sigmundova-kruger-hodina-nachove-ruze-knizka-pro-lucinku
Bylo to někdy v roce 2009, myslím před Vánocemi. Potkala jsem Janu Sigmundovou (*12. 2. 1940 – †asi 2011) u starožitnictví na rohu Vinohradské a Blanické. Ukazovala mi nadšeně drobný šálek s talířkem, který právě v krámě zakoupila a probraly jsme časy staré a nové, vůbec nevypadala nemocná, nebo že by ji něco trápilo. Snad jen to povzdechnutí, které jsem bohužel slyšela tak často od starších výtvarníků, jak je nikdo z nakladatelství nepotřebuje…


Jako vždy pečlivě oblečená, silně nalíčená dáma, prostě tak jak jsem ji vždy vídávala. Několikrát jsme prošly úsek Vinohradská tržnice – Blanická a zpět, aby pak nasedla do tramvaje a jela směrem na Ohradu, kde bydlela. Bylo to setkání bohužel poslední.

Málokterý ilustrátor se může pochlubit oceněním Premio grafico Fiera di Bologna, malířka Jana Sigmundová ho získala v roce 1973 za ilustrace ke knize Marie Krügerové Hodina nachové růže.
Dětem zůstane jistě ještě dlouho v paměti s Knížkami pro Lucinku Mileny Lukešové nebo s knížkou Jak si uděláme zeměkouli.

12. února 2020 by měla 80 let, ale bohužel… Tak alespoň tuhle malou vzpomínku. 

sigmundova-knizka-pro-lucinku-2
Ilustrace Jana Sigmundová. Kniha Knížka pro Lucinku

sigmundova-hodina-nachove-ruze
Ilustrace Jana Sigmundová. Kniha Hodina Nachové růže.

sigmundova-destska-abeceda
Ilustrace Jana Sigmundová. Karty Dětská abeceda.

Inspirující myšlenky...

Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Daniel Pennac v knize Jako román