hofman pan tau salamoun
Duchovní otec pana Tau Ota Hofman zemřel na den přesně půl roku před 17. listopadem; teprve mu bylo jedenašedesát. Nejznámější jeho hrdina vždy nosí černé paraple a podobně nějaký dandy má bílý karafiát v klopě. I když se tomu někdo diví, stal se virtuálním kamarádem dětí mnoha zemí. Sice němý jako ryba, zato plní přání. Rukou krouží kolem charakteristické buřinky, párkrát do ní shora poklepá… A JE TO. Chová se bezprostředně, naivně. Jako dítě. A občas se transformuje v loutku. Panáčka. Jak na tohle všechno došlo?

Začněme v televizi. V půli šedesátých let dumal režisér Jindřich Polák (1925-2003), kým obsadit tuto nezvyklou roli pana Tau, a jako mima Gasparda Debureau, „největšího z Pierotů“ zahlédl herce, jenž mu v jednom z předchozích filmů hrál pošťáka. Otto Šimánka. Tak Ottu nastrojil do žaketu, do vesty s plastronem, do proužkovaných kalhot a bylo…

I když…

Už charakteristika hrdiny byla hlubokým dramaturgickým omylem, domníval se roku 1978 Miroslav Postler. Před dětmi vystupuje jakýsi pán v buřince, nevíme, odkud pochází, a jen podle zevnějšku lze soudit, že by se lépe hodil do britské sněmovny lordů devatenáctého století. Jeho společenskou nelogičnost nesvětí bohužel ani bohulibé skutky, které koná v zájmu dětí. Dítě se například špatně učí, tak přijde nebo rovnou povětřím přiletí Tau a lije mu učení do hlavy. Jistě je v naší společnosti jen málo těch, kteří by nepociťovali velkolepost doby (dodá ideolog), nebo naší společné práce a boje za socialistickou tvář země a přeměnu světa; tak proč bychom se měli spokojit s tím, že naše zábavné seriály k tomu kolektivnímu pocitu přispívají tak problematickými hodnotami? Není přitom bez zajímavosti, že na financování podniku se podílely hned dvě západoněmecké televizní společnosti.

Radši se vraťme se na úplný začátek. Je jisté, že Ota Hofman původně měl pouze matnou představu o pánovi, jehož přivádí „současný svět přivádí do rozpaků“ a jenž vstupuje do dětských snů.
Figura byla, snad si to i uvědomil, mužskou obdobou výstřední a rovněž létající Mary Poppins, přičemž to je i spisovatel James Matthew Barrie, tvůrce Petra Pana, a jenom jaksi přetavený právě v Pana a přenesený o sto let časem.
V řecké abecedě jsme objevili Tau, k němu přidali české Pan, vzpomíná Hofman na spolupráci s režisérem Polákem v kavárně Slavia. Bláznivé jméno nakonec zobecnělo i ve světě, tedy s výjimkou Francouzů, kteří mu říkají na Pan Rosé. Ostatně až po řadě let Hofman zjistil, že „tau“ i německy znamená rosu, přičemž v egyptské mytologii je mystickým sluncem. A v Anglii, doplňme, mu prvně říkali pan Jeewes; nepochybně dle komorníka z děl Pelhama Grenville Wodehause (1981-1975).

OTA HOFMAN  (10.4.1928 – 17.5.1989)

Neopakovatelný Ota Hofman se narodil roku 1928 a dětství prožil na Žižkově a v Bohdašíně u Červeného Kostelce, odkud mu utkvěly večerní táčky (vyprávění hrůzostrašných pohádek) a začátky rozhlasu, pro který později taky psal. Byl z rodiny obchodního cestujícího a měl o šest let starší sestru a o patnáct let staršího bratra. V dětství mu lékař při očkování proti záškrtu a spále poškodil kost. Na paži rostla jakási bulka a chtěli vzít ruku; zachránila ho až operace provedená profesorem Zahradníčkem a moment se odrazil na matčině vztahu. Počala se o syna nepřiměřeně bát, zakázala mu sáňkovat, bruslit i plavat; a sice jej rodiče přece přihlásili aspoň do Skauta (1938), ale „malý estét“ asi nevydýchal společnou latrína na letním táboře 46. Oddílu, neboť šest dní v kuse nešel na stranu (než ho otec odvezl).

Ani později nesnášel změny prostředí a prostorové novoty. A jestliže Woody Allen dnes líčí v pamětech fobii ze vstupů na různé večírky (hrůzu z entrée), Otu totéž dohánělo před vstupem do nové samoobsluhy. Obavy z neznámého prostoru, který si neohmatal, stály taky na začátku jeho psaní. A býval vyplašeným, nejistým mladíkem, ale naštěstí se to přesto skloubilo s úspěchy u opačného pohlaví. Měl charisma, lidi získával už při prvním kontaktu. Nejvíce odzbrojujícím chlapeckým úsměvem.

