sekora kozisek polamal se mravenecek
Bezpochyby nejklasičtější perlou Kožíškova odkazu zůstává legendární básnička Polámal se mraveneček, která bývá už tradičně vydávána zcela samostatně a dočkala se už bezpočtu vydání s mnoha a mnoha různými ilustračními doprovody. Nejvíc je ale zunámá z ilustrací Ondřeje Sekory (1964).

Josef Kožíšek bude již navždy lužanský rodák a žák obecné školy v Přešticích (1867-1873), absolvent reálného gymnázia v Plzni a učitelského ústavu (1880-1881) v Příbrami Josef Kožíšek (6. 7. 1861-6. 7. 1933), kdo dětem složil nezapomenutelnou a už klasickou báseň Polámal se mraveneček.
Mezi takřka třicet tímto učitelem sepsaných publikací patřily a patří sbírky veršů i povídek, slabikář někdejších prvňáčků Poupata (1913) a v neposlední řadě moderně (ve svých časech) koncipované čítanky Ráno 1-8 (1919, je jen spoluautorem) a Studánka (1924).

Josef Kožíšek pracoval životně klíčových deset let mezi svým čtyřiadvacátým a čtyřiatřicátým rokem (1885-1895) v Klecanech u Prahy, kde se oženil (1889), a mezi roky 1895 a 1920 byl - s výjimkou čtrnácti měsíců koncem první světové války - řídícím učitelem v Zápech u Brandýsa.

Za první republiky (do roku 1927) působil pak v Praze jako ředitel, avšak nikoli školy, nýbrž literárního oddělení Státního nakladatelství, a již roku 1921 sám sobě editoval třídílný výbor z vlastního literárního díla Na výsluní, U krbu a Děti z boudy. Na ten roku 1929 navázal ještě i čtvrtým výborem Na sluníčku.

Josef Kožíšek vycházel z dětského folklóru a jako rozený epik využíval velmi rád i rytmy lidových říkadel.
Jen okrajově byl – snad až moc smírným – kritikem, méně okrajově literárním teoretikem.

Řádka dalších výborů z jeho díla následovala po jeho smrti počínaje rokem 1943, a jak zdůraznili Otakar Chaloupka a Jaroslav Voráček v Konturách české literatury pro děti a mládež (od začátku 19. století po současnost), „individuální stylizací, psychologickou hloubkou a způsobem zobrazovaní“ jeho dílo představuje „klasický odkaz“.

Tou bezpochyby nejklasičtější perlou onoho odkazu zůstává právě legendární básnička Polámal se mraveneček.
Ta už tradičně je vydávána zcela samostatně a dočkala se už bezpočtu vydání s mnoha a mnoha různými ilustračními doprovody. Vedle doprovodu Krtkova duchovního otce Zdeňka Milera jsou to třeba ty od J. Svobodové, Zuzany Balákové, Adolfa Dudka, Miroslava Vostrého, Marcely Walterové, Antonína Šplíchala či Vlasty Švejdové.
Ale především je samozřejmě znám doprovod Ondřeje Sekory (1964), přičemž se vžil podlouhlý formát knížečky o rozměrech 16 x 9 cm.

Zatímco však ještě 16. vydání tohoto „harmonikově“ roztahovacího leporela z roku 2018 (doporučená cena 89 Kč) formát našich mladých let dodrželo, ve vydání sedmnáctém z roku 2019 (doporučená cena 229 Kč) již Albatros Sekorovo/Kožíškovo dílko označil za „kultovní“ a umožnil mu přijít na svět ve velkorysém formátu 24 krát 16 cm a plátěné vazbě, kdy lze knihu vsunovat do samostatného pouzdra.

sekora kozisek polamal se mravenecek
Závěrem alespoň několik slov o Sekorově pojetí.

Zatímco někteří jiní ilustrátoři chápali „polámání se“ i jako následek pádu do jamky (například), Sekora v podstatě děti varuje před příliš hmotnými břemeny. V tomto případě oblázkem. Mravenečka přitom kreslí takřka jako svého slavného Ferdu (byť bez puntíkatého šátku u krku) a z Ferdova světa přišly také tři chůvičky – v podstatě ovšem sestry Červeného kříže. Recept sepisuje veledůležitý pan doktor celý v červeném a s lodičkou na hlavě a činí tak perem ještě namáčeným do kalamáře (a tedy pražádná elektronická evidence). Polámaný kluk se přitom prý má léčit jen cukrem.

Jak si onu radu vysvětlili jeho druzi, zříme hned: přinášejí plástve medu, které pravděpodobně uloupili některému včelstvu. Jenže nic nepomáhá. A ač sestřičky dodají dokonce maňásky (kupodivu v podobě lidí), fotbalový míč anebo dřevěného koníka, mraveneček není a není k utišení. Má navíc horečku. Nepomáhá (a není celkem divu) ani kapela sestavená z trumpetisty, houslisty, činelisty a harmonikáře a nepomůže ani modrý prapor s veselým obličejíkem. Nezabírají rádoby legrace v podobě rendlíku či trychtýře na hlavách. Až...

Konečně dostane jeden jedinec spásný nápad: ano. Zafoukat na ramínko, pohladit po čele. A zdá se tedy, že mravenec nepotřeboval ani tak bžundu a virvál, jako soucit a fyzický dotek.
Hm. Ani to by ale asi nestačilo, kdyby už na cestě nebyly konvice plné čaje a bochník chleba.
A ve finále pak Sekora předvádí našeho hrdinu, jak pomáhá s úpravami jehličnatého mraveniště.

Josef Kožíšek: Polámal se mraveneček. Ilustroval Ondřej Sekora. Albatros. Praha 2019

POLÁMAL SE MRAVENEČEK,
ví to celá obora -
o půlnoci zavolali
mravenčího doktora.
Doktor klepe na srdíčko,
potom píše recepis:
„Třikrát denně prášek cukru,
bude chlapík jako rys.“
Dali prášky podle rady,
mraveneček stůně dál,
celý den byl jako v ohni,
celou noc jim proplakal.
Čtyři stáli u postýlky,
pátý těšil: „Neplakej!“
Zafoukám ti na bolístku,
do rána ti bude hej!“
Zafoukal mu na ramínko,
pohladil ho po čele,
hop! a zdravý mraveneček
ráno skáče z postele!

Inspirující myšlenky...

A tak se kruh pomalu uzavírá. Cítím, že jsem jednoznačně určen, to všechno je úplné zoufalství. Čím dál se mi zdá, jakobych patřil k něčemu, co již není pravda. Ten zvláštní optimismus, víra v umění, a tím i v etiku jako by se pomalu vytrácela. Všichni chtějí jen žít. Víc nic. Přestávám si z mnoha lidmi rozumět. Smysl se vytrácí. Jde jen o holou existenci. Všichni jako by jen hledali záchranu v banalitě. A jsou šťastni. Nemají ani čas si uvědomit, co se děje. Je to fofr. Všichni tu zem jenom pohnojíme. Snad takové doby již byly, ale bráním se tomu, že by to snad byl zákon. Padá na mě hrůza. Zdá se mi, že zase přicházím k sobě. Přece jenom ta příroda je podivuhodná.
Karel Malich, 2.4.1971