Talentovaný Babel byl Rus židovského původu, který už v patnácti letech psal francouzsky. Měl talent pro kratší prózy, kde vynikl jeho cit pro jazyk a konfrontaci romantického pohledu na život s brutalitou totalitní společnosti. Jeho genialita se nakonec projevila i po letech jako ryze aktuální. Když totalitní společnost Sovětského svazu v jeho knihách nahradíme myšlením a chováním tzv.korporátních společností 21. století zjistíme, že se v mnohem vůbec neliší.
Talentovaný Babel byl Rus židovského původu, který už v patnácti letech psal francouzsky. Měl talent pro kratší prózy, kde vynikl jeho cit pro jazyk a konfrontaci romantického pohledu na život s brutalitou totalitní společnosti. V knihách Babela najdeme nejobjektivnější obraz počátků živelného socialismu v Sovětském Svazu v celé jeho syrovosti.
Jeho genialita psaní se nakonec projevila i po mnoha letech. Když společnost Sovětského svazu směřující k socialismu v jeho knihách nahradíme myšlením a chováním tzv. demokraticko-korporátních společností 21. století zjistíme, že se v mnoha směrech vůbec neliší. Principy fanatického nedemokratického uchopování moci a jeho prosazovaní jsou stejné, ať už se jedná o jakékoliv společenství. V konečném důsledku vedou ke ztrátě svobody projevu a individuální svobody vůbec.
Jeho povídky jsou zcela autentické z reálného života prostých lidí, tak jak to sám zažil, viděl nebo slyšel.
Poprvé tyto povídky uveřejnil v časopise „Ljef“ (Леф) v roce 1924. Později byly povídky použité pro knižní vydání.
Isaak Emmanuelovič Babel (13.7. 1894 – 27.1. 1940)
Byl židovského původu a v mládí měl, přes své výrazní nadání, problém vystudovat školy. Většinou se učil doma, ale nakonec se dostal na kyjevskou univerzitu. Mluvil rusky, francouzsky a jidiš.
V roce 1920 politickým pracovníkem 1. jízdní armády maršála Buďonného. V roce 1939 byl zatčen a po zmanipulovaném procesu zastřelen. V roce 1954 byl rehabilitován.
Jeho literární talent byl zřejmý a podporoval ho i Gorkij. Psal povídky i divadelní hry. Spolupracoval s novinami a filmem a napsal řadu scénářů.
Isaak Babel Rudá jízda (orig.1924)
Přeložil Jan Zábrana
Soubor třiceti šesti válečných reportážních povídek, napsaných na základě autorovy přímé účasti v 1. jízdní armádě, se stal záhy po svém vydání v r. 1924 nejkritizovanější a zároveň nejproslulejší knihou I. Babela. Buďonnyj ji označil za pomlouvačné "babské žvásty" a Gorkij, který mladého autora od samých počátků podporoval, ho musel vzít pod ochranu před zuřícím maršálem. Ale už od této chvíle se kolem Babela utvářela atmosféra, která později skončila jeho násilnou smrtí. K základnímu cyklu Rudé jízdy jsou připojeny povídky s ním bezprostředně spjaté.
