kvapil jaroslav pampeliska
Asi to byla jedna z prvních knih, které si pamatuji jako malé dítě, kterou mi četla máma. A kdoví jestli mi také nepovídala i pohádku/nepohádku Rusalka, kterou také napsal Jaroslav Kvapil (25.9. 1868 – 10.1. 1950) a Josef Dvořák ji jedinečně zhudebnil a odevzdal tak příběh i hudbu navždy tomuto světu. Také to byla první opera, kterou jsem viděl a slyšel v divadle.

Pohádka/nepohádka Princezna Pampeliška je až jednoduchým příběhem ze skutečného života.
Není zde postav nadpřirozených, ale přesto je plný pohádkových motivů a zápletek při kterím zjišťujeme, že princezny Pampelišky, hloupí Honzové, lidé z Kocourkova, pyšní princové, smutné táty i starostlivé mámy najdeme všude ve svém okolí.

Lyrický příběh je o osudu princezny, která na útěku z domu před nechtěným sňatkem potkává Honzu. Spolu se vydávají se do světa. Je jaro, přichází léto zamilovaných a podzimní vítr, který odvane štěstí. Honza je sice statečný silák, ale i zjistí, že ne všemu se dá ve světě zabránit.

Princezna Pampeliška je hudební pohádka, která byla poprvé uvedena s hudbou Josefa Bohuslava Foerstera a ve spolurežii s J. Seifertem na Národním divadle v Praze. Během první republiky byla velmi populární a často se hrála v divadlech.

Výpisky z pohádky:

Princ
Na sta pěvců pělo tvoji krásu
jásavými svými písněmi —
ale jistě zahanbeno v žasu
před tvou tváří navždy oněmí.
Žhavé růže naprší ti v cestu,
bílé lil j e kleknou k nohám tvým,
kudy dálnou cestou pro nevěstu
s nevěstou se krásnou navrátím !

Pampeliška s úklonou
Že máte básníky, již věřím, princi milý —
vždyť verši s dostatek vás pro mne zásobili !
Jste jistě důvtipný, že jízdou za nevěstou
jste sladkých veršů těch už nezapomněl cestou.
Mrav dobrý káže nám, vždy dvornosti si hledět,
a jak kdo promluvil, tak rovněž odpovědět.

xxxxx

Princ
O jenom prchej ! Nežli zlatý den
své žhavé vlasy v lesy uloží
a rozčeše je v miliony hvězd,
jež modré nebe hustě zasypou —
ty navrátíš se, sama věčny den
a zlatovlasý, sama hvězdná noc !

Komonstvu

Sem poklady, jež vezem z daleka,
a položte je k trůnu jejímu!

Šat průsvitný, jejž víly utkaly,
když nachytaly příze měsíčné
a vzavše s jezer odlesk bílých hvězd
lem šatu toho jimi zdobily!

Pak bílé perly, jimiž hluboko
až na dně moří mušle krvácí,
jas rubínů, jejž slunce zrodilo,
když odcházelo v rudé západy!

Vy pás mi dejte pro bok princezny,
jenž zlatou tkání věnčí safíry
a na svých sponách kvete démanty;
vy křišťálové vemte střevíčky
a chystejte je nožkám princezny!

Pak na podušce, na níž spávala
Mab královna, sem neste Čelenku
a zachvějte se bázní radostnou :
neb její okraj — sábská královna
jej v Černých vlasech měla nad Čelem

xxxxx

Pampeliška
Kdybych rusalkou tou zlatovlasou byla,
proutkem bych jen švihla, všechno proměnila.
Byli bychom v zámku křišťálovém spolu,
zlaté hvězdy na nás svítily by dolů,
sladkou rosu bych ti vlila do kalíška,
princeznou by byla zase Pampeliška.
V oknech by nám kvetla s petrklíči lecha,
nad námi by zněla jako housle střecha,
ve vlas by mi sedli bílí motýli,
po podlaze zlaté bychom tančili.
Ale já jsem chudší křepelka než v poli,
nožky mě už bolí, srdíčko mě bolí,
do večera z rána prchám nevím kam -
a kdo potěší mě, toho ráda mám.
(Podává Honzovi jablka)
Jablka mi zbyla, jsou jak ryzí zlato;
ty ses mne tu zastal - nechtěl bys je za to?

