toman vlastislav
Pomyslně „poslední interview“, jež nechce být tím posledním.
Úvodní poznámka: Následující odvážný, i když stručný rozhovor může - a nemusí - vedle odpovědi zpovídaného obsahovat hned několik stylizovaných sekvencí, které se stát mohly, a nemusely. Hle:
Spisovatel - a známý scénárista obrázkových seriálů pro děti - Vlastislav Toman, někdejší šéfredaktor populárního „Ábíčka“, není tak úplně pověrčivý. Jen trochu. A taky byste zatroleně váhali, kdyby se vás v čase pandemie někdo přímočaře vyptal na plány. Naplno a netakticky naze obyčejně nerozkrýváme záměry a Vlastislav Toman nechce nic zakřiknout. I jemu je známo, že „člověk plánuje a pán Bůh se v tu samou chvíli směje a směje“.

V roce 2019 / 17. července oslavil devadesátiny. Měl ten rok smůlou poněkud potažený. Jiného by to žralo, až by vyskakoval.
Začalo to zdánlivě banálním přešlapem a pádem před jeho domem v pražské Jelínkově ulici. V Mariánských Lázních, to už později, se přidružila další potíž, o které se však nebudeme rozepisovat. Každopádně nemocnici opustil a „jakž takž se daří“, jak mi sdělil, když jsem jej za času zákazu vycházení a úplně bez roušky navštívil.
A protože mi to - jeho vždy milá choť - Pavla Tomanová dovolila, hned jsme si šli načerno sednout do nedaleké putyky, kde teklo víno i pivo proudem a zpívalo se, i když tlumeně. Bylo toho dne výhodou, že se smělo kouřit. Oficiálně zavřeno! Policie v oblast uplacena! Roušky odloženy, s výjimkou arabské tanečnice.

abc_toman1.jpg
A Vlastislav Toman? Je, pravda, dál pod mírnou kontrolou lékařů a hůře chodí, i dodává:
„Nepodnikám žádné dlouhé túry jako ty. Jen procházky o holi anebo s chodítkem, nikdy ale nepřesáhnou délku maratonu.“

Toužil jsem zveřejnit aspoň několik informací o intenzitě jeho literárního úsilí, avšak „velebný kmet s duší kluka“ (to měl být letmý pokus o humor) mě ihned striktně upozornil, že nejsem úplně dnešní. A spíš včerejší.
Co hůře, snad se naivně vyskytuji „sto a jeden rok před opicemi“:
„Proč?“ zeptal jsem se nakrknutě.
„Nejsi na Zuckerbergově Facebooku.“
„Ale jsem, Vlasto. Chodím tam, ale samo sebou ne pořád.“
„Ani já tam nejsem furt - a vidíš, přesto tam na pokračování předestírám paměti.“
Byl jsem zaskočen. Vykulen. Vzápětí nadšen. „Opravdu? To mi uniklo. Jak se jmenují?“
„Ivo, to nejsou přímo paměti,“ odhodil nedopalek do květináče. „Vedu tam Devadesátníkovu odpovědnu ze svého života. Ty jsi ji nečetl? Chyba. I proto se teďka tváříš jako svatý utřinos a připojen k stádu neznalých ťulpasů. Je ale pravda, že o svou odpovědnu zatím žádný milionový zájem nevidím.“
„Hm. A dočkáme se i dalších knih?“
„Snad.“
Zaklepal do dřeva i do kovu, z něhož bylo vyrobeno opěradlo židle. Oba jsme v podstatě duší nekuřáci (rychle ještě dodám), ale zákazy kouření jsou nás rovny komunistickému znárodňování.
Řekl zhruba toto:

„I kniha je zboží, jak je patrno zvláště v těchto těžších časech, a zboží se nemá v žádném případě prodávat, dokud není vyrobeno a dokud jednání s nakladateli ještě probíhá a smlouvy nejsou podepsané. Odpovím tudíž pouze na něco.“
„Fajn. Pověz tedy čtenářům o svém komiksu s Old Shatterhandem a Vinnetouem, který na pokračování zveřejňuje foglarovský časopis Bobří stopa.“
Řekl: „Máš na mysli komiks Král prérie. Skutečně je zveřejňován, ale vznikl už v roce 1971 a pěkně fofrem. Pro Dopravní magazín. To byl časopis, který tou dobou redigoval výtvarník Jiří Veškrna, a já s ním zrovna spolupracoval na jiném seriálu - na motivu románu Arthura Cona Doyla. Jednalo se o Výpravu do Ztraceného světa. Ale udělali jsme spolu i Prázdniny s Marťany - pro Teplickou revue. A taky tohle.
Původní verze byla černobílá a na malém formátu magazínu, sběratelé se po ní dodnes občas shánějí. Teď ji však překreslil Jiří Filípek pro Bobří stopu a o svolení to udělat mě předtím požádal šéfredaktor časopisu Vojtěch Hanuš. A já souhlasil.“

„Chystáš i nějaké další obrázkové příběhy?“
„Ano. Od roku 2019 mám podepsanou smlouvu na komiksový sborník Výpravy do Ztracených světů - od nakladatele Josefa Vybírala -, a jak asi víš, tyto mé Výpravy jsou tři. Podle mých scénářů je postupně kreslili pánové Veškrna, Kobík a Petráček.“

„Dobrá. A beletrie?“
„Dovolíš-li, o té zatím pomlčím. Napovím jen, že jeden titul by měl vyjít v Olympii a další v nakladatelství Turistashop. V obou případech se rukopisy zrovna převádějí do elektronické podoby. Ale mlčme.“

S tím jsme věci budoucí spolu s vitálním Vlastislavem Tomanem opět zaklepali do dřeva i kovu - a prozatím jsme se s pozdravy čtenářům Čítáren rozešli.


Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik