miklinova450_1.jpgJedna z nejlepších českých ilustrátorek Galina Miklínová se na podzim roku 2006 záhadně ztratila. A kupodivu, po nějaké době, se najednou objevily Galiny dvě. Abych byl přesný, ta druhá je jen pár desítek centimetrů vysoká a jmenuje se Róza. A tak jsme se po sedmi měsících zeptali mladé maminy, jak to všechno zvládá. Ilustrování, animování a režii v televizi a starost o maličkou Anežku, pardon Rózinku .. ))

Jak se pracuje plně vytížené mamine a co na to Rózinka?
Díky za optání, musela jsem si zvykat, už jde to, ale taky proto, že tatínek je už dva měsíce na rodičovské dovolené. Ale ateliér mám doma a Rozi to zas tak nerozlišuje a to je dobře. Asi by se mi stýskalo, kdybych se vracela odněkud z práce a ona už spala. No a večerníčky, ty jezdí dělat se mnou. Už je na to tak zvyklá, že když začne hrát znělka Kanafáska, tak sebou začne šít do rytmu. Tak snad jí to neomrzí.

Co budete číst své dcři, až začne honit první motýly na zahradě ? Bude to zase Medvídek Pú, které jste Róze četla, když byla ještě v pupíku?
Medvídek Pú je nutnost. A nejmíň 3x za život! Myslím, že o knížky u nás nebude nouze, sbírám dětské knížky a tak z nich Róze budeme určitě číst. A chtěla bych taky, aby znala knížky, které byly důležité pro mne, když jsem byla malá.

Četl vám někdo, když jste byla malá školačka ?
Táta a někdy maminka, první vzpomínky patří pohádkám bratří Grimmů, ale spíš si pamatuji svoje čtení Andersenových pohádek, měli jsme úžasné vydání vázané v kůži. Ani nevím, kam se podělo. Možná bylo v lidské a tak ho někdo „stopil“. A taky jsem měla moc ráda Pipi od Astrid Lindgren.

Mnoho lidí jste překvapila svými ilustracemi k Františkovi a Anežce, která nedávno vyšla v Meandru. Na rozdíl od jiných ilustrátorů nemáte svůj jediný sterilní styl. Podle čeho se rozhodujete, jak budete ilustrovat nějakou knihu?
Tak to jste mě potěšil. Já si ostatně myslím, že žádný výtvarný styl nemám. Samozřejmě mám rukopis, jako každý, kdo kreslí už nějakou dobu, občas se asi taky opakuji, nebo vykrádám, ale snažím se, aby každá moje knížka byla jiná.
Ne nějak násilně, ale tak, jak to zrovna ta kniha potřebuje. A taky aby mě to těšilo. Obvykle pracuji na knize poměrně dlouho a musím se bavit a těšit.
První impuls je, jestli se při čtení bavím, to je nejduležitější, když mě text nebaví, nejdu do toho. A nebo mám podle jména autora natolik jasno, že neváhám.

Existuje nějaký autor, jehož text byste opravdu ráda ilustrovala?
To je těžké, ty texty které se mi opravdu líbí, už vyšly a povětšinou mají své ilustrace, které mám s nimi spojené a ty se mi taky líbí...tak na tak tenký led bych se asi nepouštěla. A nebo jo, ale chtěla bych být ten autor!
Ale vážně: bavila by mě knížka třeba s Michalem Čundrlem, Violou Fišerovou a nebo s Rogerem McGaughem.

Kterou knihu jste ilustrovala jako první?
První knihu jsem ilustrovala asi v třiadvaceti. Byl to Chalíl Džibrán.

Když novináři nemají o čem psát, tak se začnou rojit články o tom, jak děti dnes nečtou. Ja si myslím, že se nečetlo nikdy zvlášť moc. Je to jako s tím sněhem, když se říká, že kdysi byly hory sněhu a dneska už není.
Já nevím, vpomínám si, že když jsem byla dítě, byla spousta sněhu a v dětském oddělení v knihovně pořád plno :-) Jenže já trávila dětsví v Beskydech a knihovna byla tak malinká, že se tam sotva vešlo pět lidí! Určitě je teď daleko víc věcí, které děti odvedou od čtení, ale jediné co s tím můžeme udělat, je dál dělat knížky. Aby tady pro ně byly.

Většina mých známych, co pravidelně čte, v dětství četla málo nebo vůbec. Vliv rodiny u nich byl minimální a vždy záleželo na tom, koho zajímavého v životě potkali, který jim knížku přiblížil. Jak to bylo u Vás s knížkami, když jste byla malá holka?
Na mě rodina měla veliký vliv. Doma byly stěny obložené knihami, babička učitelka, dědeček spisovatel ... prostě tomu se uniknout nedalo. Až teprve teď to mám tak, že si často vyberu knihu na doporučení svých přátel, kteří se literaturou přímo zabývají.

miklinova450_2.jpgExistuje kniha, kterou byste moc rádi ilustrovala?
Každá kniha kterou zrovna ilustruji je ta, kterou bych moc ráda ilustrovala. Protože jsem si ji vybrala.

Jaké knížky se vám líbí a co si myslíte o braku, který se na naše děti valí ze všech stran?
Líbí se mi autorské knížky a těch dobrých je u nás pořád málo, ale už dá se pro ně zajet ven, tak mě to netrápí.
A taky mi chybí více vtipných autorů pro děti píšících česky. S tím taky souvisí první část otázky o braku v dětské literatuře. Stačí zajít do megaknihkupectví anebo do převážné většiny domácností, kde mají malé děti. Snad z toho vyrostou. Uvidíme.

Iva Pecháčková z Menadru někde objevila, že slova číst a čest mají stejný etymologický základ? Proč podle Vás tomu tak je?
Asi že číst text je čest pro toho kdo čte a zároveň i pro autora čteného textu. Když se to podaří, je číst oboustranná čest.

Proč je podle vás v dětské knize tak důležitá ilustrace?
Protože rozvíjí fantazii. I když s ní dítě nesouzní.

Chodíte na besedy s dětmi a jste zvědavá na ohlasy čtenářů na knihu jako celek?
Jezdím a někdy je to vážně dost zajímavé. Zvlášť když nejsou děti takzvaně poučeny a ptají se za sebe.Třeba když se ptají, jestli zamykám spisovatele u sebe doma, a on musí psát, abych měla co kreslit.
Kniha je celek a tak to většina dětí vnímá. I když spisovatel je pro děti větší raritka. Zvlášť když má přídomek "žijící". To děti nějakým způsobem vzrušuje.

Bude knížka pro lidi důležitá i v budoucnu ?
Určitě bude, protože nic takového jako kniha neexistuje. Nedá se ničím nahradit ani vytěsnat. Můžete jí poslouchat, nebo vidět převedenou na plátno, ale je to jiné. Četba je nenahraditelná.

září 2007

Inspirující myšlenky...

O čem se vlastně v knihách píše? Na tu otázku tak dostat odpověď, to by bylo! Ale na mou čest, v knihách se píše o ničem! O ničem, z čeho by ses mohl poučit nebo čemu jde věřit. Když to jsou romány, jednají o lidech, kteří nikdy nežili, o mátohách autorovy fantazie. A když to nejsou romány, je to ještě horší: jeden profesor nadává druhému idiotů, jeden filozof utápí druhého na lžíci vody. A všichni se motají sem, tam, ničí hvězdy a zhasínají slunce. Člověk nakonec neví, čí je.
Ray Bradbury, 451° Fahrenheita