pipi dlouha puncocha na koni

4. května 2009 se padesátky dožila švédská sekretářka Inger Nilsson, známá na celém světě jako Pipi Dlouhá punčocha. Ano, tou rolí se proslavila¨, a to v deseti letech. Ale ačkoli pak regulérně vystudovala herectví, nenatočila až dodnes takřka nic dalšího. Jen pár bezvýznamných filmů.

Mezi léty 1970-71 vyšla poprvé v Československu Pipi Dlouhá Punčocha (takto psáno) od Astrid Lindgrenové (1907-2002) v překladu Josefa Vohryzka a s obrázky Adolfa Borna. Překlad byl ale, podotýkám, rovněž krácen a z pozdějšího vydání pak zase jaksi vymizelo Vohryzkovo jméno...

Zrození Pipi je ovšem ještě staršího data. Jak k němu došlo?
Mladší Lindgrenové dcera Karin (nar. 1934) dostala v zimě 1941 zápal plic a během léčení si nějak vysnila právě jméno Pipi Dlouhá punčocha. "A vyprávěj mi o ní!" požádala matku. A tak se Astrid Lindgrenová, která až dosud psala a publikovala zcela minimálně, usadila na okraj postele a najednou snila, fabulovala a vyprávěla. Jednu ztřeštěnou příhodu za druhou. Pučely jí v hlavě jako hrozen a úplně spontánně, ale není bez zajímavosti ani to, že už v prosinci 1939 uveřejnila referát o "vzpouře mládeže", jehož hlavním spoluautorem byl její tehdy třináctiletý syn Lasse.



Psát o Pipi ovšem začala až zjara 1944. Jak?
Jednoho březnového dne ve Stocholmu sněžilo a když jsem večer šla po chodníku kolem Vasova parku, pod nově napadaným sněhem ležel led. Upadla jsem, natloukla si nohu a musela nějakou dobu ležet. Abych zabila čas, začala jsem těsnopisem zapisovat příběhy o Pipi a v květnu 1944, kdy bylo Karin deset let, mě napadlo, že bych to mohla přepsat na stroji a dát jí k narozeninám...
Uskutečnila svůj plán a jak dodatečně přiznává, inspirovala se při konstruování příběhu dokonce i některými prvky Hamsunova (1859-1952) románu Hlad (1890): konkrétně ji ovlivnily vylhané historky Hamsunova zoufalého hrdiny.

Na co jiného by byl práškový cukr, než aby se trochu poprášila podlaha?
(Pipi)
Nikdy jsem nebyla zamilovaná v běžném slova smyslu. Asi jsem měla radši děti než muže.
(Lindgrenová)
Hrát dospělou roli v ní vyvolávalo melancholii, která se během let stále prohlubovala.
(z biografie Astrid Lindgrenové, 1999)

Už před dceřinými narozeninami ale Astrid rukopis poslala nakladatelství Bonniers. Upřímně doufám, že mě neudáte na Péči o dítě, psala v průvodním dopise, vždyť sama mám dvě děti a jak by asi na úřadě naložili s matkou, která píše takové knihy!
To se opravdu neví, nicméně Gerard Bonnier rukopis tehdy ke své škodě odmítl (a později dokonce ještě jednou). Asi jako už jeho předek Albert Bonnier odmítl o padesát let dřív vydat překlad Nietzscheho díla Tak pravil Zarahustra...
Prostě... smůla. V šedesátých letech se pak Bonnier vymlouval, že měl prý zrovna malé děti a děsilo ho pomyšlení, že si vezmou z Pipi příklad, ale tomu příliš nevěřím. Dnes kniha každopádně představuje státní zlato a vůbec největší švédský úspěch v oblasti dětské literatury. Byla přeložena do padesáti jazyků a vyšla ve víc než třech milionech výtisků.

