vrastil szopar tit
Česká dobrodružná ilustrace nemá tři, ale nejméně čtyři krále. Zdeňka Buriana, Bohumila Konečného, Gustava Kruma a... Jaromíra Vraštila. Prvně jmenovaná trojka se monografií už dočkala. Burian dokonce víckrát. Na Vraštila však došlo až díky stejnojmenné publikaci (232 stran) Vladimíra Prokopa, který už dal dohromady právě četné práce o Burianovi i jednu stejně průkopnickou o Krumovi.


Úvodem ovšem autor poctivě připomíná i další krále téhož ranku v čele s Karlem Tomanem (1931-2000) a Milošem Novákem (1909-1988). Byli jimi i Jan Černý (1919-1993), Věnceslav Černý (1865-1936), Václav Junek (1913-1976), Alois Salač (1900-1953), Jiří Wowk (1899-1961), Václav Čutta (1878-1934), Stanislav Hudeček (1872-1947), Viktor Oliva (1861-1928), Josef Ulrich (1857-1930) a ještě někteří další. Zůstaňme u Vraštila.

„Živím se ilustrováním dobrodružných románů, to mi vyhovuje, a vydělávám tolik, kolik zasluhuji. Nejsem právě přehnaně pilný a o peníze zase tak moc nestojím. Mohl bych se mít rozhodně lépe, možností mám dost.“ napsal Jaromír Vraštil, mj. spolutvůrce čtyřiadvaceti verneovek u nás vydaných.


vrastil jaromir malir ilustrator

Vraštil měl mimořádné předpoklady i talent od pána Boha a třeba i jen v kompozici zůstává nedostižný, ale pokládal za svou povinnost se podřizovat každé nové fabuli nastolené spisovatelem.

Expresivně se zvládal stylizovat, ale dělal to vždycky s mírou. Záviděníhodnou. Socialismem byl tento génius doceněn jen spoře a sporně, a přece byla jeho epika věcná a jeho romantismus realistický. Chladný nezájem doby mu ovšem suplovali jen ti nepočetní sběratelé a neprofesionální historici.
Už za války začínal jako ilustrátor prvotiny a druhotiny Bohumila Říhy (O lékaři Pingovi), ale k dobrodružství ho dostal až americký klasik Cooper (Stopař, Lovec jelenů, Poslední Mohykán, Průkopníci, Prérie, vše ilustrováno 1957-67), jehož knížkám věnoval přes čtyři sta fascinujících obrázků. V té době se dostal i k Vernovi (Patnáctiletý kapitán, 1958) a do roku 1973 vytvořil nádherné mapy pro víc než dvacet verneovek. Kompletně pak ilustroval Honbu za meteorem (1966), Doktora Oxe (1966), Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy (1968) a Bratry Kipy (1973), přičemž tou nejméně známou jeho prací v oblasti Podivuhodných cest paradoxně zůstává jeden z nesporných jeho uměleckých vrcholů, totiž devět sgrafitových obrázků ke krácené verzi Knihy robinzonů, která vyšla v časopise Pionýr pod titulem Ostrov na prodej (1971-72).

vrastil nejstarsi americane
Vraštilova ilustrace z knihy Nejstarší Američané.

Barokní ilustrační mapy
Pro Pionýra Vraštil kreslil i nevalný komiks Tajemný hrad v Karpatech (1975-1976) a k francouzskému romanopisci se vrátil před smrtí i tím, že zpracoval nové mapy pro Ondřeje Neffa a jeho Podivuhodný svět Julese Verna (vyšel 1979 s datem 1978). A právě tyhle „barokní“ mapy jsou pro Vraštila asi nejtypičtější, takže možná zaujme, že nebyl k té nejranější inspirován Vernem, nýbrž Stevensonem. Ostrovem pokladů. A to aniž věděl, že samotný Ostrov pokladů vznikl na podkladě (dětské) mapy.

Takto krásně a „mapově“ Vraštil za svůj život doplnil na čtyřicet titulů. A další králové dobrodružna jím ilustrovaní?
Thomas Mayne-Reid (Bezhlavý jezdec, 1958), Farley Mowat (Stopy ve sněhu, 1961), Gabriel Ferry (úžasný Poklad ve zlatém údolí, 1970), Gustave Aimard (Zálesáci z Arkansasu, 1971) a hlavně Zane Grey (Prázdniny v pralese, Ken Ward v džungli, Na lovu šelem, Prázdniny v pralese, 1970-1992) a Emilio Salgari (Černý korzár, 1967, a Město malomocného krále, 1974). Slavný pirátský román Rafaela Sabatiniho Odyssea kapitána Blooda (1970) směl ovšem vedle mapy doplnit jen jediným obrázkem – a v Pionýru tedy aspoň ilustroval Doylovu pirátskou prózu Kapitán Sharkey a s dějinami pirátství jako takovými se popasoval díky edici Magnet a Dobrodruhům pěti moří (1970) od svého kamaráda Radovana Krátkého.

vrastil steuben tekumseh
Ilustrace Vraštila z knihy Steubena,Tekumseh.

