hastrmani drda
Klasická pohádková kniha vynikajícího vypravěče Jana Drdy je o lásce vodníka Toníčka k pohledné Aničce. A jak už to v pohádkách, a nejen v nich, bývá, otec lásce nepřeje a pošle Aničku sloužit do Prahy.

Vodník Tonda se však nevzdává a vydává se na dobrodružnou cestu po českých řekách, rybnících a dokonce i kašnách, aby svou Aničku našel. V tom mu pomáhají všichni čeští vodníci, které potkal. A nakonec všechno dopadne jako ve správné pohádce.

Kniha zbytečně opomíjeného Jana Drdy dnes patří k těm nejlepším původním českým pohádkám a rozhodně si zaslouží vynikající ilustrátory.
Těmi určitě jsou Luděk Vimr a v novějším vydání Eva Sýkorová-Pekárková. A mít takové knihy v knihovně je rozhodně známka vytříbeného vkusu neboť takové knihy se dědí z generace na generaci.


Ukázka z audioknihy. Vypráví Vlastimil Brodský.

Textové ukázky z knihy a ilustrace...

hastrmani vimr 1
Ilustrace Luděk Vimr

A ty večery krásný, dyž hvězdy cinkaly jak zlatý plíšky vo hladinu, vzduch nad řekou byl plnej vůní ze suchejch trav a z lípovýho květu, světluškama se to v křoví jen hemžilo, jako dyž tam někdo natřásá zlatý nitky, boleni vyskakovali nad vodu, srny vbíhaly předníma kopejtkama až do řeky, pily a přitom větřily jemnejma slechama při sebemenším šramotu, a zorničky těch velkejch srních světel se jim blyštěly jako zelený vohníčky docela blizounko vode mě, jen ruku natáhnout a pohladit je po teplej šíji...

hastrmani sykorova pekarkova 1
Ilustrace Eva Sýkorová-Pekárková

Kdepak aby se bály, to byly holky vod vody a mně bylo spíš ouzko z nich, dyž tak směle dorážely. A leckterá byla i pěkná, líčka jak malovaný, dolíčky ve tvářích, ruce a nohy vod sluníčka krásně bronzový, kukadla jiskrný a nezbedný — potkat ji vo samotě, možná že bych si dodal kuráže k ňákýmu veselýmu popovídání. Ale jich bylo dycky čtyry pět, štěbetaly jedna přes druhou a chichotaly se jak blázínkové, nebo po mně z rozjívenosti i házely vobláskama, a tak sem jim radši jenom zamával a potopil se zas ke dnu, i dyž mi to pokaždý bylo drobátko líto . . .

 


Inspirující myšlenky...

Dolanský mlýn najednou se zastavil. Byloť to ponejprv zas po třiceti letech. Tenkrát zemřel starý mlynář, dnes jeho syn. Mlýn dolanský dle starého obyčeje se zastavil při posledním pána svého vzdechnutí a celé okolí nad nenadálým, neobvyklým tím tichem takřka zkamenělo. Štěpy v sadě, obalené květem růžovým a bílým, podivením sebou ani nepohnuly, větřík jasnou hladinu rybníka po celé ráno dovádivě rozzčeřující úžasem zatajil dech, šepotavé rákosí ostýchavě oněmělo. V olších u potoka to utichlo jako v kostele. Strnadi a drozdové o závod v lupenatém jich chládku prozpěvující ani tam již netíkli, co jim selhal průvod ze mlýna. A čáp jako starý mudrc okolo vody zamyšleně se procházeje, zůstal zaraženě na jedné noze stát; nedůvěřivě zíral k mlýnu, jakoby očekával, že bílé to stavení, oblité nejzlatějším slunéčkem májovým, asi tak neočekávaně zmizí, jako v něm zanikl klepot veselý…
Karolina Světlá, Kříž u potoka