých filmech. Hledejte to v přírodě a hledejte to v sobě samém. Knihy byly jenom jedním z rezervoárů, kam jsme ukládali všemožné věci, když jsme se báli, abychom je nezapomněli. Není v nich žádné kouzlo. Kouzlo je pouze v tom, co knihy říkají, v tom, jak sestehovaly útržky světa dohromady v jediné roucho. Nám scházejí tři věci:

Za prvé: hodnota. Čím víc pravdivě zachycených detailů života dokážete dostat na jeden čtvereční centimetr papíru, tím jste „literárnější“. Ať je to jak chce, tohle je moje definice. Říkat detaily. Stále nové detaily. Dobří spisovatelé se života dotýkají často. Prostřední po něm jen občas rychle přejedou rukou. Špatní ho znásilní a dál se o něj nestarají.

A druhá? Volný čas. Ano, volno máme. Ale máme čas přemýšlet? Jestli se zrovna neženete rychlostí sto padesáti kilometrů za hodinu – a při takové honičce nemůžete myslet na nic než na nebezpečí –, potom hrajete nějakou hru nebo sedíte někde v pokoji, kde nemůžete debatovat se čtyřstěnovým televizorem. Proč? Televizor je „skutečný“. Je na dosah ruky, má rozměry. Řekne vám, co si máte myslet, a natluče vám to do hlavy. Určitě má pravdu. Vypadá tak věrohodně. Žene vás tak rychle ke svým vlastním závěrům, že vaše mysl nemá čas, aby protestovala: „Vždyť tohle je nesmysl!“

Knihy nejsou „skutečné“. Naštěstí nejsou. Můžete je zavřít, říci jim: „Počkej.“ Máte nad nimi moc jako Pánbůh. Ale kdo kdy dokázal vyrvat se z drápů, které člověka sevřou, když jednou zapustí kořeny v televizním pokoji? Ten z něho udělá, co bude chtít. Je to prostředí stejně skutečné jako svět. Stane se pravdivým a je pravdivé.

Kudy dál? Jak se z toho dostat? Pomohly by nám knihy?

Jen tehdy, kdybychom mohli mít tu třetí nezbytnou věc. První je, jak jsem řekl, hodnota toho, o čem se v knize píše. Druhá – volný čas, aby to člověk mohl strávit. A třetí – právo podniknout příslušné kroky na základě toho, co vyšlo najevo ze vzájemného působení prvních dvou. A já velmi pochybuji, že bychom mohli v této hře takhle pozdě ještě něco zmoci...


Kniha: Ray Bradbury, 451° Fahrenheita

Inspirující myšlenky...

Jsou lidé, kteří jsou vězni svého postavení. Neexistují kladní nebo záporní. Je jen špatně udělaná společnost, která ve výsledku upřednostňuje darebáky. Myslím, že dnes je velmi těžké najít hodně bohaté lidi, kteří by nebyli podvodníky. Odsouzení části obyvatelstva musí předcházet reforma společnosti. Jsem fascinován tím, že žijeme v době, kdy jsme přítomni krachu komunismu a kapitalismu současně. Kapitalismus vypadá zdravě, není to ale pravda. Vede ke katastrofě. Komunismus také směřoval ke katastrofě, i když jiné. Je tedy nevyhnutelné a naléhavé, abychom si našli jinou formu společnosti. Jakou, to nevím. Nejsem věštec, ale cítím to. Myslím, že důvod, proč veřejnost odpovídá na naše výzvy s tak velkým zápalem je to, co lidé zmateně cítí: že mají dost této společenské formy s jejími politickýmistranami, které se mezi sebou perou, ale všechny dělají totéž a všechny lžou. Lidé toho nutně musí mít dost.
Jacques-Yves Cousteau /1910 – 1997)