Nu, a téma piráti završil obrázky k Jackovým dobrodružstvím (Ohníček 1972-73) od kpt. Marryata, když se ovšem předtím víckrát šťastně potkal i s „jezerním“ Arthurem Ransomem (Boj o ostrov, Trosečníci z Vlaštovky, Petr Kachna, Klub Lysek, Holubí pošta, 1959-1964), aby také jeho díla doplnil úžasnými mapkami.
Snad jen s E. T. Setonem, ač právě jeho díla hltal náruživě v dětství, ho osud - a časopis Ohníček - spříznili jen dvakrát a je taky pravda, že se nikdy neprodral přes kolegy Buriana a Kruma ke Karlu Mayovi, nicméně...
Stejně jej nemiloval - a v letech sedmdesátých „náhradou“ ilustroval dílo jiného idolu někdejšího nacismu, Fritze Steubena (Tekumseh 1-4, 1971-1979), které se paradoxně stalo jeho vůbec nejrozsáhlejším projektem – čítá na sta obrázků.
A Steuben sám (vl. jménem Erhard Wittek, 1898-1981)? Nového českého vydání své historické fresky se dokonce ještě dožil.

vrastil cooper stopar
Jaromír Vraštil. Ilustrace z knihy Coopera, Stopař.

Indiálni však byli vůbec Vraštilovým osudem a např. pro Pionýra ilustroval i rozsáhlou Hulpachovu Indiánskou abecedu (1965-66). Jedinou mayovskou výjimkou u něj pak představují dva texty Tave-šala a Na hoře Vinnetouově uveřejněné na pokračování v Ohníčcích v ročnících 1966- 69.

Osobně mám Vraštila vedle Julia Verna asi nejúžeji spjatého s poutavou knížkou Josefa Brinke Austrálie (1973), která mě v devíti letech seznámila s nejmenším světadílem, ale doplnil i následující Afriku (1977) Ctibora Votrubce a pak ještě Asii (1980). Projekt se bohužel zdržel (prospekt vložený v Austrálii ještě slibuje roční rozmezí mezi svazky) a svou vytouženou Ameriku tudíž už Vraštil ilustrovat nestačil.

vrastil may tave sala nejstarsi americane
Jaromír Vraštil. Ilustrace ke knize Karla Maye, Tave  Šala a ke knize Šolce, Nejstarší Američané.

Pro normalizační léta sedmdesátá ovšem bylo symptomatické, že přešel od cizokrajných autorů (tedy snad s výjimkou Altshellera a jeho Posledního náčelníka) ke spisovatelům a světoběžníkům našim, ať už to byli Miloslav Stingl (Siouxové bojují dál, 1976), Mirko Pašek (Muž pro Oklahomu, 1972, Děvče pro Oklahomu, 1980) anebo a především Václav Šolc, jehož patero publikací zpracoval Vraštil mezi roky 1968 a 1982.

Zatímco pro zmiňované časopisy Pionýr a Ohníček kreslil od roku 1965 až do smrti, méně výrazně a jen dočasně se etabloval v Mateřídoušce (1950-1952), v Abc (1966-1970) a v Pionýrské stezce (1972-1973), kde se však aspoň mohl setkat s Elstnerem.
Pionýr mu předložil i práce Jacka Londona či Otakara Batličky, přičemž jeho Krádež diamantů předělal v komiks, ale především našel v tomto časopise tucet próz (1972-74) ostrakizovaného Jaroslava Tichého, z nichž mi vyloženě utkvěly Záhada šíleného jogína a Chvíle hrůzy na větrném mlýně. A další Batličkovy texty? „Potkaly“ Vraštila v Ohníčku a jen doplním Prokopa subtilní informací, že je pan Tichý i autorem Vraštilem ilustrované anonymní povídky Miep a Bludný Holanďan (1974/24).

vrastil nejstarsi americane 2
Vraštilova ilustrace z knihy Nejstarší Američané.

Vraštilův „sgrafitový“ projev je dodnes originální a rozpoznatelný, i když vždycky působil jako zjevení z jiné planety, jak Prokop zálibně upozorňuje.
Vraštil přitom přiznaně vyšel z malíře Rockwella Kenta (1882-1971), ilustrátora Bílé velryby (1930), a velice se mýlí Petr Sadecký (1983), dodá Prokop, když fascinován Burianovými negativními kresbami (Mauglí, 1940) vyjadřuje podivení, proč se Vraštil uchýlil k „útrpnější“ technice, když by efekt býval obdobný. Nebyl. Zatímco Burianova bílá kresba na černém podkladu zachovává více či méně živost linií vedených lidskou rukou, i když nástroj svými tahy místy přejímá rétoriku grafiky, Vraštilova metoda vědomě směřuje do jiných výtvarných končin. Nic nesupluje, neimituje a její vlastnosti a technologické možnosti směřují ke grafickému, i když pro někoho archaizujícímu výrazu. Ale jedná se o odlišný umělecký produkt, nepodbízivý a se zcela specifickým vizuálním účinkem. Je to technika, která prozrazuje autora plného pokory vůči umění a řemeslu.

Dodám už jen jako perličku, že Vraštil třeba i velmi zručně vyřezával, a to třeba z morkových kostí, hlavně však ze dřeva: hračky, vodní mlýnky, loďky - i celé totemy.

vrastil jablonova stezka 2
Vrašilova ilustrace k vynikající knize Fráni Velkoborského, Jabloňová stezka.