hrubin trnka o kvetusce a jeji zahradce

Veršovaná, ale čtivá pohádka o Květušce a její opuštěné zahrádce je Hrubínovou i Trnkovou oslavou probouzející se jarní přírody. Už při prvním nahlédnutí do knihy je zřejmé, že  všechno, co vzniklo z jejich spolupráce, verše Františka Hrubína a mistrovské ilustrace Jiřího Trnky, má punc jedinečných skvostů české tvorby pro děti.

trnka o kvetusce 3

Příběh začíná opuštěnou zahrádkou, kde se z květů narodí děvčátko Květuška. Bílá holubička ji naučí plno věcí a Květuška spokojeně žije v opuštěné chaloupce u zahrádky sedm let. Pak k ní jednoho dne přijde zlá baba Zimice. Z Květušky si udělá služku a s nesmírnou žárlivostí se ji snaží zničit. Odvede ji do lesa a její zahrádku nechá celou učinit zlými skřítky. Lesní zvířátka Květušce pomohou a nakonec spolu s dětmi, které náhodou potká v lese, zlou Zimici přemohou...

trnka o kvetusce

O Květušce a její zahrádce / František Hrubín, Jiří Trnka / Nakladatel: Studio Trnka 2012

trnka o kvetusce 2

O Květušce a její zahrádce
Předzpěv

Chaloupka stála maličká,
v ní dědeček a babička,
veselí pořád, stále čilí,
jak holoubkové v sobě žili.
Před chaloupkou je zahrádka,
strom s panenskými jablíčky tam stojí
a záhon květin voňavých
do barev duhových se strojí
a za chaloupkou hustý les
své větve strká do nebes.
Človíčka nikdo tu nevidí,
žijí zde daleko od lidí.

Na podzim jednou stařečkové,
když sto let přešlo nad nimi,
na nové jaro nečekali
a navždy odešli do zimy.
Chaloupka po nich osiřela,
zahrádka osiřela též.
A všechno zapadalo sněhem,
sníh všude, kam jen pohlédneš.

Když sešel sníh a jaro nastalo,
zahrádce tolik se tu stýskalo,
neměla pro koho kvést a zrát,
nebyl tu, kdo by ji měl rád.

I začala se jednou steskem chvět
a střásla na vonnou hromádku
růžový květ a bílý květ
a dala v ní život děvčátku,
a že se z květů narodilo,
Květuška všichni mu říkali,
květiny, ptáci, stromy, slunce,
celé dny se s ním laskali.

Po stařečcích tam děvčátku
zbyla též holubička bílá,
na krok se od malé nehnula,
ve všem jí dobře poradila.
Květuška spíchla si šatečky
ze starých šátků po babičce
a v jejích lehounkých dřeváčcích
tančila pro radost holubičce.
Jindy zas holubička bílá
Květušku prádlo prát naučila,
postýlku navečer si stlát,
uklízet, o světničku dbát.

Zahrádka Květušce na zimu
vždy dobré ovoce nachystala
a potom se schoulila ve sněhu
a spokojeně spala, spala.

Jak se tu žilo Květušce?
ta byla teprv spokojena.
Tak spolu žily sedm let,
než přišla ona hrozná změna.

 

Za jedné zimní noci slyší
Květuška na okno zaťukat.
Jde, na zamrzlé okno dýchne
a venku babičku vidí stát,
otevře jí a dál ji pozve.
Z podivné babičky jde mráz.
Vyrazí baba okno, zhasí oheň,
jak kostky ledu skřípá její hlas :

" Hej, děvče, zůstanu tu s tebou,
vyhánějí mě odevšad,
budeš mi sloužit ve dne v noci,
uděláš, co si budu přát! "

Nechala dveře otevřené,
sníh nahrnul se do síně,
lehla si do něho a spala.
Vyhaslo teplo v komíně,
Květuška pláče pod peřinou,
mráz v každém koutku světnice.
Chuděrka neví, že k ní přišla
dotěrná baba Zimice.

Zimice byla opuštěná
zlá dcera jedné kruté zimy,
jež lesy s ptáčky promrzlými
zavála sněhem po ramena.
K Zimici však se nehlásily
ty hodné zimy, zimy veselé,
pod jejichž sněhem pole sílí,
jež v každém děcku mají přítele.

Už nevím, co bych o tom psal,
Zimici cítím vedle sebe
a pero už mě v prstech zebe.
Pohádko, povídej to dál.

Inspirující myšlenky...

Má-li existovat don Juan, musí na světě existovat pokrytectví. Ve starověku by byl don Juan jakýmsi výsledkem bez příčiny; tehdy bylo náboženství slavností, pobízelo lidi k rozkoším; jak by bylo mohlo hanobit lidi, kteří si z jisté rozkoše dělali smysl svého života? Jedině státní správa mluvila o zdrženlivosti; zakazovala věci, které mohly škodit vlasti, to jest zájmům uznávaným obecně, nikoli to, co může škodit jednotlivci, když jedná. Každý muž, měl-li zálibu v ženách a mnoho peněz, mohl být v Athénách donem Juanem, proti tomu nikdo nic nenamítal; nikdo nehlásal, že život na této zemi je slzavé údolí a že trpět je záslužné.
Stendhal, Italské kroniky