Honza
A co zbude tobě, dáš-li mi je?
Jistě nemáš v kapse ani sousta!
Počkej, mám tu buchty; moje máma
napekla mi plný uzlík buchet -
jistě oba buchet najíme se!

Pampeliška
Jak divně se to v moje oči díváš!
Tys jistě ze vsi!

Honza
Bodejť - a co ty?

Pampeliška
Ach, já jsem byla dcerka královská,
jež měla si vzít prince cizího.
Než toho prince, radš jsem utekla,
a nazdařbůh teď musím do světa.

Honza
Do světa jdu taky. Vida, vida!
Máma myslí, že prý trochu zmoudřím,
uvidím-li cizí kraj a lidi.

Pampeliška
Jdeš do světa? Viď, že smím s tebou jít,
a třeba hodně, hodně daleko!

Honza
Kdybys chtěla, zlatovlásko, se mnou,
šel bych třeba na kraj světa pro tě.

Pampeliška
Ó, kdyby tys byl princem z Hispánie,
věř, tobě, zdá se mi, bych neutekla!

Honza
Vida! U nás ve vsi říkali mi,
do smrti že prý se neožením,
sotva jedna holka že mě chtěla!
Říkali mi hloupý Honza všude.
Hloupý Honza! Inu, bodejť - hloupý!
Nedal jsem se, když mě dráb chtěl spráskat,
ušklíbl jsem se i na rychtáře!
Takhle líbat ruku direktoru,
to je arci moudrost nejmoudřejší!
(Zadívá se na Pampelišku)
A co ty, má krásná zlatovlásko,
jakpak tobě doma říkávali?

xxxxx

Pampeliška mluví ze sna :
Víš-li, Honzo, kudy slunce chodí ?
Za lesy je mračna doprovodí
a pak ještě do Červánků hoří,
když je slunce na pokraji moří...
Jen se dívej...
O své stopě zvíme,
na zpáteční cestě nezbloudíme...
O tom cvrčku pohádku mi říkej...

xxxxx

Ale ať dojdu kamkoli, všude mne srdce zabolí.

Pampeliška pozná jeho hlas
Slyšíte, že zpívá? Zas je tady!

Máma
Kdyby se radš modlil před adventem

Pampeliška se chvěje : Vysoko, vysoko do oblak šedivých, odkud se za zimy na zemi sype sníh...
Zimnice zalomcuje jejím tělem.
Už, UŽ, UŽ, UŽ?

Máma na ni hodí peřinu :
Honem si už lehni!

Pampeliška shodí peřinu :
Ta je těžká! Jako pytel hlíny!
Ještě těžší !
Vytřeštěna hledí k oknu :
Vidíte to, mámo?
Ukazuje k oknu.

Máma poděšena :
Copak, pro Ježíše?

Na návsi hvízdne vítr a vyrazí okno.

Pampeliška vyskočí rázem s postele :
Musím? Musím?
Průvan ji odnáší.


Myšlenky z knih

Není na škodu si stále připomínat, že pouze na území Sovětského svazu Němci se svými spojenci zničili 70 tisíc měst, městeček a vesnic. Oficiálně uváděné ztráty jsou tyto: 6 milionů domů, 98 tisíc kolchozů, 32 tisíc továren, 82 tisíc škol, 43 tisíc knihoven, 6 tisíc nemocnic a tisíce kilometrů železničních tratí a silnic. Všeobecně přijímaný počet lidských obětí je 25 milionů, z toho dvě třetiny civilních obyvatel.
G. Roberts, Stalinovy války