pipi dlouga puncocha born
Ilustrace Adolf Born

Pravdou ovšem taky je, že už vůbec nejde o původní rukopis pro Bonniera. Ten totiž Astrid po odmítnutí pragmaticky proškrtala a zmírnila Pipinu drzost. Naopak zdůraznila velkorysost děvčátka (například k učitelce), její nenáročnost a skromnost. Skutečně anarchistická divokost původní verze vzala zkrátka za své.
Došlo k prvnímu vydání a štěstí mělo nakladatelství Rabén a Sjorgen, které tak bylo fakticky zachránilo před krachem. Kniha se dobře prodávala a ještě nějakou dobu panoval klid.
Roku 1946 však byla Pipi znovu napadena jako cosi kontroverzního a demoralizujícího. Např. podle profesora Johna Landquista je zobrazovaná holčička nenormální a nemocná a snad se, uznáte sami, profesor ani moc nemýlí. Na druhé straně však knížka zůstává i typickým produktem své doby a tedy tzv. volné pedagogiky zrozené už ve třicátých letech.

Tedy kontroverze? Snad, ale jak už řečeno, třeba na mne Pipi nikdy v dětství podobně nepůsobila a sice jsem chápal, že je krajně výstřední i bláznivě nebojácná a až nebezpečně nezávislá a pozoruhodně nekonvenční, nicméně jsem následkem toho nelezl po střešním hřebeni! A nezkoušel zdvihnout hřebce!
"Příkladnými vzory v knížce jsou Tomík a Anika," napsala ostatně vydavateli už sama autorka a jest to tak, vážení, a tihle převzorní "sourozenci odvedle", v kterých osamělá Pipi našla skvělé kamarády a ke kterým se chová i podivně mateřsky, určitě vyvažují už pouhou existencí její počiny i zločiny. A to je fajn.

Projdu teď rychle knihou... Když jsem ji poprvé četl, už ve druhé kapitole mě zaujalo slovo píditel. I sebral jsem se a po Pipině vzoru se pídil ulicí – a někdy i se sestrou. Tak tedy přece inspirace?
Ano. Ale rozhodně bych si nehrál tak jako Pipi "se strážníky na babu". Navíc na střeše. Policii toleruji. I tak mě ale ta holka uhranula. To geniální a soběstačné dítě, které přesvědčí celý svět, že ona prostě nebude a nebude chodit do školy! A žije ve vile Vilekule úplně bez rodičů a jen s opičkou a za pomoci svébytných zásad a zákonů. A přežívá vlastně jen díky pytli tátou naloupených dukátů.
Anarchie? Určitě! Ale dokonce i ti policajti protažení po střeše holčičku rychle akceptují a nechají se srovnat "do lajny" (tedy když holčička užije síly). Obdobně zameteno i se zloději. "Dokud tu máme

Pipi, tak v tomhle městě žádnou policii nepotřebujeme," zní.
"To je fakt," přidal se další občan. "Pipi si dovede poradit s tygry i rváči."
"Jakpak by tu nebyla zapotřebí policie," protestovala Pipi. "Někdo přece taky musí dohlédnout, aby všichni pořádní cyklisté parkovali tam, kde se parkovat nesmí."


lindgren astrid portret wiki
Astrid Lindgren

A jak zvládala pábit, i tím mi byla vzorem a já to mám náhodou moc rád. Prášila a lhala a lhala, ale stejně bych řekl, že pokud není čtenář zabedněný, pokaždé pochopí, že se tu fantazíruje přínosně a vlastnit fantazii je v pořádku. A snít. A přece Pipi nežije pouze ve snu, to zdaleka ne. Znovu a znovu se ocitá v křížku se světem a např. v kapitole Pipi uspořádá výlet i v souboji s býkem. A křup! Ulomila mu roh, načež si klidně zazpívá. Slunce svítí, býk se řítí naší letní krajinou, voda v botách pěkně čvachtá, já mám ráda sekanou!
No, dobře, taky ale v téhle kapitole sebevražedně skáče do hloubky, což je už věru na pováženou, a v televizním seriálu dokonce holčička Inger letí do propasti velice, ale velice dlouho a jenom díky tomu, že to je předvedeno jen špatným trikem, mají dětští diváci snad šanci všecko vnímat jako pohádku...

