foglar jaroslav tabor skauti
Po třinácti letech se na trhu objevila rozšířená verze obsáhlé a s krajním zaujetím psané knihy Jiřího Zachariáše (*1940) Stoletý hoch od Bobří řeky, jejíž autor (mj. signatář Charty 77) během svého života opakovaně spolupracoval s Jaroslavem Foglarem (1907-1999).

V čem především tkví rozšíření? Do textu jsou teď nově vetknuty indexy a na stránkách 383-390 jsou nově zveřejněny družící se k nim poznámky.
Spoluautor svazku Jiří Stegbauer oproti tomu kriticky vypustil svou ne již ve všem aktuální závěrečnou stať A co my, tvé děti, Jestřábe? a nahradil ji kapitolou Orientační data v životě Jaroslava Foglara a hutným spisovatelovým medailonem.

Od prvního vydání (2007) přišli badatelé se spoustami nových detailů z Foglarova života a tato fakta byla mezi roky 2009 a 2018 shrnován tzv. Sborníky nezávislých foglarovců, mezi kteréžto „foglarovce“ se hrdě vřadil i právě Jiří „Pedro“ Zachariáš (Pedro je jeho skautskou přezdívkou).

I ledacos ze zmíněných (devíti) sborníků teď ustavilo kapitolu Poznámky k indexům, ale není to všechno a různá data jsou zpřesněna a doplněna v celém textu. Navíc se inovace dotkla fotografického fondu, a to například i v kapitole o ženách, jejichž vliv na Foglara byl „poněkud“ výraznější.
Jak už dnes víme, nebyly to vedle pozoruhodné matky Marie ani zdaleka jen jeho lásky Jiřina Kalousová, Božena Voldřichová, Květa Žaludová (kolegyně to z Melantrichu), Milada Matulová (kolegyně to z redakce Vpředu) či zpěvačka Libuše Mincová.

Možná však nejsou tyto dodatečné sondy do Foglarova soukromí přece jen tím nejpodstatnějším, a tak někoho zaujmou spíše přesné reálie okolo situace skautského tábora na řece Chvojnici (1940).
Byla či nebyla tam tehdy vztyčována protektorátní vlajka? Nu, a jak dlouho ten podivný tábor (zvaný Tábor psanců) vlastně trval?
Původně měl samozřejmě trvat měsíc, anebo téměř celý měsíc, ale to mu nebylo dáno a proběhl od 1. do 11. 7. 1940.
1. červenec 1940 bylo přitom pondělí, a jak je skautským zvykem, budování tábora začalo již o víkendu předtím. Dne 11. 7. nato proběhl poslední normální den. I když... Celý normální nebyl. V poledne Foglar obdržel hned dva dopisy s pokyny k rozpuštění tábora. Vláda táboření zapovídala: jaká to škoda, právě se měla rozběhnout táborová olympiáda.
Bohužel na ni nedošlo a zlá novina byla ohlášena okolo šesté večer, během nástupu. Začali balit. Přenášely se zásoby. A nazítří, tedy v pátek, začali „Hoši od Bobří řeky“ tábor i bourat. Jinak to nešlo.
Moravu opustili ještě v sobotu a v neděli dorazili do ranní a pro Foglara v tu chvíli nevýslovně „nudné“ Prahy. Kvůli protektorátním úřadům už cestovali v civilu, tedy nikoli v krojích, a jak si k tomu tehdy Foglar poznamenal, „jako trempíci“.
Buď do 9. července anebo do následujícího dne (to se právě neví) vlála přitom nad táborem oddílová vlajka. V jednom z těch dní ale už Foglar vyslal jistého Nikolaje Zlochu do Brna, aby - přece jen - koupil prapor protektorátní.
Stalo se, peníze byly zaplaceny a Zlocha se vrátil. Podle všeho ale tato nová vlajka nikdy vyvěšena nebyla...

Zajímavou kapitolou je ovšem i totální Foglarův rozchod s časopisem Junák a „junáky“ vůbec roku 1946.
A ať si již o věci myslíme cokoli, není tu zřejmě sporu, že ho do Vpředu odlákaly peníze. Lepší nabídka. A skauti, anebo tedy mnozí, mu to již nikdy neodpustili. Znovu se to projevilo například v roce 1968, kdy byla kritizována Burianova obálka Hochů od Bobří řeky, na které si dva hrdinové autorových snů nepodávají po skautsku levice, nýbrž pravice.
A Rikitan navíc má za pasem zcela skauty zapovězenou dýku! Nu, a po skautských krojích... taky ni tuchy. Mnozí funkcionáři zuřili. A roku 1968 Foglar - po jistém váhání - odmítl post šéfradaktora časopisu Skaut-Junák.

zacharias stolety hoch foglar
Když už jsme užili slova „foglarovec“, připomeňme i slovo „foglaring“, které patrně vzniklo roku 1955 a s pejorativním přídechem.
Dnes už je chápáno jinak, ale tehdy znamenalo skauting oproštěný od vší skautské ideologie, skauting krajně relativizovaný a činící kompromis se stávajícím státním režimem...

Připomeňme už jen, že roku 2017 obdržel Jaroslav Foglar od Miloše Zemana posmrtně medaili toho nejvyššího stupně „za zásluhy o stát v oblasti umění“.

------------------------------
Jiří Pedro Zachariáš: Stoletý hoch od Bobří řeky.

První doplněné vydání. Spoluautor, editor a tvůrce návrhu původní obálky Jiří Stegbauer. Malé zamyšlení před začátkem knihy napsal „foglarovec“ Petr Vyleta. Vydalo (opět) Nakladatelství Ostrov. Praha 2020. 416 stran

Stoletý hoch od Bobří řeky / Jiří Zachariáš, Nakladatelství Ostrov 2007, 2020
Na téměř 400 stranách většího knižního formátu (170 x 240 mm) tištěných na křídovém papíru přináší autor mnoho nových unikátních nebo opomíjených faktů ze života, díla a metod spisovatele včetně neznámých či dosud nezařazených souvislostí.
Výhodou autora mj. jiné je, že s Jaroslavem Foglarem dlouhodobě úzce spolupracoval při vedení jeho proslulého oddílu "Hoši od Bobří řeky" – pražské Dvojky a že díky tomu mohl čerpat z jeho osobních zápisníků i deníkových záznamů.
Dílo doprovází řada pozoruhodných dokumentů, fotografií i kreseb.

O KNIZE:
Stoletý hoch od Bobří řeky Jaroslav Foglar, který psal pro kluky

Deník Knihy: https://www.denik-knihy.cz/pdf/03-20.pdf


Inspirující myšlenky...

Zkušenost mě přesvědčila, že zdrojem obdivu a úcty k největším spisovatelům bývá, a to i u lidí, kteří je čtou a píší o nich, jen slepě přijímaný vžitý názor; nevyslovují vlastní soud a nerozpoznali jejich přednosti sami. Víš přece, že nejen ve stoletích špatného a zkaženého úsudku, ale i v dobách zdravé literární střízlivosti většina čtenářů raději obdivuje nápadné a zjevné krásy než krásy jemné a skryté, spíše vzlet než věrohodnost, častěji vnějškovost než podstatu a obvykle spíše průměrnost než nadprůměrnost.
Giacomo Leopardi (1798 − 1837), Parini čili o slávě