Včera jsem náhodou – když jsem něco přerovnával v komoře – našel staré číslo Plamene (11/1967), v kterém doktor píše v odpovědi na jakousi anketu to, co mi o svém vztahu k Babelovi mnohokrát říkal: „Byl bych velice ochuzen, kdybych se nesetkal se zářivým a tragickým spisovatelem Isaakem Babelem a jeho Rudou jízdou, ve které jednou ranou se směšuje oslava člověka s jeho bídou, Isaakem Babelem, který svoji lidskou a občanskou a uměleckou pravdu říkal, byl by za ni zaplatil cokoliv, jeho Rudá jízda je pro mne maximem toho, co lidský duch dokázal; nemohu nikdy číst více než jednu povídku a pak zavřít knížku a naslouchat, jak mi bije srdce a jak mi pracuje rozum na plné obrátky. Někdy si myslím, že lze umřít na bolest, kterou způsobuje Babelovo slovo. Tohle říkám uváženě a je tomu alespoň pro mne tak.“
Jan Zábrana v deníkové knize Celý život
Isaak Babel - Oděské povídky, Historie mého holubníku (orig. 1931)
Přeložil Jan Zábrana
V Oděských povídkách Babel líčí život židovského "drobného lidu" na počátku 20. století, především zlodějů, lupičů, ale také řemeslníků a drobných obchodníků. Víc než kde jinde vystupuje v těchto povídkách do popředí Babelův smysl pro černý humor. Texty souboru Historie mého holubníku patří mezi nejkrásnější povídky o dětství v celé světové literatuře, i když na rozdíl od tradičního pojetí tohoto období jako ztraceného ráje v nich nalézáme překvapující trpkost a trýznivé rozpomínání na mladá léta, sešněrovaná přísnou tradiční výchovou v excentrické rodině, která si neumí poradit sama se sebou; drtivý je však i okolní svět stále hrozící násilím - "svět, v němž se nenaplňuje, ale rozplývá svět dítěte, které šlo pro holuby a prošlo pogromem".
Isaak Babel - Povídky
Přeložil Jan Zábrana
Kromě známějších "raných povídek", jako jsou Večer u carevny, Hapa Hužvová, Dantova ulice, Můj první honorář a jeho varianta Osobní list, obsahuje výbor i Babelovu vůbec nejstarší známou krátkou prózu Starý Šlojme, napsanou v roce 1913, kdy bylo jejímu autorovi pouhých 19 let. Svazek uzavírají u Babela ojedinělé povídky "na cizí námět": Na poli cti, Dezertér, Rodina otce Marescota, Kvaker a Doudou, a spisovatelovy vzpomínky a fejetony - mezi nimi Oděsa o městě "lidí žijících ze vzduchu", městě, kde "jsou především čistě materiální podmínky k tomu, aby se tu dal vychovat - například - maupassantovský talent"…
Ukázka z knih: 20/5/2005
Po boji
Tohle je historie mého sporu s Akinfijevem.
Jedenatřicátého došlo k útoku u Česniků. Eskadrony se shromáždily v lese u vesnice a k šesté hodině večer se vrhly na nepřítele. Čekal na nás na návrší vzdáleném asi tři versty. Tryskem jsme urazili tři versty na strašlivě uštvaných koních, a když jsme se přihnali na pahorek, uviděli jsme zsinalou zeď černých mundúrů a bledých tváří. Byli to kozáci, kteří nás zradili na počátku polských bojů a z nichž esaul Jakovlev utvořil brigádu. Esaul postavil jezdce do karé a čekal na nás s vytasenou šavlí. V ústech se mu třpytil zlatý zub a černý plnovous mu ležel na prsou jak ikona na mrtvole. Nepřátelské kulomety pálily ze dvaceti kroků a v našich řadách klesli ranění. Rozdupali jsme je a srazili se s nepřítelem, jeho karé však nezakolísalo, a potom jsme se dali na útěk.
Savinkovovci tak na krátký čas nad šestou divizí zvítězili. Zvítězili proto, že se napadený vydržel dívat do tváře lávě najíždějících eskadron. Esaul tentokrát odolal a my jsme prchali a nepodařilo se nám zbarvit šavle do purpurová mrzkou krví zrádců. Pět tisíc mužů, celá naše divize, řítilo se po svazích a nikdo je nepronásledoval. Nepřítel zůstal na pahorku. Neuvěřil svému nepravděpodobnému vítězství a neodhodlal se ke štvanici. Proto jsme zůstali naživu a beze ztrát se skutáleli do údolí, kde jsme narazili na Vinogradova, náčelníka politického oddělení šesté divize. Vinogradov lítal na rozběsněném závodním koni a vracel prchající kozáky do boje.
„Ljutove,“ křikl, když mě zahlédl, „otoč mi ty vojáky. duši z tebe vyrazím...“
Vinogradov tloukl rukojetí pistole vrávorajícího hřebce, ječel a svolával muže dohromady. Nechal jsem ho tam a zajel jsem ke Kirgizu Gulimovovi, který se hnal tryskem o kus dál.
