stehlikova blanka abeceda lasky
Trilogie Země zamyšlená spisovatele a malíře Ladislava Stehlíka (1908 -1987) je neodmyslitelně součástí našeho literárního pokladu. Potkával se nejen s půvabnou jihočeskou krajinou, ale též s mnoha zajímavými osobnostmi. Na ty zase vzpomíná jeho dcera, která si ponechala své dívčí jméno Blanka Stehlíková (*1933), ve sličné knížce Abeceda lásky (vydala Mladá fronta, 240 stran) s množstvím portrétů a ilustračních kreseb známých výtvarníků.

Na doprovodných snímcích poznáváme ještě mladičkou autorku při její rozsáhlé kurátorské činnosti v galeriích u nás, ale též v Japonsku.
Dlouhá léta pracovala v Kabinetu pro teorii, kritiku a dokumentaci Svazu čs. výtvarných umělců a po tříleté novinářské činnosti ve Večerní Praze (1968 – 1970) si zvolila svobodné povolání. Podařilo se jí sepsat a vydat rozsáhlou knižnici o našich předních výtvarnících a ilustrátorech, samostatně pak o Karlu Štěchovi, Adolfu Bornovi, Radku Pilařovi, Ondřeji Sekorovi, Zdeňku Burianovi, Oldřichu Hlavsovi. V angličtině vyšla pak její kniha Česká avantgarda a český knižní design (1996).

Je nadále velmi činná jako členka výtvarných porot, zejména literatury pro děti a mládež, ale také aktivně působí ve vědecké radě Památníku Terezín.
Není výstavy, na které bychom Blanku Stehlíkovou nepotkali anebo od ní nečetli výtvarné recenze v novinách a časopisech. Tak jako její tatínek poznala za svůj život tolik známých a ctihodných osobností, že nutně dospěla k závěru napsat o těch, které důvěrně poznala a jejichž příběhy si zcela určitě najdou své čtenáře. Je jich celá šedesátka a Blanka Stehlíková o nich vypráví vskutku pozoruhodné, často groteskní či dobrodružné životní postřehy a události s nimi spjaté. Nechybí v nich humor a příslovečné výroky nebo obdivná uznání, co všechno autorka z vystavených artefaktů vyhádala a vyzkoumala.

Také si myslíme spolu s autorkou, že nastala ta správná chvíle, že sáhla do své paměti pro vzpomínky, které rozčlenila do pěti částí:
Čas dětství, Čas nadějí, Čas odpovědnosti, Čas ztráty iluzí a Čas otevřené opony.

Čteme o všech těch bojích a zápasech našich předních umělců v dobách zlých i dobrých, zlomených a napřímených, strastiplných a nadějných, ale nikdy se nevzdávajících a bouřlivě se vyjadřujících svými artefakty – věrně ilustrujících atmosféru, za jakých vznikaly.

Všechno to byli něčí žáci, kteří na své učitele tak rádi vzpomínají.
Moje setkávání s Karlem Svolinským, V čarovné zahradě Cyrila Boudy, Filemon a Baucis z Kouřimské ulice (o Radovanu Lukavském), Nerozluční Majka a František Černý, S Janem Rambouskem na hrázi věčnosti, Třináctá komnata Karla Müllera, Patriarcha Lev Šimák, Tis Jindřicha Chalupeckého, Král humoru Adolf Born, Evy Bednářové svět meditace i trýzně, Díky, Jene Kutálku až po výtvarnou redakci Albatrosu (bylo jich sedm), něžnou duši Vladimíra Komárka a k osamělému běžci Zdenku Seydlovi – to je pouze část těch nádherných kapitol, které padnou hned do očí a neubráníte se jejich okamžitému přečtení.
V tom je ostatně kouzlo vyprávění, čeho všeho si autorka všimla, co v ní zůstalo hluboko zakořeněno, čím ji dotyčná osobnost uchvátila, zaujala, povznesla, zušlechtila, ale též roztesknila či naopak rozesmála v prostředí, jež je též popsáno velmi věrným způsobem a se znalostí podrobností, o nichž nelze ani na okamžik pochybovat, protože tu osobnost autenticky dokreslují.

Od autorky zasvěcených kritik a recenzí je to zvlášť milé, že nám kromě zevrubného hodnocení tvorby přibližuje slavné autory a tvůrce z jejich lidské stránky, v jejich až mnohdy nechtěných či nezáviděníhodných situacích. Tady je ten půvab, za nímž si lze představit také neuvěřitelný rozsah autorčina spektra a jejího duševního bohatství.

Každému takovému autorovi, který prožil chvíle radosti i štěstí, chvíle zarmoucení a nadějí s lidmi, jež jsme sice poznali, ale pouze podle jejich díla a uměleckých činů, patří poděkování. Neponechává si vzpomínky jen pro sebe nebo - jak říkáme, nebere si je sebou do hrobu – nikoli oslavnou formou (jak se stalo módou psaní o současných celebritách), ale způsobem, který lze označit jako umění vyprávět, povídat si a svěřovat se svým posluchačům a čtenářům.


Inspirující myšlenky...

Mlok disponuje asi čtyřmi sty slovy; říká jen to, co slyšel nebo četl. O samostatném myšlení u něho nelze ovšem mluvit. Mlok dovede číst, ale jenom večerníky novin. Zajímá se o tytéž věci jako průměrný Angličan a reaguje na ně podobným způsobem, to jest ve směru ustálených, obecných názorů. Jeho duševní život – pokud lze o nějakém mluvit – pozůstává právě z představ a mínění toho času běžných. Jeho inteligenci není naprosto třeba přeceňovat, neboť v žádném ohledu nepřekračuje inteligenci průměrného člověka našich dnů.
Karel Čapek, Válka s mloky