straka ladislav pisnicky lokalka
Láďu Straku jsme znali jako kapelníka, textaře, kytaristu a zpěváka skupiny Lokálka. Narodil se 25. května 1945 a považovali jej za studnu veselí. Když mu bylo nějakých osmadvacet (1974), uskupila se okolo něj v Hradci kapela Lokálka pojmenovaná podle tehdejší pražské soutěže trampských skupin. Vznikla prolnutím skupiny Úplněk, kde byli spíše „trampíři“, a skupiny Skolomous, která fandila spíše country.

Od roku 1977 uváděl koncerty Lokálky typicky holohlavý amatérský herec Václav Souček, kterého prý Straka potkal úplnou náhodou na hradeckém náměstí. Oni dva se stali tahouny kapely a vedle takřka dvacítky dalších hráčů je doplňovali především Láďa Hubelbauer, Jiří Gregora, Jiří Pirner a František Zapadlo. I dala se tím dohromady těžko zapomenutelná partička hudebních komiků a parodistů, která před čtyřiceti lety (1979) dokonce získala hlavní cenu Porty.

Nato pilně natáčeli v rozhlase, jen během tří následujících let vzniklo na dvě stě nahrávek a Straka sice vytvořil i dost ryze vlastních písní, co však naplat, proslavily jej parafráze. Tedy totéž, co později začala produkovat především skupina Maxim Turbulence a z čeho dnes žije Těžkej Pokondr.

Ale Lokálka prorazila dřív a jednou z prvých Strakových parafrází bylo Folsom email blues, české verze Cashovy klasiky Folsom Prison Blues.
„Můj děda bejval natěrač a machr na práci, na půdě nám po něm zbyla pistol stříkací," tak začíná Strakův hit.

Píseň In The Mood, která v Česku zlidověla jako Pole s bavlnou, mu pro změnu sloužila jako kadlub pro Pole s cukrovkou, kde svým textem svébytně převyprávěl národní pohádku O veliké řepě. A varioval další a další báchorky, a to i prózou, kterou uskupil do cyklu Straka na vrbě. Během koncertů Lokálky zněly tak z jevišť Otesánek, Hloupý Honza i Pták Ohnivák a Straka varioval také Sněhurku a sedm trpaslíků, Pyšnou princeznu, Tři zlaté vlasy Děda Vševěda a Zlatovlásku; ji ovšem jako Zlatovousku. Následovaly verze pohádek O dvanácti Měsíčkách, O perníkové chaloupce či O zlaté rybce a mezi Strakovými parafrázemi zvlášť pobavilo Jaro. Jak je typické pro dobrou parodii, i tahle skladba začíná vážně. Straka byl totiž ve svém oboru machr a uměl, skutečně UMĚL dělat humor s vážnou tváří. Současně ovšem s Lokálkou zůstali klauny absolutně lidovými, na nic si nehráli. Rozhodně nebyli primadonami jako „tam za mořem“ Peter Sellers, byť se občas publiku poněkud podbízeli; podle mého názoru to ale nebylo přílišné. Hle:

My čekali jaro – a zatím přišel mráz.
Tak strašlivou zimu nepoznal nikdo z nás.
Dva dny a dvě noci stále padal sníh.
Náročný to bylo v těch dobách ledových.

Tak se to alespoň zpívá se v Jaru, které vyšlo hned na prvé jejich dlouhohrající desce roku 1992...

Čtyři stupně pod nulou snad byli, vážení,
vlaky hned pár hodin nabraly zpoždění,
každou chvíli bez proudu a plyn jen skomíral
a na jízdní řád se raděj nikdo nedíval...
Byl hroznej mráz...

Kdo ovšem nezažil a nepamatuje socialistická utkání s každoročními mrazy anebo tzv. uhelné prázdniny, úplně již nepochopí odvahu a genialitu tohoto Strakova textu na veleznámou melodii Jindřicha Šťáhlavského a Tomáše Linky.
Nu, a což teprve, když došlo na Balíček karet parodující (až smrtonosně vážnou) vyprávěnku Mirka Černého.

Povím Vám příběh z vojenského cvičení,
který mi vyprávěl T. Texas Macháček.
Jeho hrdinou je voják a balíček karet...

Straka se ovšem nebál zatnout nůž i do Romea a Julie, přičemž v jedné jediné písničce dokázal šmahem smísit a parafrázovat hned čtyři šlágry: Matuškovo To se nikdo nedoví, Písničku pro Zuzanu, Motýla a Zlatokopa Toma.
Za citování taktéž stojí refrén původní Strakovy písně Osado, osado, která trochu připomíná styl Ivana Mládka:

Předsedo, předsedo... osadního výboru,
dospěli, dospěli... jsme k jednomu názoru.
Zítra půjdem k vodopádu
na lososy na brigádu,
jen ať zkusej táhnout bílou peřejí...

V civilní životě pracoval Láďa Straka jako novinář a redaktor; psal hlavně pro Deníky Bohemia a například o soudních procesech. Na pódium se nicméně snažil chodit vždy nepochmurně a „parafráze, na rozdíl od parodie,“ vysvětluje Václav Souček, „znamená nejen v jeho případě postižení původního významu textu, ale i jeho obrácení naruby. Otočil panenku sukýnkami dolů.“
A posluchači se „řezali“ smíchy, nicméně autoři původních záměrů se občas cítili dotčeni. Není nejspíš divu. Tak například hit mého mládí o řidiči náklaďáku „Měl v ramenou... (Banks of The Ohio) dovedl tenhle poťouchlý šprýmař překutal v Osobák a my náhle slyšeli:

Nocí i dnem svůj trabant hnal na plný plyn stále dál a dál!

Legendární Kartnerovu Hospůdku předělal beze studu na Záchytku a ta nezapomenutelně začíná slovy:

Jednoho večera
vyšel jsem za šera
do města kulturně zrát.
Divadlo zavřený
v kině tři stařeny
a film, co neměli hrát.

Westernového Shanea od Jiřího Brabce zas přetvořil v Šulce (Byl to Šulc...) a Feleena From El Paso se stala ve Strakově režii Kristýnou z El Paky:

„Tam poblíž návěstí
žil jen tak pro štěstí
muž, který závory spouštěl
když slyšel vlak znít...
Měl domek služební s malými okny...
a dceru Kristýnu, toužil z ní průvodčí mít...“

Poslední kovboj se přerodil v Posledního playboye:

„Prohlížím svůj první Playboy,
podivné cítím vzrušení,
a vyzývavý pohled slečny,
co o mně nemá tušení."

Podobná zpotvoření stihla však i někdejší hity Je jaká je (... a tak mě náhle kopla do klína...) či Good Hearted Woman alias Když si žíznivou ženskou vezme žíznivej chlap...
Z Lásko, mně ubývá sil (Lucille) udělal sportovní Lásko, mně ubývá kil a my mohli slyšet:

Já sám pozdě večer
jsem na hřiště vešel,
vzal trenky a uslyšel smích...
Krásná se zdála,
s koulí si hrála,
já se zeptal,
zda vrhat s ní smít...

Z Vyčítalova Jima Bridgera stvořil Frantu Nováka (Tam poblíž vísky Pardubic, kde úrodná je zem...) a z Hapkovy Levandulové Pistáciovou:

„Za mostem v úzké ulici
je krámek z dálky vonící,
když trable mám se stolicí,
jdu tam...
Potom, snad z úcty k tradici,
klobásu dám si s hořčicí,
zelenou jak tři vodníci
a čekám...
Ach jó...“

Zdá se vám to příliš? Inu, korektní doba pokročila. A takto vypadá ve Strakově podání dnes už klasický Grossmannův a Vyčítalův Blizzard:

Když jde blizzard s vichřicí,
dám si ovar s hořčicí...
a zalezlej jsem doma celej den...
V lahvi doušek rumu zbyl, proč bych v klidu nepopil,
vždyť jen stanic pár je metrem k Mary Ann.
Vždyť jen stanic pár je metrem k Mary Ann...

A co ještě víc? Inu a například:
Mívala ráda jen mě a Mickeyho Mouse
do chvíle, než prvně spatřila Václava Klause.
(Láďa Straka v písni Zpátky do Evropy).

Anebo:
Jsi Velice krásný, Jiříku!
Tvář máš hebkou jako samet,
vlasy lesklé jako havraní peří v oblasti biskupa
a tvé podvlékačky září na slunci bělobou
jako čerstvě napadlý sníh.
Leč Quasimodo, zvoník od Matky Boží,
je krásnější než ty!
(Láďa Straka v písni Kouzelné zrcadlo).

A konečně:
Na hladinu rybníka svítí sluníčko
a kolem stojí v hustém kruhu pařezy,
které tam zhotovil jeden zručný člověk.
Jmenoval se František Levota
(Václav Souček a Láďa Straka v písni František Levota).

Ale závěrem ještě KOREKTNÍ poznámku. Lokálka se nerovnala pouze Láďovi Strakovi a psali pro ni také jiní, přičemž k těm méně dobrým, a přece stále poslouchatelným evergreenům se řadí Špičkový hokej je krutý... (původně Severní vítr) od Karla Šusta anebo song Kouřím rád Jiřího Kindla alias původní Zvonky štěstí, kde se zpívá „Fajčenie mám zo všetkeho najradšej...".
A známé bylo i Šustovo Stáňo (Oh, Ruby), kde jste slyšeli:

Mám naději, že uslyšíš mé tiché volání...
Potravu dát do talířů nic ti nebrání,
snad bude dnešní večer stejný, jako tolikrát...
Ó, Stáňo! Pojď večeři mi dát!...
Je zázračné to vědomí, co všechno ještě sním...

Nezapomenutelnou se pak stala i Špičanova Indulona alias trampská Ascalona:

Když přijde hlad,
jedině Indulona
je přítel nejlepší ze všech,
co znám.
Jak častokrát pomohla Indulona
ve chvílích nejtěžších,
když chléb byl sám!

Láďa Straka bohužel zemřel 13. června 2009 ve čtyřiašedesáti letech.

Inspirující myšlenky...

Co přesně znamená mít dlouhé vlasy, to se různí od kultury ke kultuře. Například standardní délka vlasů, použitelná pro obě pohlaví, může být rozdílná: o ženě s vlasy po bradu se může říkat, že má vlasy krátké, zatímco o muži s toutéž délkou vlasů se může říct, že má vlasy dlouhé. V angličtině se sousloví „dlouhé vlasy“ svým významem tradičně váže zhruba ke komusi, kdo je umělecky založený, estét. V češtině máme naproti tomu nepěkné rčení „dlouhé vlasy – krátký rozum“, což je v podstatě původem latinské rčení Mulieres longam habent cesariem brevem sensum, vztahující se pouze k ženám, jež zavedl do Čech zřejmě až kronikář Kosmas; do té doby, a do příchodu latinizovaného křesťanství, se obě pohlaví pyšnila dlouhými vlasy, na rozdíl od Římanů té doby. Jakožto popisný výraz byly „dlouhé vlasy“ užívány ve starověku pro franský polobarbarský rod Merovejců a v současnosti jím jsou označováni nadšenci pro klasickou hudbu, jakož i hippies (u nás to jsou „hároši“ nebo „máničky“) a estéti.