A co bylo dál? Pipi taky navštívila cirkus a přeprala "nejsilnějšího muže světa", Silného Adolfa. A teprve v tu chvíli zřejmě došla píšící Lindgrenová k závěru, že už je třeba nastolit nějaké kontrapunkty a tím prvním se stalo právě vyřízení zlodějů.
Hle, policii tedy Pipina skutečně nepotřebuje. Následuje však vzedmutí další vlny anarchie, a to v kapitole Pipi v kávové společnosti. Jde tady o klábosení dam a Lindgrenová si z něj spíše dobrácky utahuje a konkrétně paroduje historky o nemožných služebných. I Pipi si pohotově vybájí jednu takovou neomalenou služku své babičky, která programově tříští nádobí a je špindíra a jmenuje se Madla (v originále Malin), a Pipi neopomene nikdy zdůraznit, že její babička byla s tak "výkonnou" služebnou navýsost spokojena, i když, pravda... „Malin ni-kdy ne-za-me-tla pod po-ste-le-mi!“ křičí Pipi ulicí za těžce konsternovanými dámami.

Čtěme dál. Lindgrenová se nyní i konečně rozhodne ukázat, že také anarchistka může být "na něco" a Pipinu "hromskou" sílu a bezstarostnost ve výškách lze i zužitkovat, a tak se holčička stane "zachránkyní životů", o které málem přijdou dva chlapci: pětiletý a čtyřletý.

Při děsivém požáru místního mrakodrapu! Problém ovšem tkví v tom, že ten akt altruismu věru nepůsobí jako vystřihovánka z učebnice pro skauty. Hle! Vzala si na jednu ruku jednoho chlapečka a na druhou druhého. Vylezla na prkno... "Teď bude legrace, uvidíte," řekla jim. "Zahrajeme si na provazolezce." A když došla doprostřed prkna, zvedla jednu nohu do výšky tak jako tehdy v cirkuse. Dav na náměstí se zachvěl. Vzápětí Pipi ztratila botu a několik starších paní omdlelo. A finále scény? Zbyla na stromě sama... Vyběhla na prkno. Všichni se dívali a čekali, co asi má za lubem, a Pipi na úzkém prkně předváděla taneční kroky, zvedala ruce ladně nahoru a zase je spouštěla dolů a zpívala chraptivým hlasem, který tam dole na náměstí téměř nebylo slyšet:

Hoří oheň
svítí oheň,
tisíc jisker skáče,
do tance mi popraskává,
že by vzbudil spáče.
Zpívala a tancovala a točila se rychleji a rychleji, až někteří z lidí na náměstí uděšením přivírali oči, protože čekali, že každou chvíli spadne a zabije se. Z podkrovního okna vyšlehovaly dlouhé plameny a Pipi byla v jejich záři dobře vidět. Zvedla ruce proti večernímu nebi a v oblaku jisker, který se na ni snesl, volala: "To je hezký požár!" Pak teprve vyskočila do vzduchu a chytla se provazu.

Právě tato bez debaty až maniakální pasáž na téma tanečku "malé čarodějky" byla roku 1946 kritizována nejvíc a citována nejčastěji, přičemž třeba kritik Stig Ahlgren dobře postřehl, že Pipi odpovídá i obrazu žen v pověstech o čarodějnicích, které se o několik let předtím objevily v utopii Elin Wagnerové o matriarchátu a také u Emilie Fogelklouové - v představách o dávných čarodějnicích jako odvážných a životaznalých ženách.

První díl Pipi ovšem nekončí ohněm, ať už je symbolem čehokoli, nýbrž umírněnou oslavou jejích narozenin, na které zve jenom Tomíka a Aniku. Právě tady si taky čtenář definitivně uvědomí i hrdinčinu existenciální osamělost i její filozofii, díky níž si děvčátko odmítá připouštět realitu a podobá se tak vlastně Petru Panovi, který si taky "hrál špatně" a ve zpracování jehož osudů se dočítáme, že myslet si, že se máme dobře, je skoro stejné, jako se tak mít.

Je to právě anarchie, čím Pipi útočí na vlastní samotu a kupř. během oslavy narozenin učí vzornou Aniku a jejího brášku oblézat pokoj po nábytky, aniž je dovoleno došlápnout na zem (hra Ani ránu do podlahy).
Už vzápětí ovšem Pipina zavede nevinné sourozence na strašidelnou půdu, otevře otcův lodní kufr a...

