lindgren astrid portret wiki

Čechů, kteří osobně navštívili Astrid Lindgren ve Švédsku, není mnoho. S potěšením proto přinášíme reportáž spisovatelky Hany Doskočilové, která to štěstí měla. A tak jednoho dne seděly na kanapi dvě spisovatelky, o kterých se mohlo říct slovy Astrid, že píši, aby pobavily ditě, které je v nich a doufají, že ostatní děti se budou bavit stejně jako ony.

Astrid Lindgren
Když jsme s Mirkem letěli do Švédska, vůbec jsem netušila, co mě tam čeká. Brali jsme to jako normální návštěvu u přátel, kteří už dvanáct let žili v Uppsale, oba tam pracovali na univerzitě a nám se po nich stýskalo.
Lekla jsem se, až když na mě z místních novin vykoukla moje vlastní fotka a vítali mě tam jako hosta Uppsaly.
„Co se divíš?“ chechtal se Karel. „Z Jarmilky se tu zatím stala dokonalá manažerka.“

A tak jsme namísto bloumání po Stockholmu a plavby lodí pod stockholmskými mosty absolvovali okružní cestu po nejrůznějších kulturních institucích, nakladatelstvích a nadacích. Připadám si v podobných situacích trapně, ale tady jsem neznala ani slovo švédsky a moje angličtina je tak mizivá, že ji radši ani nepoužívám. Jarmila mi zdárně tlumočila, co jim říkala, to vůbec netuším. Ale chovali se ke mně moc hezky.

lindgren doskocilova450 2

„S kým se chceš ještě setkat?“ zeptala se mě Jarmila.
„Ze všech Švédů znám jen Astrid Lindgrenovou. Jenom z jejích knížek, to se ví. Byla to tenkrát pro nás v nakladatelství SNDK úplná bomba! Po všech těch Timurech a jeho partách najednou Pipi Dlouhá punčocha.“
Rozhodně mě ani nenapadlo, že k takovému setkání dojde. Paní Lindgrenová byla nemocná a nikoho nepřijímala. Jenomže Jarmila je nezmar. Na předposlední den našeho pobytu schůzku doopravdy vyjednala. Neměla jsem z toho žádnou radost. Vždycky se bojím, že se při osobním setkání s hvězdou zboří moje představa.

U paní Astrid Lindgrenové nic takového nehrozilo. Její charisma nebylo hvězdné, spíš takové sousedské. To jsem pochopila hned v taxíku, který nás k ní vezl. Když jsme řekli adresu „Dalagatan 46“ /tu si budu do smrti pamatovat/ povídá s úsměvem:
„Jedete za Astrid? Tak ji ode mne pozdravujte.“

U paní Lindgrenové byl zrovna byt plný novinářů z Estonska. Fotili, filmovali, prostě vřava. Ale mě tam ku podivu všechna tréma přešla a jen jsem byla šťastná, že sedím vedle ní na kanapi. Až potom za hodinu, v ulici za rohem u kafe, jsem to samým štěstím obrečela.

lindgren_doskocilova450_3.jpg

Na kanapi sedí Astrid Lindgren a Hana Doskočilová, tlumočí Jarmila Durmanová a opodál to vše sleduje Mirek Sekyrka, manžel paní Doskočilové.

lindgren doskocilova450 1

Fotky jsou scanem místních novin. Květen 1992.

Inspirující myšlenky...

Neumím rozlišit západní civilizaci od jiných. Nevím, v čem by měl být elementární rozdíl. Prožila jsem celý svůj život uprostřed Evropy, všechno ostatní znám jenom zprostředkovaně a povrchně. Můžu si namlouvat, že miluju přírodu, ale stejně vím, že je to zkrocená příroda. Příroda, kterou jsme si tak dlouho utvářeli k obrazu svému, až je z ní to, co je: mrzáček. Trochu ho litujeme, trochu se nám oškliví. Odvracíme oči od zrcadla, které nám nastavuje, ale pořád před tím zrcadlem stojíme. Není kam jinam jít. Konflikt s civilizací je na jiné úrovni vlastně konflikt s imperativem divočiny uvnitř sebe samého. Ten problém nemáme šanci vyřešit. Proto je dobré ponechat si aspoň sny. Ráda píšu příběhy s mladými protagonisty. Důvod je jednoduchý: dokud hrdinové nezestárnou, nejsou jejich sny ani ztroskotané, ani směšné. A navíc, mladí nectí předpisy a omezení. V tom cítím naději, protože nic jiného než neustálé překračování pochybných hranic nemůže s problémy světa hnout.
Iva Procházková, spisovatelka