anca-pepik-lomova-komiks-nacrty

Už jste někdy slyšeli jak se kreslí komiks, jak vznikají nápady a první kresby. Teď máte možnost vidět komiksové vyprávění Lucie Lomové o tom, jak vznikaly její populární postavičky Anča a Pepík. A tak jsme se zeptali Lucie Lomové ...

Jak jste se sestrou začínaly s myškama ?

lomova1.jpg

Anča s Pepíkem se narodili někdy mezi 21.a 24. lednem 1986, kdy jsme byly se sestrou Ivanou na chalupě ve Strážném v Krkonoších. Večer po lyžování jsme si pořádně zatopily, otevřely víno a začaly si spolu jen tak kreslit. A na papíře se poprvé objevily Myšky.

lomova2.jpg

Nápad jsme začaly rozvíjet a přemýšlet o tom, kdo ty myšky vlastně jsou, kde, s kým a jak žijí.

lomova3.jpg

Musely jsme si rozmyslet, jestli budou žít jako myši nebo lidi, nakonec jsme se rozhodly pro myší svět, podobný tomu našemu. Ze začátku tam ovšem přetrvávaly některé myší zvláštnosti jako poklop, kterým se lezlo do domečků. Ten později nahradily dveře.

lomova5.jpg

Zprvu vypadaly myšky trochu jinak. A v prvních pokusech se Anča ještě jmenovala Karla a Pepík byl Rudla.

lomova6.jpg

Představovaly jsme si, jak by mohli vypadat na stará kolena...


lomova7.jpg

Také vznikly postavy zločineckých bílých myší, které měly nebezpečně dlouhé čumáky plné špičatých zubů.

V létě jsme se pustily do kreslení komiksu a na konci byly nové knihy...

anca-a-pepik-lomova-komiks

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik