stare recke baje povesti petiska

Když Alena Ježková napsala knihu Řecké báje začalo se diskutovat o smysluplnosti takové knihy. Přece jenom je Petiškova knižní verze bájí velmi kvalitně napsaná a také známá. Otázka ale není, zda přepisovat staré mýty, ale zda jsme schopni je napsat kvalitněji než předchůdci, nebo je degradujeme na průměrné slohové cvičení.

A jaký přehled má Alena Ježková o řecké historii? Posuďte sami.

Určitě jste četla jako malé dítě Petišku a jeho Staré Řecké báje a pověsti. Vzpomínáte si, co se vám tenkrát na knížce líbilo?
Vzpomínám si, že ten úžasný svět bohů, lidí a hrdinů mne tenkrát ohromil. Svět fungující na duchovních principech příčiny a následku, skutku a odplaty, to vše v kombinaci s vrtkavou přízní bohů, kteří kromě nadlidských schopností oplývali i slabostmi přízemně lidskými. Byl to systém, který mi jako dítěti vyhovoval, systém prastarý s příchutí dávné a "velké" kultury, navíc s dospělými hrdiny, což mu v mých očích dodávalo serióznost a přitažlivost. Svým způsobem jsem tomu všemu věřila - a trochu jiným způsobem mnohé ty hodnoty se mnou rezonují i dnes. Jako dospělá se na řecké mýty samozřejmě dívám jinak, na pozadí klasického literárního i uměleckého vzdělání. Myslím, že evropskou kulturu ovlivnily stejně silně jako biblické příběhy - a to nejen v literatuře, ale i ve výtvarném umění: Boticelli, Tizian, Rubens... Řecká kultura jako taková je nakonec základem celé renesance a později i klasicismu.

Který příběh vás nejvíc oslovil v současnosti?
Vybrat jediný příběh je těžké, řecké mýty mají smysl především jako celek, jako mytologie, způsob vnímání světa, koncentrovaná moudrost. Ale když už musím, tak volím Argonauty čili příběh cesty za Zlatým rounem.

A proč právě tento příběh?
Je to vlastně putování hrdiny - Iásona, tedy hrdinská cesta, kde se zjevuje úplně všechno, celý svět i jedinečný život v plné kráse. Přehlídka charakterů, schopností a způsobů, jak s nimi lidé zacházejí, štěstí i neštěstí, láska, vášeň, pomsta, chyby, marné i účinné nápravy… a nelítostný osud: někdy uspokojivý i pro černobílou lidskou logiku, někdy nepochopitelný.  

Zdá se vám příběh o Argonautech v něčem symbolický, myslíte, že lze v něm nalézt hlubší smysl?
No jasně – ale otázka je, jestli bychom nenašli symboly ve všem, co nás obklopuje... Já za symbolický považuji třeba samotný konec toho velkolepého příběhu, je tak subtilní, že ta moudrost leckomu možná ujde. Zestárlý Iason zajde ke ztrouchnivělé lodi Argo, usedne do stínu vraku a vzpomíná na své slavné skutky z dob svého mládí. Náhle to v lodi zapraská, Argo se na něj zřítí a pohřbí ho pod troskami. Není to snad jasný symbol toho, že všechno, i to, co se nám zdá naprosto skvělé a výjimečné, i to, co jsme nezpochybnitelně vykonali, je jen a jen pomíjivé? Že bychom se neměli tolik upínat na krátkodobé heroické výkony a slávu-polní trávu, ale spíše sledovat vlastní životní cestu jako celek i s okamžiky, které nám připadají nezajímavé? Já osobně vyznávám tu krásu každodennosti, ve které není malých činností – co je malé, může jinak nahlíženo velké, a naopak.

Jaká zpracování řeckých mýtů máte nejraději?
Od mládí mám ráda Zlaté rouno od Roberta Gravese – to je taková fascinující a naprosto skvělá smršť s tematikou samotných počátků starořecké kultury, i když s mytickou látkou zachází netradičně, historicky. Z českých autorů mám nejraději Starověké řecké báje a pověsti od Rudolfa Mertlíka.  

Nikdy jsem to nepočítal, ale kolik bohů Řekové uctívali a kteří patřili k těm nejvýznamnějším bohům státního náboženství?

Nejsem žádný odborník na starořecké kulty, ale pokud vím, hlavních bohů bylo dvanáct – patří mezi ně např. božský posel Hermés, bohyně lásky Afrodita, lovkyně Artemis, moudrá Athéna, Apollón jako bůh poezie, kovář Hefaistos a další. Nejpřednější mezi nimi byl božský pár Zeus a Héra. Rozlišují se také božstva mytického počátku, tvořitelská božstva, jako bohyně země Gaia nebo Uranos, bůh nebe; jejich děti pak byli Titáni, jako třeba Kronos nebo Okeanos. Existovali nesčetní další bohové a polobohové, patroni konkrétních moří, řek, pohoří, větrů a také vlastností a stavů – bůh plodnosti, bůh bohatství, bohyně šťastné náhody a podobně. Zvláštní postavení měly nymfy jako patronky vod a dryády, ochránkyně lesů a stromů, to byly jakési nižší bohyně, srovnatelné třeba s našimi vílami a rusalkami. Všechno, co bylo v životě důležité, mělo svého patrona, konkrétní i abstraktní věci. Ten systém desítek až stovek bohů je značně složitý a pro laika nepřehledný. Zajímavé je, že řecký polyteistický systém byl později přejat kulturou římskou, bohové se v podstatě nezměnili, ale získali jiná jména – z Dia se stal Jupiter, z Héry bohyně Juno, z Afrodity Venuše apod.

Jaké jsou nejvíc citované historické prameny o legendách starých Řeků, z kterých nakonec vychází všichni současní beletrističtí autoři, ať už je to Zamarovský, Petiška, Mertlík nebo vy?
Je třeba si uvědomit, že původní řecká mytologie starověku byla vyprávěná, resp. přednášená nebo zpívaná za doprovodu nějakého strunného nástroje, nejčastěji lyry. Básníci nebo také pěvci zpívali zpaměti, na veřejných místech nebo na hostinách či v palácích. Nejstarší známý řecký básník Homér dva základní eposy řecké mytologie sepsal, je to Ilias a Odyssea, příběhy o trojské válce a o Odysseově putování. Druhým stěžejním dílem o řecké mytologii jsou Ovidiovy Metamorfózy nebo Proměny, více než 200 rozsáhlých básní na téma řeckých a římských bájí a pověstí. To je základní literatura, bez jejíž znalosti se nemůže obejít nikdo, kdo chce fundovaně psát o řeckých mýtech. Tu jsem samozřejmě prostudovala i já. Ale nepředstavujte si nějaké souvislé zábavné čtení; pro mne byl spíš inspirativní způsob podání některých příběhů, nazírání na jednotlivá božstva, líčení přírody apod., tedy to, co činí tuto mytologii jedinečnou, tj. „starořeckou“.

V hlubokém středověku na střední škole jsem napsal do jedné eseje, že legendy končí tam, kde začínají bohové. Měl jsem na mysli přerod komunismu jako legendy v jakési blíže nedefinované rudé náboženství. Naštěstí jsem nebyl soudruhem profesorem pochopen.)) Kde podle vás začíná mýtus a kde začíná víra v bohy?

Tedy, vy mi dáváte těžké otázky… Já nejsem žádný filosof, o tomhle jsem nikdy nepřemýšlela. Souhlasím, že nejprve se „něco“ přihodí, dále se to může stát „legendárním“ a pak je možné, že se to přerodí v kult. Ale nesrovnávala bych mýtus v  pravém slova smyslu s moderními ideologiemi; víra jako taková je cosi iracionálního a velmi hluboce v člověku zakotveného, nedá se jednoduše analyzovat, podobně jako mýtus – vezměte si celou jungiánskou psychologii, ta s mýtem pracuje jako živoucí věcí; podobně i symboly vznikají v okamžiku, kdy my je svou projekcí oživujeme. Ideologie se mi zdá být daleko povrchnější, jaksi jinde v člověku zakotvená, na nějakém jiném místě. Když už jsme u těch symbolů, v tomto smyslu je zajímavé středověké vnímání světa, které se symboly pracovalo zcela samozřejmě, vlastně by se dalo říci, že existoval jakýsi všeobecně pochopitelný symbolický jazyk vycházející ze široce známé klasické i biblické kultury.

Například?
Tak třeba na obraze bylo jablko a z dalšího kontextu všem bylo jasné, že jde o „jablko sváru“ (Paridův soud) nebo o jablko z Ráje. Lilie byla symbolem čistoty, liška představovala prohnanost, lev a orel byli symboly síly a vítězství. Had ovšem měl všeobecně špatnou pověst jako „přízemní“ tvor spojený se silami země, tedy nikoli se silami vyššími ve smyslu duchovním. Ale pozor, to vše platilo jen v rámci středověké evropské kultury. Jdeme-li dále do minulosti, do předkřesťanských dob, pak naopak napříč kulturami bylo vše spojené se zemí posvátné, tedy i ten had. Zbytky těchto dávných kultů jsou krásně rozeznatelné v lidových pohádkách – vzpomeňte si na bílé hady hospodáříčky, ochraňující stavení, na všechny ty pohádky o hadích králích a podobně.  

Ve spojení se čtyřmi živly jako je země, vzduch, voda, oheň pocházejí vlastně všechny mýty lidí. Který z těchto živlů podle vás osloval nejvíc staré Řeky?
Řecká mytologie je sofistikovaná, ona pracuje přímo s konkrétními projevy nebo aplikacemi těchto živlů. Tak tvořivý oheň reprezentuje Héfaistos jako božský kovář, který oheň ovládá a s jeho pomocí tvoří krásné i užitečné věci. Oheň jako všeničící živel je zas projevem Dia, jenž svým hromoklínem vše nekalé spaluje na prach. Také voda je v řeckých bájích ničivá ve formě potopy, stejně jako oživující nebo naopak smrtící. Tento princip sleduje řecká mytologie i u ostatních vlastností nebo dovedností, jako třeba válečné umění – bůh války Áres představoval zuřivou a nelítostnou válku na život a na smrt, bohyně Athéna byla zas patronkou válečné taktiky a rozvahy. Ale hovoříme-li o živlech, obrovskou roli v řecké mytologii hraje moře, které Řekům přinášelo denní obživu, bohatství i válečná vítězství. Mořských bohů a bohyň je velké množství, počínaje Titánem jménem Okeanos, jenž je praotcem světového moře – oceánu, přes Poseidóna, jenž byl považován za hlavního boha Středozemního moře a jeho dcery Okéanovny, mořské bohyně, jichž bylo dokonce několik tisíc (!), až po například Sirény… Je to opravdu dost složité.

Když jste studovala mýty a legendy řecké civilizace, musela jste skrze jejich zápisy vnímat i jejich myšlení. Myslíte si, že se tehdější průměrný člověk lišil od dnešního, řekněme euroamerického průměrně vzdělaného jedince?

No samozřejmě, tehdejší člověk se musel obrovsky lišit od současných lidí – ne tolik fyziognomií nebo denním způsobem života, ale myšlením. Mýtus byl v mysli tehdejších lidí živý, samozřejmý, stejně jako božstva, což tyto lidi činilo absolutní součástí světa. Je těžké si to představit, ale každý kámen nebo strom nebo letící pták byl součástí jejich každodenní existence; měli k nim živý vztah – vnímali, že potoky a řeky jsou živé stejně jako hory nebo oni sami. Dnešní člověk mezi přírodu a sebe postavil hradbu, považuje přírodu za „okolí“ nebo „prostředí“, nepovažuje se za její součást, pracně k ní hledá vůbec nějaký vztah. Když zmiňujete vzdělání, dnes tím také míníme něco naprosto odlišného než staří Řekové. My v současnosti vytváříme obrovské množství „virtuálních věd“, máme například politologii, mezinárodní vztahy, teorie marketingu, nejrůznější technologické obory – ale kdo z nás se vyzná v tom nejjednodušším světě, jaký představuje příroda a její cykly nebo cykly lidského života, jeho řád? Vzdalujeme se sami sobě a své podstatě. Nebo krása – kultura starého Řecka dokonale vnímala, tedy utvářela a oceňovala krásné umění, hudbu nebo sochařství. Dnes běžný člověk vůbec nerozpozná, jestli je obraz kýčem nebo uměleckým dílem. Krása je totiž především harmonií, a ta se v dnešním světě vůbec těžko hledá, natož poznává, navíc když  nás ji nikdo poznávat neučí…

Inspirující myšlenky...

Omezená mysl dává průchod beznaději. A beznaděj slabosti a slabost je zlo... Když jim v televizi řeknou, že hovno je dobrý a voní po vanilce (a hollywoodská produkce k tomu nemá daleko), oni ho sežerou... Krédem západní civilizace je vládnout a kontrolovat. Podle mne Západ a jeho rozum je ta choroba!
Henry Rollins, Rozhovory