Asi v deseti letech dostal loutkové divadlo a veškeré kapesné od toho momentu putovalo na kupování loutek. Hrál dětem z domu vlastní dramata a rozličnými hlasy zosobňoval postavy. Zato na veškerých školách prováděl alotria, aby je střídal jako košile. Původně navštěvoval reálku ve Smetanově, kde mu profesor zeměpisu na rok zabavil (pod lavicí louskanou) Manon Lescaut: vzácný výtisk Otovy sestry.

Následovala škola v Křemencové, gymnázium v Chrudimi, obchodní akademie na Vinohradech. Byl vysoký a štíhlý a v éře potápek bral na nohy navzdory otci „korkáče“ se sedmicentimetrovou podrážkou. Psal verše děvčatům, jež se kol něj míhala, a teprve roku 1944 přišla rána. Oba rodiče zavřeli. Ota měl být z akademie vyloučen a jít na práci do Říše. Tehdy ho starší sestra zachránila. Odhlásila jej ze školy a vzala na statek, kde žila už poté, co se provdala… Válka skončila. Otovi sedmnáct. Pokračuje na Vinohradech a vyloučen je stejně: přebral profesorovi tělocviku děvče. A tak se v polovině října 47 následkem faux pas vynoří ve čtvrté D obchodní akademie Dr. Edvarda Beneše, již navštěvuje budoucí jeho žena Irena Zapadlová. Tu prý zaujalo, jak je Ota opálený. Byl to důsledek prázdninového pobytu v Rumunsku a tak či onak, 1. 5. 1948, kdy byla účast studentů v průvodu prvně povinná, oba prchli z Václáku i do společného života.

Po maturitě chtěl i na vinařskou školu v Mělníce, ale nevzali ho. Na Univerzitu Karlovu ano. Na práva.
Dokončil druhý semestr a bez problémů složil zkoušky na začínající FAMU. Šťastný bod života? Určitě. Mezi spolužáky našel Vojtěcha Jasného, Karla Kachyňu i Milana Kunderu a na rodinnou atmosféru fakulty i oblíbeného profesora Miloše Václava Kratochvíla vzpomínal do smrti.
V druháku (1950) se oženil, když předtím jel Irenu prosit o ruku spolu s tatínkem a lehce teatrálně až na Labskou Boudu. Na lyžích! Ve třeťáku se jim narodila dcera.

Absolvoval filmem Punťa a čtyřlístek (1955, režie Jiří Weiss) a stal se dramaturgem barrandovské dětské skupiny.
Jako scenárista byl přitom paličatý jako mezek a přesvědčit jej o jiných pohledech na věc hraničilo s nemožností. Vzpíral se normám. Na druhé straně dokázal plout s dobou a vždy se trochu ohnout, aby vyšel s režimem. Asi proto se později osvědčil i jako vedoucí dotyčné skupiny. Onu funkci mu, pravda, musel roku 1969 předat náhle nespolehlivý Jan Procházka (1969). Dramaturgyně Marcela Pittermannová vzpomíná:

Záhy se ukázalo, že to není jen něžný, talentovaný bohém. Vedl skupinu pevnou rukou. Řídil se přesnou vizí, jak má dětský film vypadat, i rozsáhlým přehledem o jeho podobách ve světě. Taky neomylným čichem pro látku a na autory. V odhadu se málokdy mýlil. Buď to bylo na první přečtení „nóbl“, jak říkal, nebo „ňáký divný“; ale pokaždé bezpečně cítil invenci, aniž přitom věřil na vylepšování průměrné látky dalšími verzemi.

Díky obchodní akademii psal všemi deseti, bez překlepu a „rychlostí kulometu“, aby koncem života přešel jako jeden z prvních v Praze i na počítač. Jen minimum jeho prací nemá původ či následek ve scénáři. Měl extrémně úsporný styl hraničící až s aliterárností a jeho jednočlenné věty se staly příslovečnými (vzpomíná kritik Zdeněk Heřman).
Strohost formy ale vyvážil niterným lyrismem. Kupodivu neměl vizuální představivost a nebyl ani fabulátor od boha. Co ho zachránilo? Smysl pro dialog. Díky tomu se nikdy nenechal položit na lopatky.

hoffman pan tau knihy
Prvý „Tau“ se vynořil už roku 1961 z prvotiny Pohádka o staré tramvaji.

Její krátkou verzi předtím zveřejnilo 11. číslo Mateřídoušky (1958). Tau je tu básník s pochopením pro chlapce, který se přistěhoval do Prahy a cítí osamění.

