exupery maly princ kniha citaty
V doslovu ke knížce Malý princ, kterou napsal Antoine de Saint-Exupéry píše Anton Hykish, že když četl dětem tuto knížku a viděl jejich rozzářené oči, tak se sám rozplakal. Také jsem slyšel, že ti, kteří neumí plakat celým srdcem, neumí se od srdce zasmát. Malý princ je právě o takových věcech, kterých si v životě málo všímáme nebo si jich nevážíme. Je to poetická knížka pro děti o dospělém světě, která bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co pro ně bylo napsáno. Knížka Malý princ vyšla poprvé šestého dubna 1943.

maly princ exupery


Pohádka se nečte jen proto, aby uspala děti, ale také proto, aby probudila dospělé.
Rúfus

O čem je světově známý příběh...
Kdykoliv jsem knížku četl, napadalo mě jedno slovo, vždy, když narazím na tuto větu:
"Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu …," řekl malý princ.
Tím slovem je naděje. Příběh je o naději v různorodém světě, tu velikášském, tu narcistickém, tu laskavém, tu veskrze špatném. O naději, která stojí nad tím vším, o naději, skrze kterou chápeme tento těžko uchopitelný svět... proč funguje a proč má smysl. Slovy Saint-Exupéryho:
"Co zde vidím, je jen skořápka. To nejdůležitější je neviditelné…"

Saint-Exupery vypráví jednoduchý příběh pilota, který havaruje v poušti a potkává úplně malého kluka, Malého prince.
Ten přichází na naší planetu ze vzdálených vesmírných světů a vypráví mu o své podivuhodné životní pouti. Na své planetě měl tři sopky, které jednou za týden vymetal, semena baobabů, které denně vyrýval, neboť jejich kořeny by mu mohly jeho planetu roztrhnout. A také květinu. Ta však byla velmi pyšná protože si myslí, že je jediná svého druhu ve vesmíru. Malý princ si přesto květinu zamiloval. Stále mu však chyběl přítel a vydal se ho hledat.

Svým vyprávěním, ale řekne Malý princ mnohem víc: prozradí nám tajemství, které tajemstvím vlastně vůbec není.
Fantastické putovaní po vymyšlených planetách je blízké dětem a duchovní přesah knížky osloví vnímavé dospělé. Není ideálnější knížka pro rodiče, kteří chtěji aspoň chvilku číst svým dětem.

exupery maly princ 1
Malý princ probouzí každého vnímavého čtenáře, protože nikdy se nenechá odbýt polopravdou či výmuvou.
Malý princ nikdy nepoučuje, ale sám je poučován ze všech stran co má dělat, co je správné nebo ne. V tom je právě velikost příběhu, který má tolik rovin, kolik je schopen čtenář unést nejen ke svému věku, ale i schopnosti přemýšlet.

Útlá knížka o dospělém a dětském vnímání světa, je tak po právu zařazována mezi to nejlepší, co v oblasti knížek pro děti bylo napsáno.
A čím jsem starší, tím víc s touto větou víc souhlasím. Kniha Malý Princ by měla zářit v každé dětské knihovně tak dlouho až přijde čas, kdy dítě pochopí nejen příběh, ale celou knihu. Pak přijde čas, aby ji předalo dál, svým dětem.

Malý princ | Antoine de Saint-Exupéry | přeložila Zdeňka Stavinohová, 1972 | Ilustroval Antoine de Saint-Exupéry |
Vydal Albatros, 2007, dotisk 12. vydani | 1. vydání v SNDK v roce 1959 ilustrovala Helena Zmatliková, 2. vydáni v roce 1966 Vladimirem Fukou, ostatni autor.
Poprvé vyšla kniha v roce 1943.

Ukázka z knihy je mnohem lepší jak film...

