brezinova ivona foto hejna

Když se spisovatele zeptáte, o čem bude jeho další knížka, většinou uslyšíte, že neví nebo že nepoví a ať se necháte překvapit. Zkuste to jinak! Chtějte vědět, kam se chystá na prázdniny. Ivona Březinová vám odpoví, že do Španělska.


Je to rok, co se na Čítárnách objevil článek s názvem „Březinová odlétá do Španělska psát novou knihu“. Kniha se nenapíše za týden, a tak se mohlo zdát, že se Březinová rozhodla na slunném jihu přezimovat. Jaké to pak ale bylo překvapení, když už týden po svém odletu do kraje La Mancha byla spisovatelka k vidění na slovenském festivale Prešov čítá rád.

Mohl za to zavádějící titulek. Ivona Březinová skutečně do Španělska odletěla spolu s manželem Pavlem, ale zdrželi se pouhých sedm dní, během kterých probíhala jejich společná dovolená a zároveň intenzivní schraňování materiálu a inspirace pro další ze série literárních cestopisů. Po méně známé slovenské spisovatelce Margitě Figuli se tentokrát Ivona Březinová rozhodla přiblížit svým čtenářům život a dílo spisovatelského kolegy světového formátu. Ano, hádáte správně. V knize Blázniví donkichoti na vás čeká Miguel de Cervantes y Saavedra a jeho důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.

blaznividonkichotiPo zveřejnění článku o Vašem odjezdu do Španělska se rozpoutala na Čítárnách vášnivá debata o tom, jestli by spisovateli měla nebo neměla stačit ke psaní pouze jeho fantazie. Proč Vy preferujete osobní zkušenost před čistou fantazií?
Ne, já preferuji fantazii, bez té psát nejde, i kdyby měl člověk zkušeností za deset lidských životů. Na druhou stranu bez zkušeností s reálným prostředím by se daly psát snad jen abstraktní texty. Fantazie a zkušenost by tedy asi měly být v rovnováze. Ale nevadí, když občas jedna složka převáží nad druhou. Když píšu pohádky nebo příběhy z oblasti fantasy, vítězí u mě pochopitelně fantazie. Ale pokud chci napsat knihu odehrávající se v nějakém reálném specifickém prostředí, třeba mezi narkomany nebo lidmi, kteří trpí Alzheimerovou chorobou, pouhá fantazie nestačí. Tehdy vyrážím do terénu a bádám. Literární cestopisy pro mládež jsem od začátku nastavila tak, že v nich faktograficky sedí nejen životopisné údaje, ale i údaje geografické. Není možné popisovat konkrétní detaily míst v krajině La Mancha, když by ta místa autor nenavštívil. Aspoň já bych měla pocit, že své čtenáře obelhávám. Pokud popisovaná místa osobně navštívím, pohybují se v nich mí hrdinové mnohem přirozeněji a sdělení je bezprostřednější.

Mácha, Němcová i Světlá nás provedli po Čechách, za Figuli se hrdinové Vaší série rozjeli na Slovensko. Proč tentokrát Cervantes a Španělsko? Vybrala jste dříve spisovatele nebo zemi?
Španělsko bylo předem dané postavou Manuela. Jako v předchozím dílu Slovenka Marika  pozvala své kamarády o prázdninách na Slovensko, zařídil Manuel celé partě brigádu ve Španělsku. On sám je sice z Venezuely, ale ve Španělsku žije jeho strýc. A Miguel de Cervantes spolu se svým slavným hrdinou donem Quijotem je pro mě jedním ze symbolů Španělska. O jiném autorovi jsem ani neuvažovala.

Jak se Vám po Španělsku cestovalo? Našlo se něco, co Vás cestou vyloženě zklamalo nebo naopak, co jste nečekala a příjemně Vás to překvapilo?
Cestovali jsme autem, které jsme si půjčili v Madridu. Přespávali jsme, kde se dalo – u zříceniny hradu, pod lopatkami větrného mlýna, na vinici… I tím  jsem se přiblížila svým hrdinům. Stejně jako Fany jsem z každého větrného mlýna byla nadšená. I hrady se mi líbily, ale často byly ve špatném stavu. Překvapilo mě, že jsem nikde neviděla ceduli zákazu vstupu nebo výstrahu upozorňující na nebezpečí, protože některé ruiny vypadaly opravdu o život. Ale o to byly naše prohlídky dobrodružnější. Zklamalo mě snad jen to, že Cesta dona Quijota otevřená před několika lety je dost chaoticky značená a při budování turistických zastávek jako by se někdy skončilo v půli slova.

Po Vašem návratu do Čech jste rovnou odjela na festival do Prešova, pak Vás čekal Týden knihoven a další besedy. Kdy jste se dostala k další práci na Donkichotech?
V zimě. To je období, kdy necestuji a dopřávám si toho, co je mi nejmilejší, totiž psaní.

A abychom se vrátili zpět do přítomnosti... Rok se s rokem sešel a na pultech knihkupectví se objevili Blázniví donkichoti, výsledek sedmidenní pracovní dovolené, 1222 najetých kilometrů a hodin a hodin studia životopisných pramenů včetně důkladného čtení Důmyslného rytíře dona Quijota, který v letošním roce oslaví své 404. výročí od prvního vydání roku 1605.
Autorka svou knihu poprvé představila veřejnosti na křtu 22. září, který byl součástí přednášky s fotografickým doprovodem o kraji La Macha, o níž se postaral její manžel. Hosté tak měli možnost nahlédnout pod spisovatelskou pokličku a dozvědět se spoustu informací, které čtenář v knize objeví, ale došlo i na takové, které se na 133 stran příběhu už nevešly.

Závěrem nezbývá než se zeptat. O čem bude další knížka ze série literárních cestopisů?  Nepovíte? Máme se nechat překvapit? Tak tedy z jiného soudku. Kam se chystáte na další pracovní prázdniny?
Jedny pracovní prázdniny, které bych ráda využila pro své „béčkové knihy“, už máme s manželem za sebou. Neprozradím kam, abych něco nezakřikla. Ale název od písmene „B“ už je připraven.

brezinova cestopisy

Inspirující myšlenky...

Učitelé jsou – jak praví Platón o sofistech – ti z lidí, již slibují stát se lidstvu nejprospěšnějšími; ale oni jediní ze všech nejen nenapravují, co jim bylo svěřeno, nýbrž činí to ještě horším, a dávají si za to ještě platit. Kdyby se měla splňovat podmínka, již učinil svým žákům Pýthagorás, aby mu buď zaplatili, co žádá, anebo aby přísahali bohům, že mu zaplatí jeho námahu podle toho, jak vysoce si cení prospěch, jehož z jeho vyučování nabyli – tož by se páni učitelé divně na to dívali.
Michel de Montaigne