Vytáhla dalekohled, několik starých knih, tři pistole, kord a pytlík plný zlatých peněz. „Tralalá!“ jásala. „To je napínavé,“ vydechl Tomy. Pipi vše uložila do noční košile jako do rance a děti se vrátily do kuchyně. Anika byla ráda, že už je z půdy pryč. „Nedávejte dětem do rukou střelné zbraně,“ řekla Pipi a vzala do každé ruky jednu pistoli. „Jinak může snadno dojít k neštěstí,“ dodala a stiskla spoušť obou pistolí zároveň. „To byla pořádná rána,“ řekla uznale a zadívala se do stropu. Byly tam vidět dvě díry po kulkách. „Kdo ví,“ řekla s nadějí v hlase, „třeba kulky proletěly střechou ven a zasáhly některého z duchů do nohou. To je aspoň naučí, že nemají strašit nevinné děti.“

Lindgrenová sice nepoužila termín „střelila pánu bohu do oken“, jinak ale Pipi hovoří k zesnulé mamince v nebi a jisté je, že se spíš rozbrečíme nad Lindgrenové knížkami Bratři Lví srdce (1973) či Mio, můj Mio (1954), ale taky konec prvního dílu Pipi nelze nevnímat jako dojemný, i když ne přes míru. Tomík s Anikou odcházejí z oslavy, svítí měsíc a jejich malá kamarádka za nimi volá v tatínkově noční košili, přičemž v jedné ruce drží pistoli a ve druhé kord: „Já budu námořní lupič, až budu velká. Vy taky?“

Osamělá anarchistka ovšem nemusí jen dojímat a pravda, bývá skutečně i nebezpečím. Nabité zbraně vnucuje svým vzorovým kamarádům a...

Tomy byl nadšen! dočítáme se. A Pipi? "Můžeme založit vlastní loupežnou bandu!" A "chvála pánu bohu", že v tu chvíli místo anděla strážného zaklepal Tomíkův a Aničin tatínek a že si děti odvedl, aniž ovšem vůbec tušil, čemu třeba byly vystaveny na zmíněném už výletě. Pipi utrhla krásně červenou muchomůrku. "Jestlipak je jedlá? Pitná není, to vím, takže musí být jedlá, ne? Žádná jiná možnost přece není." Ukousla si velký kus a spolkla ho. "Docela ujde," řekla spokojeně. "Jednou si takové houby usmažím..." A obrátíme list, kde se pořádá piknik na vysoké skále, a hle, požití muchomůrky nebylo bez následků.
"Mne by zajímalo, jestli je těžké létat," řekla (zdrogovaná) Pipi a zasněně se zahleděla přes okraj skalky. "Slétnout dolů, to by asi nebylo tak těžké. Horší bude vylétnout nahoru. Nejlepší asi bude začít tím, co je snadnější. Já to zkusím! Všechno lítá, co peří má..." A jen to dořekla, zvedla ruce a vyskočila rovnou do vzduchu..."

Ono ovšem ani vlévání mléka do uší není tím nejpřínosnějším proti zánětu středního ucha a rodiče nepotěší ani zcela pyromaniakální tanečky při požáru. "To je ale hezký požár!" zpívá si Pipi nad hroznou propastí. O co jí vlastně jde? Je šílená?
Určitě trochu ano, nicméně třeba kniha Jorgena Gaareho a Oysteina Sjaastada Pipi a Sókratés (2002) se na její dobrodružství dívá jako na lapidární zjednodušení Sókratovy filozofie a na Pipi jako na přímé Sókratovo vtělení, které fakticky osvobozuje městečko od přízemnosti.

lindgren pipi dlouha puncocha

Ne, Pipi není jen dítě, a to určitě vnímala už autorka, protože sama redakci napsala:

Je malý Nadčlověk - v podobě dítěte. A díky nadpřirozené tělesné síle i jiným okolnostem je dokonale chráněn před všemi dospělými.

