neznalkovy prihody nosov zapal

Bez přehánění lze říci, že Neználek patří k nejznámějším postavám dětské literatury 20. století v kotlině zvané české. Jen opravdu nevím, zda kniha bude zařazena do protiruských nebo proruských knih pro děti. Ale to nám už brzy a rádi sdělí odborníci na proputinovské trolly nebo zmatení cenzoři všelikých neziskovek, hlídající tu jejich jedinou správnou pravdu.

Každopádně je fakt, že celé generace v průběhu posledních padesáti let Neználka četly anebo o něm alespoň slyšely. Nic na tom nemění fakt, že ruku v ruce s věhlasem tohoto hrdiny sovětské literární trilogie jde i stín zcela evidentní ideologické propagandy – dokonce se zdá, že právě zjevná tendenčnost námětu nabyla v průběhu času jistého kuriózního půvabu, který dodnes může vzbuzovat celkem pochopitelné sympatie.


Celý komplet knih vychází v nezapomenutelné ilustrační podobě Jaromíra Zápala.
Neználek  je určen pro děti - 1. díl od šesti let, 2. díl od 8 let, 3. díl od 9 let. První tři díly nezaměnitelně přeložil Milan Korejs, kterého musela později v době totality také "pokrýt" redaktorka Lidového nakladatelství Marie Šťastná.
Více se také dovíte ve fundovaném doslovu Jakuba Sedláčka, který najdete v posledním vydání Neználka na Měsíci. 

neznalek_v_kamennem_meste

Neználek v Kamenném městě (4. díl z pera synovce autora)
Tentokrát se neposedný Neználek i všichni jeho kamarádi – Šroubek s Vroubkem, Čiperka, Všeználek, doktor Pilulkin i malenka Knoflenka vydávají na dobrodružnou výpravu na vorech po Okurkové řece. Po dlouhé plavbě se před nimi ve vyprahlé pustině objeví Kamenné město. Jejich obyvatelé návštěvníky zprvu považují za mimozemšťany, ale když se ukáže, že to jsou prachobyčejní malíčkové, přátelsky je přivítají a pozvou je, aby strávili nějaký čas u nich. Malíčci z Kvítečkova se nestačí divit – Kamenné město je vystavěno z oceli, skla a betonu, jídla nemají jména, ale čísla, místní jsou zcela ovládáni módními návrháři a muzea jsou plná zvláštního, „pastraktního“ umění. Přesto se však zdá, že obyvatelům Kamenného města cosi chybí. Když si knížku přečtete, dozvíte se, jak jim Neználek a jeho přátelé pomohli z jejich nesnází.
Další pokračování oblíbených příběhů o dobrodružstvích malíčků z Kvítečkova z pera Nosovova synovce Igora, doplněné ilustracemi v duchu nesmrtelné tvorby Jaromíra Zápala. Těžkého úkolu ilustrace s figurkami dle Jaromíra Zápala se se ctí zhostila Marcela Walterová a zúročila tak léta práce u animovaného filmu.

neznalek_mesic

Neználek na Měsící (3. díl)
Sci-fi o cestě do vesmíru, v níž Neználek objeví uvnitř satelitu Země sobě podobné tvory, umožnila autorovi nasytit vyprávění sociálně-kritickým obsahem. Na Měsíci panují zcela odlišné poměry – jeho obyvatelé žijí v těžkých kapitalistických podmínkách; dělí se jednoduše na chudáky a boháče a tato společenská určenost je pevně daná. Ukazuje se, že žít jako chudý člověk se prostě nedá: těm, kdo nemají žádný příjem, nezbývá než spát na ulici či pod mostem, jenže to je přísně zakázáno a trestáno. Nejrůznější represivní mechanismy měsíčního společenského systému poznává čtenář společně s hlavním hrdinou, jehož „neználkovství“ doznalo značné proměny: už to není hloupý náfuka z úvodní knihy série ani naivní vesničan zírající s otevřenou pusou na zázraky městské techniky, ale příkladně čistá duše, která teprve poznenáhlu začíná chápat, co to jsou peníze nebo vězení, jak funguje burza a proč se mùžou volně prodávat zbraně... Ilustroval Jaromír Zápal.

neznalek ve slunecnim meste

Neználek ve Slunečním městě (2. díl)
Nová dobrodružství Neználka a jeho kamarádů. Neználek, Knoflenka a Strakáček se s pomocí kouzelné hůlky vydají do Slunečního města. Jak už název napovídá, ve Slunečním městě je všechno dokonalé: stále svítí slunce, všechno funguje, všichni se na sebe usmívají, na každém kroku čekají noví přátelé, příjemná překvapení a spousta nejrůznějších vynálezů. Kniha, kterou podobně jako Neználkovy příhody, doprovodil veselými ilustracemi Jaromír Zápal.

neznalkovy prihody

Neználkovy příhody (1. díl)
Neználkovy příhody patří mezi oblíbené knížky mnoha generací malých českých čtenářů a jsou vydávány pravidelně znovu a znovu. Vypravte se s námi za malíčky z města Kvítečkova a prožijte spolu s Neználkem, Buchtíkem, Sirupčíkem, Jaktíkem, Pilulkinem a jejich kamarády jedno veselé dobrodružství za druhým. Projeďte se sodovkovým autem, vypravte se do Dračína a naučte se u malenek slušnému chování! Ilustroval Jaromír Zápal.

Ukázka z knihy Neználek v Kamenném městě

Užij si vesmír!
Když se pilot v sirupoplánu přiblížil k městu, znovu se podivil, že tam nerostou žádné rostliny a stavby jsou jako vystřižené z učebnice geometrie. Mezi stavebnicovými domy pobíhali soutěskovitými uličkami sem a tam človíčkové, jezdila tu autíčka podobná tvarem hlemýžďům a nad nimi poletovali stříbřití, zjevně mechaničtí motýli, kteří měli místo tělíček kolébkovitá sedadla pro letce.

Místní piloti i chodci si brzy všimli, že v jejich vzdušném prostoru se objevil Šroubek. Pozorovali ten neidentifikovaný létající předmět s nesmírnou zvědavostí. Obyvatelé se začali shromažďovat do hloučků, ukazovat se zvrácenými hlavami na sirupoplán prstem a o čemsi se mezi sebou přít.
Šroubek si mezitím vybral místo k přistání a střemhlavým letem se snesl k náměstí, opět zastavěnému koulemi, kužely, hranoly a válci, které však byly na rozdíl od domů droboulinké, vysoké jen asi jako malíček.
Jen co jasně vybarvený sirupoplán přistál, hned se k němu rozběhli zvědavci. Z různých stran se začali slétat mechaničtí motýli s šedivými křidélky, na kterých byly napsány jakési nepochopitelné zkratky: KTV, KTRS nebo VP+. Z kolébkových sedadel vyskakovali človíčkové v neobvyklých přilbách, které měly na vršku uchycenou zřejmě videokameru, a před ústy nositele navíc mikrofon. Do těch mikrofonů jeden přes druhého spustili naprosto stejné proslovy, zhruba takovéhle: „Naše televizní společnost jako první dorazila na místo, kde přistál mimozemšťan!“
Co to žvaní, já přece nejsem žádný mimozemšťan! pomyslel si Šroubek.
„Je to neuvěřitelná, nanejvýš zajímavá událost,“ brebentili dál reportéři.
Jiní malíčci se pokoušeli sáhnout si na sirupoplán i na samotného Šroubka, jenž ve svém obleku se spoustou kapes na zip, přilbě a mohutných leteckých brýlích, které vždycky nosil, když jezdil sodovkovým autem nebo létal sirupoplánem, vskutku hodně připomínal bytost z jiné planety.
Na rozdíl od místních obyvatel mu ihned došlo, že kolem sebe nemá vůbec žádné mimozemšťany, ale docela prostě stejné malíčky jako v Kvítečkově, Zelení nebo Slunečním Městě. Všichni mluvili tou nejobyčejnější malíčtinou.
Sám mechanik ale nadále mlčel. Dosud si ani nestihl sundat přilbu a brýle, takže stále ve všech vzbouzel naději, že mají před sebou astronauta.
Vtom ti televizáci – Šroubkovi už stačilo dojít, co jsou zač – znovu začali jeden přes druhého vyslovovat ty nejpotrhlejší předpoklady, přičemž se předháněli v neznalostech a ukvapených závěrech.
„Vážení diváci,“ pištěla jedna malenka z nějaké stanice, „díky našemu televiznímu a rozhlasovému vysílání jste v Kamenném Městě první, kdo může sledovat vesmírného hosta.“
„Milí přátelé,“ pokoušel se ji překřičet jiný mistr televizních zpráv a zároveň se ji snažil odstrčit a Šroubka jí zakrýt, aby diváci jiné než jeho stanice neviděli pokud možno nic, „pouze náš kanál Kamenná televize vysílá unikátní záběry z příletu zázračného malíčka z jiné planety. Vidíte robota, který má místo hlavy zařízení s fantastickými průzory, jež vypadají jako oči.“
Šroubka sledování celého toho poprasku bavilo, a tak nespěchal se zklamáním, které svým pozemským původem obyvatelům Kamenného Města způsobí. Pozorně naslouchal a přihlížel všemu, co se odehrávalo.
Všichni místní obyvatelé byli oblečeni velmi podobně. Nejenže oděvy těch malíčků a malenek vyhlížely téměř totožně, ale byly navíc podivuhodně nenápadité. Všichni na sobě měli širokánské kalhoty se spoustou kapes na zadku, na kolenou, pod koleny a dokonce až u samých botek.

 

Inspirující myšlenky...

Kdosi nachytal ryb, zabil je a oškrabal na velikém ploském kameni a odnesl pak domů. Za nějaký čas šel mimo a uzřel, že kámen se třpytí. Sehnul se a poznal šupiny svých ryb, vyprané deštěm (mázdřičky krve tu a tam nezkazila krásy) a sluncem vysušené, některé hrály jako pokreslený duhový kov, jiné se podobaly křišťálům sněhu a jiné ojíněnému pavučí, Sebral si jich trochu a schoval na památku.
Bohuslav Reynek (1892 – 1971), Rybí šupiny