„Nahoru Gulimove“, řekl jsem, „otoč koně...“
„Kobylí vocas votoč,“ odpověděl Gulimov a rozhlédl se. Rozhlédl se jako zloděj, vystřelil a ožehl mi vlasy nad uchem.
„Votoč si svýho," zašeptal Gulimov, chytil mě za ramena a druhou rukou začal vytahovat šavli. Šavle vězela v pochvě pevně, Kirgiz se třásl, ohlížel kolem, svíral mi rameno a nakláněl oči pořád blíž.
„Pojedeš první," opakoval skoro neslyšně, „a já za tebou...," a lehce mě klepl čepelí šavle, kterou se mu konečně podařilo vytáhnout. Udělalo se mi nanic z blízkosti smrti a z úzkosti, odstrčil jsem dlaní Kirgizův obličej, žhavý jako kámen na slunci, a rozškrábal jsem jej tak hluboko, jak jsem mohl. Teplá krev mi zaševelila pod nehty, polechtala je a já odjel od Gulimova zadýchaný jak po dlouhé cestě. Kůň, můj utýraný přítel, sel krokem. Jel jsem a neviděl cestu, jel jsem a neotočil se, dokud jsem nepotkal velitele první eskadrony Vorobjova. Vorobjov hledal své ubytovatele a nemohl je najít. Společně jsme dorazili do vesnice Česniki a tam jsme si sedli na lavičku vedle Akinfijeva, bývalého vozky revolučního tribunálu. Kolem nás přešla Saska, sestra od jedenatřicátého jízdního pluku, a na lavičku si přisedli dva velitelé. Oba podřimovali a mlčeli, jeden z nich byl raněn, kýval hlavou a pomrkával vykuleným okem. Šaška to šla ohlásit do lazaretu, a když se vrátila, táhla za otěž koně. Kobyla se jí vzpírala a nohy jí klouzaly ve vlhké hlíně.
„Kam si to plachtíš?" řekl sestře Vorobjov, „poseď s náma, Sašo..."
„K vám si nesednu," odpověděla Šaška a uhodila kobylu do břicha, „k vám ne..."
„A pročpak?" zvolal Vorobjov se smíchem, „snad ses nezařekla, že už nebudeš pít s mužskejma čaj?"
„Zařekla jsem se, že s tebou už ne," otočila se ženská na velitele a hodila otěž daleko od sebe, „zařekla jsem se, Vorobjove, že s tebou už čaj pít nebudu, poněvadž jsem vás dneska viděla, vy hrdinové, tebe jsem taky viděla, veliteli, jak ses vytáhnul..."
„Když jsi viděla," zabručel Vorobjov, „tak jsi mohla střílet sama..."
„Střílet," řekla Saska zoufale a strhla si z rukávu pásku sanitní služby, „tímhle jsem snad měla střílet, ne?"
V té chvíli se k nám přiblížil Akinfijev, bývalý vozka revolučního tribunálu, s kterým jsem měl nevyřízené staré účty.
„Proč bys ty střílela, Sasíku," řekl konejšivě, „tobě nikdo vinu nedává, ale mám chuť obvinit ty, co se do boje pletou, ale revolver si nenabijou... Tys šel do útoku," vykřikl najednou Akinfijev na mne, „tys šel a revolver sis nenabil, z jakejch důvodů?"
„Neotravuj, Ivane," řekl jsem Akinfíjevovi, ale ten toho nenechal a přistupoval blíž, celý pokřivený, epileptický, se zlámanými žebry.
„Polák po tobě jo, a ty po něm ne," mumlal kozák, nakrucoval se a namáhavě pohyboval poraněným stehnem, „z jakejch důvodů?"
„Polák po mně jo," odpověděl jsem drze, „a já po něm ne..."
„Chceš říct, že ses molokán?" zašeptal Akinfijev a poodstoupil.
„Třeba molokán," řekl jsem hlasitěji než dřív. „Co po mně chceš, Ivane?"
„Chci to, že ty dobře víš, co děláš," vykřikl Ivan v divokém triumfu, „ty dobře víš, co děláš, a já mám pro molokány jen jeden zákon - všecky je vodkráglovat, poněvadž uctívaj Boha..."
