jansson tove znamka
Detský svet. Každý by sa tam chcel vrátiť, ale ono to už tak dobre nejde. Zablúdime tam v spomienkach, prebudení maličkosťami. Vidíme malého chlapca, ako hompáľa nohami na sedadle v električke. V tvári má zamyslený až vážny výraz. Kto uhádne, kde teraz práve je? Alebo to malé dievča, vystačí si v rozhovore sama so sebou, rozkladá rukami, hrá. Otázky bez odpovede. Nepredvídateľné a nezodpovedateľné rébusy bez riešenia. Detská úprimnosť, jasné a priamočiare posudzovanie sveta. Radosť aj strach z búrky. Hádky a štuchance. Trucovanie. Výmysly.

Taká je kniha Tove Janssonovej (1914 - 2001) – autorky Muminovcov a dcéry sochára.

Autorka Muminovcov mala zázračné detstvo a napísala o ňom knižku
Otec Tove Janssonovej bol skutočne sochárom. Jej matka, ktorá, ako sa počas príbehu často dozvieme, „kreslila“, bola ilustrátorkou. Sama Tove bola uznávanou výtvarníčkou a grafičkou. A rozprávačkou.
Jej príbehy o škriatkoch Muminoch, bezpochyby príbuzných škandinávskych trolov, sú prirovnávané k Alenke v ríši divov Lewisa Carolla i Tollkienovým Hobitom. Okrem príbehov pre deti písala autobiograficky ladené poviedky a romány. Okrem Dcéry sochára (1968) je tu Letná kniha (1972) a Cesta naľahko (1987).

Autorka patrila k významnej skupine švédskych autorov píšucich vo Fínsku. Počas vojny liberálny fínsky časopis Garm vydával jej protifašistické politické karikatúry. Od roku 1943 žila trvalo v Helsinkách.

jansson family

Príbeh dcéry sochára má jednoduchú výstavbu.
Dievčatko, náš sprievodca, hovorí jasne: „Já nemám nikdy ve zvyku vyprávět několikrát po sobě stejnému člověku tu samou historku.“ V jednotlivých kapitolách autorka postupne predstavuje ľudí okolo seba, udalosti, ktoré pamätne zasiahli do jej života. Svoj malý svet, v ktorom je otec a mama, bezpečná „palanda“, z ktorej je možné pozorovať otcove večierky, jeho prácu na sochách, odsudzovať votrelcov aj stiahnuť sa ako do ulity, keď človek chce byť sám a dobývaný. A tiež utiecť do lietajúcich snov a sveta, ktorým navzdory nástrahám prekĺznete nepozorovane, pretože „dokážete věci kolem sebe nevnímat, když je něco dostatečně důležité“. Tak nepozorovane prenesiete z hromady uhlia až do domu obrovský balvan zo striebra, ktorý sa len tak povaľoval a nikto ho nenašiel.

Z takého sveta sú aj príbehy, ktoré sa stávajú otcovi sochárovi. Ako si napríklad vysvetliť, že excentrická hlava rodiny vydrží celý deň bez pohnutia a prehovorenia stáť na kopci?

Jednou za soumraku byl tatínek venku na kopci a přímo do náručí mu vletěl netopýr. Tatínek zůstal bez hnutí stát a netopýr mu vlezl do kabátu, zavěsil se hlavou dolů a usnul. Tatínek se ani nepohnul. Přinesli jsme mu večeři a on ji opatrně snědl. Nikdo nesměl promluvit. Potom jsme talíř odnesli a tatínek tam stál až do setmění. Pak netopýr na chvíli vyletěl a zase se k  němu vrátil, ale zdržel se jen chvilku, byla to zdvořilostní návšteva.

A že jablko nepadá ďaleko od stromu, je zrejmé z mamičkinej reakcie na to, že celý dom je zaviaty snehom a niet z neho úniku.

Šla jsem nahoru na půdu a poslouchala jsem, jak se blíží, jak se usazuje a přibývá. Nedokázala jsem myslet na nic jiné než na sníh. Maminka kreslila“...“Když jsem jí začala vyprávět o tom, co se doopravdy stalo, zamyslela se. Ve skutečnosti, řekla po chvíli, jsme jako v doupěti. Nikdo už nemůže dovnitř ani ven! Pozorně jsem se na ni dívala a pochopila jsem, že jsme zachráněné. Byly jsme v naprostém bezpečí. Ten strašný sníh nás navždy schoval uvnitř v teple a ani v nejmenším jsme se nemusely starat o to, co se děje venku.“ ... „Potom jsme začaly žít podzemním životem. Chodily jsme v nočních košilích a nedělali nic. Maminka už nekreslila. Byly jsme medvědi se zásobami na zimu v břiše a roztrhali jsme na kousky všechny, kdo se odvážil přiblížit k našemu doupěti. Plýtvali jsme dřívím, přikládaly jedno poleno za druhým, dokud se oheň nerozhořel s praskotem. Někdy jsme trochu bručely.

S malou Tove sa nebudete nudiť a snáď vám pripomenie vaše detstvo. Či ste ho už prežili v senníku „kopaním“ tajných chodieb, drezúrou domácej hydiny alebo na kopci za kotolňou, to je celkom jedno. Detstvo je úžasná vec a deti tiež, lebo nás môžu späť do detstva vtiahnuť. Aspoň na zdvorilostnú návštevu.

Tove Jansson, Dcera sochaře / vydalo Argo 2002, překlad: Naďa Bilincová, ilustrace: Petra Oplištilová
Foto z finské poštovní známky z roku 2014

Inspirující myšlenky...

My budeme například prodávat konzervativní ideály, protože jsou dobré a žádají se. A budeme taky dělat liberální ideály – jsou pokrokové a mají své odběratele. Potom tu máme ideály komunistické, i na nich se dá vydělat. Dále jsou všelijaké církve a spiritisti a ateisti a mezinárodní politika a spousta jiných věcí, které se mají vyrábět. Tak jen do toho, mládenci. Každý list bude mít svůj ideál. Ale jakmile ten ideál bude mít málo konzumentů, nechá se padnout. Musíme mít též jeden velký nezávislý list, který bude mít za úkol potírat Johna H. Higginse, protože mnoho lidí si něco takového bude přát. A trochu rámusu občas udělá dobře; chlapci, perte se drobet navzájem. Lidi za své peníze chtějí vidět pořádný sport. To je všechno.
Podle článku Karla Čapka v Lidových novinách v roce 1930