A navíc se Lindgrenová už roku 1944 vědomě odvolávala i na filozofa Bertranda Russella (1872-70) a jeho popis dětské touhy po moci odvozený z úvah psychiatra Alfreda Adlera (1870-1937), přičemž za jakousi kvintesenci Pipiny filozofie je právem považována následující scéna, kterou nelze nemilovat:

"Trpíte pihami!" stálo napsáno na krabičce s krémem.
"Ne!"
"Copak si přeješ?" zeptala se paní.
"Ne!" opakovala Pipi.
"Já ti nerozumím," řekla paní.
"Já pihami netrpím!" řekla Pipi,
Teprve teď paní prodavačce svitlo, co má Pipi na mysli. Když si ji trochu prohlédla, podivila se: "Ale dítě, vždyť jsi pihami celá posetá!"
"To vím taky," odtušila Pipi, "ale netrpím tím! Jsem naopak ráda, že je mám! Má úcta!"

Co říct závěrem? Pipina naivita je samozřejmě hraná. Její nevědomost je, tak jako zřejmě i u Švejka, patrně často jen předstíraná. A vzniká co následek takzvaného posibilismu hlásajícího, že "v principu je možné všechno"...
Současně je očividné, že se Pipi skutečně stala prostřednictvím Lindgrenové i jakýmsi nevědomým produktem doby a knihou, na kterou se "podvědomě čekalo" i následkem debat o dětské psychologii ve třicátých až čtyřicátých letech. Je to pojetí výchovy, které se vynořilo ruku v ruce s tehdy novou filozofií liberární pedagogiky a s pohledem na práva dětí a respekt k nim a konkrétně pak s jedním z největších bestsellerů všech dob, totiž knížkou Péče o dítě podle zdravého rozumu (1946) od pediatra dr. Benjamina McLane Spocka (1903-98), který ovšem svou revolucí ve výchově podle mnoha názorů "zkazil celou jednu generaci"...
I tak je ale Pipi přesně tou symbolickou postavou, na kterou čekaly dívky celého světa, jak píše autorka Lindgrenové životopisu.

A že je sama? To pro ni není problém.
Ale určitou změnu do charakteru těch příběhů samozřejmě vnáší její otec, pirát Efraim. Podle informací v prvním dílu sice "šel přes palubu", pravda, ale později se zjevuje živ a zdráv, přičemž vzorem pro něj byl Carl Emil Petterson, jehož neuvěřitelný příběh otiskly švédské noviny už ve třicátých letech. Ten muž se oženil na jednom z indonéských ostrovů u Papuy s černošskou dcerou tamního krále a sám se tam stal panovníkem.

Letí kůň bez otěží po louce, lesem, plání, nikde nemá stání, jak vítr uhání... Tak začínala česká verze znělky televizní seriálu s dnes padesátiletou Inger Nilssonovou a třeba pro mne to je nezapomenutelná písnička, ustrne ale na rtech, když si pádně připomenete realitu tohohle světa, ve které Astrid Lindgrenová například roku 1976 zjistila, že její daňová povinnost představuje sto dvě procenta zdanitelných příjmů.
A uznejte sami! Nezavolá snad obvyklý "malý člověk" policii i sociálku, potká-li něco tak hrozivě originálního a silného jako Pipi? Jenže... "Už v dětském domově místo mám," řekla.
"Opravdu? Už ti to někdo zajistil?" divil se jeden z policistů. "A ve kterém dětském domově?"
"Tady v tom," prohlásila Pipi hrdě. "Já jsem dítě a tohle je můj domov, takže je to dětský domov. A místa tu mám dost."

Inspirující myšlenky...

Dnes se umělcova role jeví jasněji i když rozhodně ne důstojněji. Muzea, galerie a další kulturní instituce se stávají součástí zábavního průmyslu. Při jejich hodnocení platí jen kvalitativní parametry, kolik lidí a jak často dovedou zabavit. Hodnotí se počet návštěvníků, četnost a exotičnost akcí, export a import děl i tvůrců atp. Cílem současného umění je co nejvíce zaujmout (a zdá se, že je možné použít jakékoliv prostředky bez vkusu i studu) a pobavit. Současný umělec se tak stává bavičem. K tomu ho kulturní scéna a umělecké školství vychovává.
Milan Knížák, esej Existuje ještě umění?