brezinova ivona foto hejna

Když jsem před deseti lety přemýšlela, o čem budu psát svou příští knihu pro náctileté, byla jsem chvilku bezradná. Věděla jsem jen to, že se kniha bude odehrávat na cestě. Na nějaké reálně existující trase, tak si to v Albatrosu přáli. Jakou trasu mám zvolit? A co všechno se hrdinům během cesty přihodí? To už bylo jen a jen na mně.


Po několika týdnech tápání a listování turistickými průvodci jsem konečně rozevřela tu správnou mapu. Že je to ta pravá, jsem věděla hned, když jsem si všimla drobného nápisu u jedné z turistických cest. Cesta Karla Hynka Máchy. Bylo rozhodnuto. Pustila jsem se do nového čtení a do studia mého oblíbeného autora, prochodila jsem místa, která navštívil, a konfrontovala je s poznámkami v jeho denících. Netušila jsem však, že to je začátek cesty, která bude trvat dlouhých deset let.

Po vydání knihy Básník v báglu, ve které se trojice patnáctiletých dívek a skupinka chlapců o prázdninách vydala Kokořínským dolem k Máchovu jezeru, jsem se pustila do sbírání materiálu pro další díl. Tentokrát jsem svou partičku mladých hodlala poslat na Ještěd a do míst, kam jezdívala na prázdniny Karolina Světlá. Prakticky hned po dopsání Blonďaté Kerolajn jsem se ponořila do studia korespondence Boženy Němcové a vznikla kniha Báro, nebreč! Následovaly tituly Bojíš se, Margito? o slovenské spisovatelce Margitě Figuli, Blázniví donkichoti o nejslavnějším španělském spisovateli všech dob, Migueli de Cervantes, a Blbnutí s Oscarem o autorovi, který z vrcholu slávy padl na úplné dno, Angličanu irského původu, Oscaru Wildovi.



Členové mé vymyšlené partičky postupně procházeli střední školou, prožívali lásky i rozchody, nalézali nová přátelství a čelili nejrůznějším průšvihům. Najednou však stáli na prahu dospělosti a mně bylo jasné, že se s nimi budu muset rozloučit. Pro poslední díl jsem zvolila prostředí centra Prahy, uliček a náměstí, kde téměř celý život prožil jeden z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století. Znají ho čtenáři po celém světě, k jeho hrobu na Olšanech přijíždějí Američané i Japonci, ale čeští středoškoláci o něm mnoho nevědí.

I proto jsem se rozhodla, že poslední díl věnuji jemu - Franzi Kafkovi.
3. července 2013 by Kafkovi bylo 130 let.

brezinova cestopisy
Titulní foto Petr Hejna, 2005

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik