rizek tomas les pes

Našim pravidelným čtenářům asi již nemusíme Tomáše Řízka, ilustrátora, malíře a grafika, dlouho představovat. Knihy, které ilustroval, přináší radost nejen malým čtenářům, ale i dospělým po celém světě. Tomáš Řízek patří k lidem, kteří se nikdy nepřestali na svět dívat dětskýma očima.
V Číně, kam Tomáš Řízek rád jezdí za dobrodružstvím, je umělecké dílo neoddělitelně spjaté s životem umělce samého, jsem proto rád, že zde mohu odkrýt některý z jeho dalších zájmů.

Jak začínáte ilustrovat knihu? Máte nějaký svůj vlastní rituál, který provádíte dříve než začnete knihu ilustrovat?
Tak nejprve si s rukopisem vlezu do postele, to mám velice rád, když takto probíhá mé první čtení textu, který budu ilustrovat a vůbec se nezlobím, když mne nakonec i přemůže spánek. Říkám si, alespoň se dojem pěkně usídlí v podvědomí. Je to rituál na který se vždy těším a vůbec nesouvisí s textem…

Jak dlouho ilustrujete knihu?
Záleží na rozsahu zadání od nakladatele, tedy na počtu ilustrací, velikosti… také na problematice, které se kniha věnuje.  Obvykle tak čtvrt roku,  ale jsou i knihy, kde je nutno velice důkladně studovat podklady, reálie, aby výsledek odpovídal textu, a tam je pak doba, po kterou vytvářím ilustrace k textu podstatně delší.              

Kde nejraději pracujete?
Je mi to vlastně jedno, pracuji rád doma, i na venkově, kde mám ateliér, ale dokázal jsem si poradit i na cestách ve velmi improvizovaných podmínkách.  Třeba Keltské mýty a báje jsem ilustroval prakticky celé na venkově v  ateliéru. Bydlel jsem tam v jednom kuse skoro čtvrt roku. Bylo to období, kdy mě na každém kroku doprovázeli bájní hrdinové. To je možná důvodem, proč vnímám krajinu kolem mého ateliéru nejen jako krásnou, ale i jako plnou mystických významů.
Také mám rád chvíle, kdy zdánlivě nepracuji, ale jen vnímám svět kolem sebe. Vzpomínám na dobu, kdy jsem celé dny jen seděl na břehu moře a vnímal, jak jde jedna vlna za druhou. Rád bych se na stejné místo příští rok opět vypravil a strávil nějaký čas podobným způsobem…

Opět jste se dotknul Vaší záliby v cestování. Jaký byl Váš nejdobrodružnější zážitek na cestách
Dobrodružných příběhů bylo poměrně dost, nicméně k těm nejsilnějším patří pobyt ve Sněžných horách v západní Číně. Tam jsem byl okolnostmi donucen překonávat horské průsmyky v 5000 m. A vzhledem k tomu, že jsme neměli podrobnou mapu, tak jsme se vydali omylem přes jiný průsmyk. Výlet se tak neočekávaně protáhl na téměř čtrnáct dnů. Nestihl jsem se na výstup pořádně aklimatizovat a první průsmyk jsem překonával obtížně s vysokohorskou nemocí. Dodnes si pamatuji jak sedím na batohu, kolem je olověná obloha, ozývá se praskot ledovců na okolních horských štítech. Cítil jsem silně nedostatek kyslíku a každý krok jsem činil jen se značným sebezapřením. Fyzické vyčerpání a krásná krajina, v níž potkáváte jen stáda jaků a koní a jen občas několik nomádů, patří k mým nejsilnějším životním zážitkům. Tenkrát jsem zhubl za těch čtrnáct dnů neuvěřitelných 16 kilogramů.

rizek600

Jak se Váš vztah k přírodě projevuje v běžném životě?
Domnívám se, že žijeme v době, kdy cit pro prostor v němž žijeme, je velmi důležité rozvíjet. Do značné míry záleží na nás v jakém prostoru, nebo chcete-li prostředí, žijeme a budeme žít. Je nesmírně důležité si stále opakovat, že jsme za něj odpovědní a že jsme sami schopni rozpoznat, co je správné a co je špatné a co se nám, pokud se vědomě k tomuto prostoru zachováme ne zcela správně, vymstí a vrátí i s úroky. Na toto velice věřím… Nakonec i toto bylo důvodem, proč jsem se před časem stal jedním ze zakladatelů „Sdružení na záchranu kopce Tlustec“ v severních Čechách.

Proč bylo „Sdružení na záchranu kopce Tlustec“ založeno a koho sdružuje?
Zmiňoval jsem již svůj ateliér, který se nachází v krásné krajině severních Čech, která však byla v nedávné době postižena těžební činností. Jak těžbou uranu, tak dobýváním čediče. V kamenolomu, který byl otevřen v místech, kde pobývám mimo Prahu střídavě s Prahou od svých sedmi let, se prováděly odstřely, které  poničily domy ve vesnici. A můj dům téměř skončil na prahu tzv. havarijního výměru. Tehdy pro nás bylo velmi nové, že se nás nezastal stát a nedonutil majitele lomu napravit škody. Bohužel špatné zkušenosti se státními úředníky přetrvávají dosud i přesto, že se nás zastal soud a pravomocná rozhodnutí soudu nám dala za pravdu. Spolu se sousedy jsme se tehdy rozhodli založit občanské sdružení, které by na problémy ničení tak krásné krajiny i našich domů v této lokalitě poukázalo.

Pokud se nemýlím, ta kauza se táhne již přes deset let.
Dokonce již třináct. A vše se neustále opakuje. Advokáti, znalci, soudy. Tváří v tvář úřednické mašinérii a zájmům podnikatelských kruhů člověk znovu objevuje svět Kafkových románů a Havlových divadelních her.
Situace se samozřejmě vyvíjí. Člověk se musí naučit i číst mezi řádky, nejdůležitější je ale vytrvat, nenechat se odradit a nesložit ruce do klína, neboť tato rozhodnutí ovlivní i kvalitu života příštích generací. Nyní má již státní správa k dispozici několik pravomocných soudních rozsudků, které hovoří naprosto jasně o příčinách škod na popraskaných domech,tj. že byly způsobeny tzv. komorovými i clonovými odstřely v lomu. A tak musíme počkat, jak se k celému problému postaví. Životní prostředí znamená prostor pro život, nejenom krásný a harmonický, ale i bezpečný. Věřím, že za tohle má smysl se stavět a jsem velice rád, že podobně to vidí i místní samospráva z Jablonného v Podještědí.

ema1
 
V čem je momentální situace jiná?
Objevila se nová těžařská společnost, která chce lom znovu otevřít a dle svých vyjádření kus kopce odtěžit. Nicméně nastala mimo jiné kuriozní situace, že jako důkaz budoucí své těžby, která prý nebude mít vliv na domy v okolí, používá měření prováděná v době, kdy ke škodám na domech došlo. Tedy data naměřená při činnosti v lomu odsouzené pravomocně soudem. A zatím to vypadá, že úřadům to nikterak nevadí, ač by se tím rozsudkem měly dle mého advokáta řídit a případnou povolenou budoucí těžbou bude jednoznačně porušen zákon.  Tuším, že se takové postupy obvykle nazývají - maření výkonu soudního rozhodnutí.
Dovolím si říci, že dnes po těch letech je celá situace poměrně nadstandardně zmapovaná. Na Tlustci se vyskytuje celá řada ohrožených a zákonem chráněných rostlinných i živočišných druhů.  Z hlediska geologie existují celé stohy posudků vypracovaných mj. i předními vědeckými pracovišti v ČR, ze kterých jednoznačně vyplývá, že je na Tlustci a jeho okolí složitá geologická situace nevhodná pro další těžbu. O cennosti této přírodní lokality dnes již téměř nikdo nepochybuje. Jen kdyby se zde nevyskytoval i ten opačný zájem - těžební. Troufám si říkat, že je to pozůstatek rozhodnutí minulého režimu.
Dnes se tedy  ocitáme opět v situaci, kdy soukromá firma chce tuto místní dominantu našeho kraje zničit a kámen rozdrtit. Sama to navíc nazývá rekultivací s vedlejším produktem – těžbou čediče. Nemohu se smířit s tím, že by těžba, která bývá ospravedlňována zvýšením zaměstnanosti a potřebou kamene, byla povolena bez ohledu na devastaci soukromého majetku okolních obyvatel a za cenu nevratného zásahu do krajinného rázu a cenných biotopů. To, že v případě povolení další těžby budu kvůli státním úředníkům prakticky se stoprocentní jistotou již potřetí znovu opravovat svůj poškozený  dům  je v celém tom problému to nejzanedbatelnější.

Dalo Vám to něco?
Osobně si myslím, že každá věc, kterou se člověk zabývá, mu mnoho přináší. Já sám jsem díky sdružení navázal nová přátelství a naučil se i trošku jinak uvažovat, což se jistě muselo projevit i v mé ilustrátorské a malířské práci. Sám sebe nepovažuji přímo za ekologa či ekologického aktivistu, nýbrž za člověka řídícího se prostým selským rozumem.

rizek1

Na čem právě pracujete?
Právě pracuji na knížce „Majdalenka v zahradě“ pro slovenské nakladatelství PRO. Autorkou není nikdo jiný, než paní Alena Chudíková a součástí knížky bude i CD, na kterém příběhy malé Majdalenky převypráví manžel autorky, pan Ladislav Chudík. Knížka se má objevit i na českém knižním trhu koncem tohoto roku.

Petra Braunová – autorka textu Emy a kouzelné knihy, který jste opatřil svými ilustracemi, je známá tím, že jezdí hodně na besedy s dětmi. Jak je to s Vámi? Setkáváte se rád se svými čtenáři?
Posledních 10 let jsem ilustroval především knížky pro zahraniční nakladatelství, což mi neumožňovalo podílet se na pravidelných besedách. V minulém roce jsem se však již několika besed zúčastnil, ale s Petrou se samozřejmě co do počtu nemohu srovnávat. Bohužel jsem větší část roku zaneprázdněn, a tak pro besedy volím nejraději místa někde v dosahu. Milou zkušeností byla například nedávná návštěva knihovny v Jablonném v Podještědí.
Vím, že připravujete tři výstavy. Můžete nám již říci, kdy a kde je možné si originály Vašich děl prohlédnout? …
První výstava již probíhá v GVU v Hodoníně. V prosinci bude následovat výstava v GVU v Liberci a v lednu příštího roku bude pak zahájena výstava ve Sladovně v Písku. Nebude se jednat o jednu putovní výstavu, ale o tři samostatné výstavy. Každá z nich by měla být trošku jiná, neboť každý kurátor klade důraz na jinou koncepci a volí jiný výběr ilustrací. Nad výstavami převzala záštitu Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář v Praze.

Poslední období bylo pro Vás jednoznačně úspěšné také po stránce získaných ocenění.
Všech ocenění si velice vážím. Největší radost mám samozřejmě z ocenění malých čtenářů, neboť jim jsem své ilustrace věnoval především a je to tedy zároveň i potvrzení, že se knihy čtou a přináší radost. Touto cestou bych tedy rád poděkoval všem za podporu.

Inspirující myšlenky...

Já knihy nepíšu, ale prožívám. Jsem v každém okamžiku se svým hrdinou a neustále se ptám, co by udělal on a co jeho okolí, a to se pak snažím skloubit do jednoho dějového celku. Ale pokud povaha lidí předem vymyšlenému ději neodpovídá, raději změním děj, protože nechci znásilňovat své hrdiny. Když jsem psal svou první detektivku, předem jsem si vymyslel, jak bude děj vypadat a kdo je vrahem. Jakmile jsem ale začal psát, postavy se začaly bouřit, a tak jsem to nechal na nich. Nakonec byl jako vrah odhalen někdo jiný, než jsem původně plánoval. A tohle řešení je mnohem lepší.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik