pachatele kratochvil 4 5

Svazek pěti dílů knížek pro děti spisovatele Miloše Kratochvíla má jednotný název Pachatelé dobrých skutků. A všechny díly se víceméně staly bestsellery v řadách dětských čtenářů. To je dobrá zpráva, protože jak se zdá, čtenáři úplně nevymírají, jak se pořád předhazuje veřejnosti, jen jsou málo vidět, protože se o nich na veřejnosti nepíše a nedává se jim prostor. Děti to ale nezajímá a pokud jsou aspoň trochu ke knihám vedeni jak doma, tak ve škole, čtou a baví je to. Proto je důležité. aby měly co číst, proto je důležité pro ně psát dobré knihy. A Miloš Kratochvíl patří mezi ty, kteří to umí.


Iva Procházková o knihách Miloše Kratochvíla:

Literatura pro děti a mládež se trochu podobá silniční mapě. Vedle frekventovaných dálnic s tučným označením fantasy, sci-fi nebo horor vedou užší spolehlivé cesty pro ty, co si je sami dokážou najít. Pro ty, co se vyznají. Jsou to knížky bez spektakulárních zázraků, magických charakterů a ostrých upířích zubů, zato s hrdiny, kteří pobaví a někdy i dojmou. A právě mezi takové patří Klofáci, Pachatelé dobrých skutků od Miloše Kratochvíla. Páté vyprávění každodenních a přece mimořádných příhod Michala Součka a Filipa Fialky, kamarádů, kteří přitahují problémy, se nese v podobném duchu jako předchozí díly, až na to, že tenokrát jsou ve hře také něžné city. I klukovští hrdinové neúprosně podléhají dospívání a přílivu hormonů se nevyhnou…
 
Renáta Fučíková o knihách Miloše Kratochvíla:
„Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán“ – v duchu tohohle poměrně pravdivého bonmotu začíná milá kniha Miloše Kratochvíla „Klofáci“ z cyklu „Pachatelé dobrých skutků“. A vskutku...a vskutku je osudem potrestán jeden z hlavních hrdinů knihy, když se namáhá, aby pomohl slézt ze stromu neohrabanému spolužákovi. Co je ve hře? Náklonnost slečny spolužačky. Kdopak ji nakonec klofne?
Knihu jsem dostala minulý týden. Nejsem kluk, nejsem čtenář z cílové skupiny, a tak jsem se večer chystala jen tak si ji prolistovat a zjistit, o čem zhruba je tenhle pátý díl z cyklu. A představte si, začetla jsem se, zabrala se před spaním do příběhu „pachatelů“ a musela jsem se při čtení usmívat – nad  jejich patáliemi, nad výroky jejich rodičů i  nad laskavou náladou celé knihy. Co mi vlastně to vyprávění vzdáleně připomíná? No – snad nebude Miloši Kratochvílovi vadit, když jeho knihu přirovnám k Poláčkovým „Bylo nás pět“, jen namísto retro prvorepublikové atmosféry tu máme plnokrevnou dnešní dobu.
Ten příběh se čte lehce a pobaví nejen děti, ale i všechny dospělé, kteří ještě nestačili okorat.

pachatele kratochvil 1 3

Miloš Kratochvíl - Pachatelé dobrých skutků 5: Klofáci, Mladá fronta, 2011 

Ukázka z knihy.

Základem lásky je úraz  
    „Tati, jak jsi začal chodit s maminkou?“ zeptal jsem se a nandal si na talíř noky, i když byl den, kdy jsem je povinně jíst nemusel.
    Tátu obojí  dost překvapilo. Seděl proti mně nad talířem, vedle něj měl blok plný čmáranic a škrtanců, levou rukou svíral vidličku, pravou tužku a v zamyšlení napichoval želví noky střídavě obojím. „To máte za domácí úkol nebo co?“
    „Ne. Jen by mě to zajímalo.“
    Když táta doluje z hlavy nápad na reklamu, tlačí si mezi obočí ze všech sil konec propisovačky. Teď si spletl ruce a zabodl si do čela vidličku. „Víš, že s tím tátou je to dobrý?“ zajásal. „Tati, jak jsi začal chodit s maminkou? zeptá se kluk táty, a když na to táta vykulí oči, dodá ten špunt tím svým dětským hláskem: Našli jste se, protože jste měli stejnou navigaci?“ Otec to zapištěl příšerným hláskem, jakým naštěstí žádné dítě nemluví, a na to promluvil tak, jak se mluví jen v reklamách: „S navigací Sem-Tam cesty ke šťastným cílům! – To je hodně dobrý!“ rozzářil se, že mu i kapky krve mezi obočím po bodnutí vidličkou zablikaly jako žárovičky. „Díky, Michale!“ popadl blok a pádil do pracovny zapsat si do počítače, co se bude v reklamě na navigaci Sem-Tam říkat.
    Moc dobré se mi to nezdálo. Připadalo mi, že je táta z formy a jen si přehnaně fandí. Už od želvích noků, které v reklamě tak vychválil, až sám uvěřil, že po nich bude žít do sto šedesáti let. Nechal jsem ho chvíli v pracovně nadšeně hulákat a pak jsem šel za ním.
    „Tak jak jsi s maminkou začal chodit?“ zeptal jsem se znovu.
    Nevnímal mě. Musel jsem to zopakovat potřetí.
    „Jo já?! – V tanečních!“ rozesmál se. „Ulovil jsem ji jako tučňák!“ Chechtal se ještě víc, takže kdo by ho neznal, měl by strach, že mu přeskočilo, ale my doma víme, že po vymyšlení reklamy se směje všemu, takže jsme celkem v klidu. Jen teta Marcela, pokud je u toho, si dělá poznámky do svého psychiatrického notesu. Tvrdí, že táta jednou skončí jako její pacient, tak mu už v notesu vyhradila stránky.

    Byli jsme ale doma sami, takže táta mohl v dobré náladě z té reklamy vesele a zeširoka rozprávět, jak to má rád. Říkal, že taneční jsou bojem hejna tučňáků, tedy kluků-zoufalců v oblecích,  o pár hezkých holek, protože hezkých holek nikde moc není, tedy ani v tanečních. Když prý dá taneční mistr pokyn: Pánové, zadejte se!, mají jít tučňáci důstojným krokem přes parket každý ke slečně, která stojí naproti. Jenže tučňáci vyrazí jako střely v touze být první u nějaké z nejhezčích holek. Táta prý mnohem líp běhal, než tančil, což bylo rozhodující, takže byl u maminky většinou první. Pokud ho nepředběhl Nechleba, co běhal taky dobře. Pořád s Nechlebou o maminku závodili, až jednou při polce prošlápla maminka tátovi špičatým podpatkem botu.
    „Podpatek se mi zaryl mezi palec a ukazovák. Dodnes si tu bolest pamatuju,“ vzdychl a zkřivil obličej jako herec, kterého ve filmu střelili. „Ale tancoval jsem dál, abych nedal Nechlebovi šanci. Na příští taneční jsem si musel vzít dědovy starý polobotky. Byly o dvě čísla větší a měly širokou špičku, takže jsem se do nich i s těmi oteklými prsty dostal. Všichni se mi kvůli těm botám posmívali,  co ovšem bylo horší, špatně se v nich běhalo. Nechleba byl u maminky dřív, ale maminka mu řekla: Promiň, už jsem zadaná. Natáhla ke mně přes Nechlebu ruku jako labuť krk a já věděl, že je to ta pravá!“
    Táta se smál, ale já ne. Nic legračního mi na tom nepřišlo.
    Šoural jsem se do svého pokoje, a jak jsem si dával dohromady, co jsem slyšel od táty, co vím o seznamování hajného pana Sodomky s paní Sodomkovou a naší Anety se Šavrdou, došlo mi s hrůzou, že snad každá pravá láska musí začít tragédií. Máma zmrzačila tátovi botou dva prsty, Šavrda přejel Anetě nohu skejtem a pan Sodomka hraním na housle kvůli paní Sodomkové chytil alergii na všechny skřípavé zvuky, zvracel, když slyšel brzdit vlak ve stanici, takže se nemohl stát železničářem a musel utéct do ticha lesů, kam naštěstí paní Sodomková odešla s ním.

 

Inspirující myšlenky...

Učitelé jsou – jak praví Platón o sofistech – ti z lidí, již slibují stát se lidstvu nejprospěšnějšími; ale oni jediní ze všech nejen nenapravují, co jim bylo svěřeno, nýbrž činí to ještě horším, a dávají si za to ještě platit. Kdyby se měla splňovat podmínka, již učinil svým žákům Pýthagorás, aby mu buď zaplatili, co žádá, anebo aby přísahali bohům, že mu zaplatí jeho námahu podle toho, jak vysoce si cení prospěch, jehož z jeho vyučování nabyli – tož by se páni učitelé divně na to dívali.
Michel de Montaigne