havel pizduchove sopko
Existuje jen jediná kniha Václava Havla, která je věnovaná dětem. Pižďuchové, knížka pohádek. Otázka ale zní, zda je vůbec pro děti a zda Havel pro děti uměl psát. Odpověď je evidentní. Neuměl.

Vyprávění napsal Havel v sedmdesátých letech do sborníku jednoho velkého německého nakladatelství, jež vydalo českým zakázaným spisovatelům knížku pohádek.
Václav Havel tehdy dlouho tvrdil, že pohádku pro děti napsat nemůže. Za prvé proto, že nic takového neumí, za druhé proto, že špatně vyslovuje hlásku „r“ a v pohádkách se to jen hemží samými drrraky, prrrinceznami, čarrroději, trrrpaslíky a podobnými potvorrrami a za třetí proto, že nemá čas, neboť musí v pivovaru koulet sudy s pivem.

A měl pravdu. Jak v knížce uvidíte, těžko říct, zda je pro děti nebo pro rodiče. Přesto existuje něco, co je na pohádkových bytostech zajímavé. Havel vymyslel Pižďuchy, kteří neumí "ř". Jak se ale bude pohádka překládat do cizích jazyků, ale netuším. A to prý existuje anglická verze.

Potkal první pižďuch druhého pižďucha a řekl: Ahoj! Druhý pižďuch řekl: Ahoj! Chvíli mlčeli, pak se první pižďuch zeptal: Jak se máš? Druhý pižďuch odpověděl: Ale to víš!

Zdá se nakonec, že jedině kvalitní na celé knížce jsou ilustrace Jiřího Sopky. Ty jsou skutečně excelentní. O textu by se mohlo s úspěchem polemizovat.

sopko pizduchove havel
Ilustrace Sopko. Záhada je, který z nich je Václav Havel. Ten fialový?

Pižďuchové / Václav Havel / Ilustruje Jiří Sopko
/ vydal Meander, 2003

Ukázka textu, jehož podstatu si Václav Havel vzal za své, když sám vládnul.

Telefon

Když potřebuje pižďuch vědět, co má dělat, vezme telefon a zavolá vyššího pižďucha a ten mu to řekne. Když pižďuch potřebuje, aby někdo udělal to, co vyšší pižďuch řekl, že má udělat, vezme telefon a zavolá nižšího pižďucha a řekne mu, že to má udělat. Když potřebuje pižďuch někomu pomoci, například, když chce, aby jeho neteř, která neumí říkat hlásky B, D, F, G, H, M, N, R, S a Z, udělali učitelkou mluvení, vezme telefon a zavolá jinému pižďuchovi, který rozhoduje o tom, kdo bude učit mluvení, a ten to zařídí.

Když potřebuje pižďuch naopak někomu ublížit, třeba když chce, aby zakázali učit mluvení někomu, kdo sice umí říkat správně všechny hlásky, ale říká věci, které si má nechat pro sebe (jako například, že pižďuši jsou pižďuši), vezme telefon a zavolá jinému pižďuchovi, který rozhoduje o tom, komu zakážou učit mluvení, a ten to zařídí.

Když pižďuch potřebuje ozdobnou kliku, zavolá pižďuchovi, který má něco společného s ozdobnými klikami; když potřebuje vagón lízátek, zavolá pižďuchovi, který má něco společného s vagóny lízátek; když chce jet na týden do hor, zavolá pižďuchovi, který má dozor nad horami.

Telefonem pižďuch všechno řídí a telefonem je sám řízen, telefonem radí a telefonem přijímá rady, telefonem pomáhá jiným pižďuchům a telefonem pomáhají jiní pižďuchové jemu.
Zkrátka a dobře: ze všeho nejdůležitější je pro pižďucha telefon, bez telefonu se pižďuch neobejde, na telefonu spočívá celý pižďuchův život. Možná, že si řeknete: takový pižďuch se má, ve všem se může spolehnout na svůj telefon, to bychom taky chtěly!
Já vám ale, milé děti, přesto neradím, abyste – až budete velké – spoléhaly jako pižďuch jen na telefon: telefon se totiž může porouchat, dělá třeba, že zvoní, ale ve skutečnosti nezvoní, anebo zvoní, ale někde jinde, než má, anebo zvoní, ale nikdo ho nebere, anebo zvoní, někdo ho bere, ale vůbec neslyší, co mu říkáte, anebo nezvoní, ale přesto ho někdo bere a tak dál a tak podobně. No a kdo si zvykl ve všem spoléhat jen na telefon, je potom moc nešťastný, když se mu ten jeho telefon porouchá a on už nemůže ani někomu zavolat, že se mu porouchal telefon, je moc nešťastný, protože už dávno zapomněl, jak se věci vyřizují bez telefonu, je prostě v koncích a splaskne jako bublina. A vy přece nechcete splasknout jako bublina kvůli blbému telefonu, anebo jo? A vůbec, co bych vám radil, vždyť vy si stejně budete dělat, co budete chtít…