jansson tove znamka
Detský svet. Každý by sa tam chcel vrátiť, ale ono to už tak dobre nejde. Zablúdime tam v spomienkach, prebudení maličkosťami. Vidíme malého chlapca, ako hompáľa nohami na sedadle v električke. V tvári má zamyslený až vážny výraz. Kto uhádne, kde teraz práve je? Alebo to malé dievča, vystačí si v rozhovore sama so sebou, rozkladá rukami, hrá. Otázky bez odpovede. Nepredvídateľné a nezodpovedateľné rébusy bez riešenia. Detská úprimnosť, jasné a priamočiare posudzovanie sveta. Radosť aj strach z búrky. Hádky a štuchance. Trucovanie. Výmysly.

Taká je kniha Tove Janssonovej (1914 - 2001) – autorky Muminovcov a dcéry sochára.

Autorka Muminovcov mala zázračné detstvo a napísala o ňom knižku
Otec Tove Janssonovej bol skutočne sochárom. Jej matka, ktorá, ako sa počas príbehu často dozvieme, „kreslila“, bola ilustrátorkou. Sama Tove bola uznávanou výtvarníčkou a grafičkou. A rozprávačkou.
Jej príbehy o škriatkoch Muminoch, bezpochyby príbuzných škandinávskych trolov, sú prirovnávané k Alenke v ríši divov Lewisa Carolla i Tollkienovým Hobitom. Okrem príbehov pre deti písala autobiograficky ladené poviedky a romány. Okrem Dcéry sochára (1968) je tu Letná kniha (1972) a Cesta naľahko (1987).

Autorka patrila k významnej skupine švédskych autorov píšucich vo Fínsku. Počas vojny liberálny fínsky časopis Garm vydával jej protifašistické politické karikatúry. Od roku 1943 žila trvalo v Helsinkách.

jansson family

Príbeh dcéry sochára má jednoduchú výstavbu.
Dievčatko, náš sprievodca, hovorí jasne: „Já nemám nikdy ve zvyku vyprávět několikrát po sobě stejnému člověku tu samou historku.“ V jednotlivých kapitolách autorka postupne predstavuje ľudí okolo seba, udalosti, ktoré pamätne zasiahli do jej života. Svoj malý svet, v ktorom je otec a mama, bezpečná „palanda“, z ktorej je možné pozorovať otcove večierky, jeho prácu na sochách, odsudzovať votrelcov aj stiahnuť sa ako do ulity, keď človek chce byť sám a dobývaný. A tiež utiecť do lietajúcich snov a sveta, ktorým navzdory nástrahám prekĺznete nepozorovane, pretože „dokážete věci kolem sebe nevnímat, když je něco dostatečně důležité“. Tak nepozorovane prenesiete z hromady uhlia až do domu obrovský balvan zo striebra, ktorý sa len tak povaľoval a nikto ho nenašiel.

Z takého sveta sú aj príbehy, ktoré sa stávajú otcovi sochárovi. Ako si napríklad vysvetliť, že excentrická hlava rodiny vydrží celý deň bez pohnutia a prehovorenia stáť na kopci?

Jednou za soumraku byl tatínek venku na kopci a přímo do náručí mu vletěl netopýr. Tatínek zůstal bez hnutí stát a netopýr mu vlezl do kabátu, zavěsil se hlavou dolů a usnul. Tatínek se ani nepohnul. Přinesli jsme mu večeři a on ji opatrně snědl. Nikdo nesměl promluvit. Potom jsme talíř odnesli a tatínek tam stál až do setmění. Pak netopýr na chvíli vyletěl a zase se k  němu vrátil, ale zdržel se jen chvilku, byla to zdvořilostní návšteva.

A že jablko nepadá ďaleko od stromu, je zrejmé z mamičkinej reakcie na to, že celý dom je zaviaty snehom a niet z neho úniku.

Šla jsem nahoru na půdu a poslouchala jsem, jak se blíží, jak se usazuje a přibývá. Nedokázala jsem myslet na nic jiné než na sníh. Maminka kreslila“...“Když jsem jí začala vyprávět o tom, co se doopravdy stalo, zamyslela se. Ve skutečnosti, řekla po chvíli, jsme jako v doupěti. Nikdo už nemůže dovnitř ani ven! Pozorně jsem se na ni dívala a pochopila jsem, že jsme zachráněné. Byly jsme v naprostém bezpečí. Ten strašný sníh nás navždy schoval uvnitř v teple a ani v nejmenším jsme se nemusely starat o to, co se děje venku.“ ... „Potom jsme začaly žít podzemním životem. Chodily jsme v nočních košilích a nedělali nic. Maminka už nekreslila. Byly jsme medvědi se zásobami na zimu v břiše a roztrhali jsme na kousky všechny, kdo se odvážil přiblížit k našemu doupěti. Plýtvali jsme dřívím, přikládaly jedno poleno za druhým, dokud se oheň nerozhořel s praskotem. Někdy jsme trochu bručely.

S malou Tove sa nebudete nudiť a snáď vám pripomenie vaše detstvo. Či ste ho už prežili v senníku „kopaním“ tajných chodieb, drezúrou domácej hydiny alebo na kopci za kotolňou, to je celkom jedno. Detstvo je úžasná vec a deti tiež, lebo nás môžu späť do detstva vtiahnuť. Aspoň na zdvorilostnú návštevu.

Tove Jansson, Dcera sochaře / vydalo Argo 2002, překlad: Naďa Bilincová, ilustrace: Petra Oplištilová
Foto z finské poštovní známky z roku 2014


Inspirující myšlenky...

Zkoumáme minulé věky a útrpně usmíváme, ba posmíváme se božské té naivnosti, nemotornosti a neurvalosti svých praotců, aniž by nám napadlo, že věkové pozdější budou se rovněž tak posmívati nám... Jaká je příčina, že nevznikají v mozcích našeho věku podobné myšlenky jako v mozku Homerovu, Sofoklovu, Aeschylovu, Euripidovu, Aristofanovu, Shakespearovu, Cervantesovu, Danteovu, Miltonovu, Petrarcovu, Tassonovu, Calderonovu, Moliérovu, Voltairovu, Rousseauovu a jiných? Jeť snadněji cizím mozkem mysliti, cizí myšlenkou se honositi a oblažiti sebe i jiné, než vlastní myšlenku z mozku svého vykřesati. A přece žijeme ve věku – pokroku! V čemž se ale jeví tento pokrok?
Jakub Arbes (1840 – 1914), Mozek Newtonův