Bylo to už osmý den, co se mi na poušti porouchal motor, a když jsem poslouchal historii o obchodníkovi, pil jsem poslední kapku ze své zásoby vody.
"Víš," řekl jsem malému princovi, "ty tvé vzpomínky jsou moc hezké, ale já jsem ještě neopravil letadlo, nemám už co pít, a byl bych také šťasten, kdybych mohl jít docela pomaloučku ke studánce."
"Moje přítelkyně liška…," řekl mi.
"Človíčku, už nejde o lišku."
"Proč?"
"Protože umřeme žízní…"
Nepochopil, proč takhle uvažuji, odpověděl mi:
"Je dobře, když jsme měli přítele, i když máme umřít. Já jsem hrozně rád, že jsem měl přítelkyni lišku…"
Neuvědomuje si nebezpečí, řekl jsem si. Nemá nikdy hlad ani žízeň. Stačí mu trochu slunce…
Ale podíval se na mne a odpověděl na mou myšlenku:
"Mám taky žízeň … hledejme studnu …"
Mávl jsem unaveně rukou: nemá vůbec smysl hledat studnu nazdařbůh v nekonečné poušti. Přesto jsme se dali na cestu.
Když jsme tak kráčeli celé hodiny mlčky, snesla se noc a začaly se rozžínat hvězdy. Viděl jsem je jako ve snu, protože jsem měl ze žízně trochu horečku. Slova malého prince mi tančila v mysli.
"Tak ty máš také žízeň?" zeptal jsem se ho.
Neodpověděl mi na otázku. Řekl pouze: "Voda může dělat dobře i srdci…"
Nerozuměl jsem jeho odpovědi, ale mlčel jsem … Dobře jsem věděl, že se ho nesmím ptát.
Byl unaven. Sedl si. Já jsem si sedl vedle něho. Chvíli mlčel a pak ještě řekl:
"Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět…"
"Ano, jistě," řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlny v písku ve svitu měsíce.
"Poušť je krásná…," dodal.
A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… Nevidíme nic … Neslyšíme nic … A přece něco září v tichu …
"Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu …," řekl malý princ.
Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství…
"Ano," řekl jsem malému princi, "ať už je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!"
"Jsem rád, že souhlasíš s mou liškou," pravil.
Poněvadž malý princ usínal, vzal jsem ho do náruče a vydal jsem se znovu na cestu. Byl jsem dojat. Měl jsem pocit, jako bych nesl křehký poklad. Zdálo se mi dokonce, že není na Zemi nic křehčího. Ve svitu měsíce jsem pozoroval to bledé čelo, zavřené oči, kadeře chvějící se ve větru a říkal jsem si: Co zde vidím, je jen skořápka. To nejdůležitější je neviditelné…
A poněvadž se jeho pootevřené rty slabě usmívaly, řekl jsem si také: Co mě na spícím malém princi tolik dojímá, je jeho věrnost květině, ten obraz růže, který v něm září jako plamínek lampy, i když spí… A tušil jsem, že je ještě křehčí. Lampy musíme dobře chránit: stačí závan větru a lampa zhasne…
A jak jsem tak kráčel, objevil jsem na úsvitu studnu.

Inspirující myšlenky...

Podívej se na dnešní svět. Existuje něco ubožejšího? Kolik je v něm šílenství a slepoty, jak nerozumně je řízen. Ženoucí se masa zmateného lidstva do sebe zbrkle naráží, poháněna orgiemi chtivosti a brutality. Jednou musí nadejít čas, příteli, kdy tyto orgie skončí. Kdy brutalita a touha po moci... zahynou svým vlastním mečem. Protože až ten den nadejde, svět bude muset hledat nový život, založený na jednoduchém pravidle: Buď laskavý. Až přijde ten den, věříme, že se bratrská láska z Shangri-La, rozšíří se po celém světě. Ano, synu, až se silní požerou navzájem, lidská etika konečně dojde naplnění a a pokorní obdrží zemi.
Ztraceny obzor (1938), James Hilton