Kozák neustále křičel o molokánech a kolem nás se sběhl zástup. Chtěl jsem jít od něho, ale hnal se za mnou a praštil mě pěstí do zad.
„Nenabil jsi revolver," zašeptal mi Akinfijev slábnoucím hlasem u samého ucha, zavrtěl se a pokusil se mi velkými prsty roztrhnout ústa, „uctíváš Boha, ty zrádče..."
Trhal a rval mi ústa a já jsem epileptika odstrkoval a mlátil ho do obličeje. Akinfijev se svalil bokem na zem, a jak padal, natloukl si do krve.
Potom k němu přistoupila Saska s rozkymácenými prsy. Polila Ivana vodou a vyndala mu z úst dlouhý zub, třesoucí se v černých ústech jak bříza na holé silnici.
„Kohouti se staraj jen vo to," řekla Saska, „jak by dal jeden druhýmu přes dršku, ale já bych po tom po všem, co jsem dneska viděla, nejradši umřela..."
Řekla to s hořkostí a odvedla potlučeného Akinfijeva s sebou a já jsem se s námahou vydal do vesnice Česniki, která uklouzla ve vytrvalém haličském dešti.
Vesnice plavala a otékala, z otravných ran jí prýštila purpurová hlína. Nade mnou se zatřpytila první hvězda a zapadla do mraků. Déšť bičoval vrby a vysílil se. Večer vzlétl k nebi jak hejno ptáků a tma mi nasadila svůj vlhký věnec. Poslední síly mě opustily, šel jsem kupředu shrben pod hrobovou korunou a prosil osud o to nejprostší ze všech umění - umění zabít člověka.
xxx
Mám namířeno do Lešňuva, kde se ubytoval štáb divize. Tak jako dřív mě doprovází Priščepa – mladý Kubáněc, neúnavný hulvát, vyloučený komunista, nastávající hadrář, lehkomyslný syfilitik a loudavý žvanil. Má malinovou čerkesku z jemného sukna a péřovou kapuci, přehozenou přes záda. Po cestě mi o sobě vypravoval…
Před rokem Priščepa zběhl od bílých. Aby se mu pomstili, sebrali jeho rodiče jako rukojmí a zabili je v kontrašpionáži. Majetek rozkradli sousedé. Když vyhnali bílé z Kubáně, vrátil se Priščepa do rodné vsi.
Bylo ráno, svítalo a mužický sen vzdychal ve zkyslém, nedýchatelném vzduchu. Priščepa zjednal obecní tělegu a vydal se po vsi sbírat své gramofony, džbány na kvas a ručníky, vyšívané rukama jeho matky. Vyšel ven v černé pláštěnce a se zahnutým kinžálem za pasem. Tělega se vlekla vzadu. Priščepa chodil od jednoho souseda ke druhému a za ním se táhla krvavá stopa jeho podrážek. V těch chalupách, kde kozák našel matčiny věci nebo otcův čibuk, nechával pobodané stařeny, psy pověšené nad studní a ikony znečištěné lejny. Vesničané pokuřovali fajfky a nevraživě sledovali jeho cestu. Mladí kozáci se rozptýlili po stepi a všechno sčítali. Účet rostl a vesnice mlčela. Když byl hotov, vrátil se Priščepa do zpustošeného otcovského domu. Znovu získaný nábytek rozestavil v tom pořádku, na který se pamatoval z dětství, a poslal pro vodku. Zamkl se v chalupě a pil dva dny a dvě noci, zpíval, plakal a rozsekával stoly šavlí.
Třetí noc uviděla vesnice nad Priščepovou chalupou kouř. Popálený a roztrhaný, s roztřesenýma nohama vyvedl ze chléva krávu, strčil jí do huby revolver a vystřelil. Země se pod ním kouřila, modrý prsten plamene vylétl z komína a rozplynul se, v maštali zabučel zapomenutý býček. Požár zářil jako neděle. Priščepa odvázal koně, skočil do sedla, hodil do ohně pramen svých vlasů a ztratil se.