Další kniha Králící ve vysoké trávě (1962) končí na rozdíl od filmové verze sebevraždou desetiletého Martina zmítaného mezi bigotně nábožnou rodinou (matka a teta) a ideologickým diktátem školy. První cenu v mezinárodní soutěži získal Útěk (1966), jehož nesourodí hrdinové Saša a Rudla jsou moderní Tom Sawyer a Huckleberry Finn. Nebo ne? Jde víc o kontrast dua trosečníků, dobrodruhů putujících pomyslnou pouští světa: a nemilují se.
Až okolnosti je stlačí k sobě. Nuceni jsou spolu vyjít. Sblíží se. Ale jde jen o závan sounáležitosti a Ota je nepříjemně realistický, takže zločinec budí ve finále větší soucit než kladná postava. Tulák Rudla, dodejme, si tu říká jménem pětinásobného mistra světa Formule 1 Juana Manuela Fangii (1911-1995).

V další Otově práci Červená kůlna (psána 1967, vyšla 1974) si všimněme motta z Nočního letu od Saint-Exupéryho, přičemž variantou Taua je starý Andrýs. V něm Ota zobrazil důchodce, jehož znal, a majitele kůlny, již si pro auto vyhlédne hrdinův otec.

Fantaskní linii Hofmanovy tvorby vévodí kniha Hodina modrých slonů (1969). Ocitáme se mj. v kosmu ještě nenarozených dětí a Tau je postavou Bertoldiho. Ota Hofman tíhl k science fiction a dokazují to tituly Klaun Ferdinand a raketa (1965), Čtvrtý rozměr (1970) či Odysseus a hvězdy (1977) - s okrajovým motivem elektronicky zesíleného stenu utržené kopretiny. Možná je motiv inspirovaným krátkým hororem Roalda Dahla Zvukolap.

Science fiction jsou i knihy Návštěvníci (1985) a dokonce Chobotnice z Čertovky (1987), kde máme obě titulní hrdinky vymodelovány Honzou a Evičkou z neznámé hmoty vyvržené na pobřeží oceánu po ekologické havárii. Příběh inspiroval Oscarové Ropáky.

Specificky dětskou verzí Goldingova Pána much (1954) se některými prvky stala pak próza Lucie, postrach ulice (1984). Děti pracovně vytížených rodičů bezcílně bloumají s klíčem od prázdného bytu sídlištěm a jejich přirozená hravost, formovaná televizními akčními pořady, se obrací v nesmyslné, ničím nemotivované vandalství, charakterizovala svého času příběh Milena Šubrtová.

pan tau double

Nejslavnější je ovšem seriál Pan Tau (1966-1988).
Sestává z 33 dílů a ještě stejnojmenného celovečerní filmu, jakési cody. Dočkal se i půvabné knižní verze (1974), již autor pojal jako mezinárodní detektivku prošpikovanou aluzemi na reálné osoby a skutečná filmová i literární díla. Vystupuje tu i Otto Šimánek. Taky Alenka z Říše divů či delfín Filip z amerického seriálu.
Kniha je i formálním experimentem: narazíte na část scénářem, přepis magnetofonového záznamu, fiktivní články z tisku…
A první vydání povyšují na klenot i obrázky Jiřího Šalamouna, pod nimiž jsou (podobně jako u verneovek) úryvky textu, Například:
„NASA určité věci tají.“
„Opice se opičily úplně zbytečně.“
„Šel jsem se projít Rotterdamským přístavem.“
„Byl to ten nejúžasnější dostih mé jezdecké kariéry.“

Před smrtí Ota navázal na Taua filmem Tau Ceti – stranou mléčné dráhy, na který mělo ještě navázat 25 dílů kreslených Angličanem Nickem Pricem.
Fantasmagorický příběh se odehrává na skutečné planetě, která je zaplněna muži v různobarevných buřinkách. Ale ženy nenajdete. Jen syny. Rodí se na „stromě života“ ve skleněných koulích, ale jen jediný se vyklube z oné koule s buřinkou černé barvy. Nikdo ho proto nechce.
Připomenu jen, že Tauovy osudy ve výše zmíněné knize začínají navazující scénou, kdy posádka Apolla osazeného (rovněž skutečnými) astronauty Flemingem a Collinsem spatří miniaturního Taua, an putuje kosmem ve vlastní mikro-lodi.

Těžko zařaditelný solitér Ota Hofman podepsal a spolupodepsal vedle Pana Tau množství dalších scénářů a třeba i kniha o klaunu Ferdinandovi (dalším to Tauově předchůdci) je adaptací části z devítidílné série, jejíž poslední čtyři pokračování Ota Hofman vytvořil.

Jen svou verzi Malého prince se Otovi realizovat nepovedlo. Točit ji toužil s Františkem Vláčilem, ale nevyšlo to. A Malého prince i řadu dalších, nikdy nerealizovaných scénářů Hofman dle svědectví své ženy během jednoho hnutí mysli spálil.

Z literatury: Ota Hofman (Albert A. Navrátil, Boskovice, 1998), Ondřej Slanina: Poutník světem fantazie (Charon media, Praha, 2018)