jethro tull pulstoleti
Hudba Jethro Tull je podle slov autora doslova soundtrackem jeho života, a tak poté, co přeložil kompletní texty písní Jethro Tull, tentokrát mapuje vývoj kapely za celou její existenci a na okraj přináší souvislosti s vlastní cestou životem a se situací v Československu a Česku, kde právě hudba této skupiny pomáhala mnohým překonávat někdejší totalitní nesvobodu.

suchy slitr hvizdala

Píše se rok 1959. A podle webových stránek divadla Semafor Jiří Suchý a Jiří Šlitr zakládají divadlo Semafor (zkratka SEdm MAlých FOrem). 30. října 1959 je první premiéra hry Člověk z půdy, kde v hlavní roli alternovali hostující Miroslav Horníček a Miloš Kopecký (později František Filipovský).

trestik slecny z avgnonu picasso
Každý obraz má svůj příběh. Nad třicítkou z nich, známých i neznámých se ve svém vyprávění zamýšlí Michael Třeštík, který vidí obrazy ve velmi zajímavých souvislostech. Když k tomu přidáme čtivý styl dostáváme do rukou velmi smysluplnou knihu, ve které je místo i pro ironický nadhled a vtip.

patricny martin sochar
Patřičného invencí jsou dřevěné skladby, koláže, mozaiky, které vytváří z různobarevných dřev, rozličně povrchově upravených.  Navazuje v nich nejen na tradiční techniku intarzie, ale můžeme vysledovat i zřejmé inspirace … kolážemi, jaké vytvářel Jiří Kolář (1914 – 2002), český básník a výtvarník světové známý svým experimentálním uměním.

vorlicek-zdenek
Usměvavý pán Vác lav Vorlíček (3.6. 1930 - 6.2. 2019), který nosí v hlavě spoustu báječných nápadů. Zazní-li jeho jméno, okamžitě před očima spatříme zasněženou pláň a Libušku Šafránkovou ujíždějící na Juráškovi. Ano, tento režisér natočil pohádku Tři oříšky pro Popelku. Je nositelem humoru, vtipu a šiřitelem fantazie. Točil, a snad ještě i natočí pohádky pro malé i velké. Vždyť čím jiným jeho snímky jsou, jak jinak označit třeba jeho legendární bláznivou komedii Pane, vy jste vdova?

Inspirující myšlenky...

Filmům zpravidla schází tajemství, tato nezbytná složka každého uměleckého díla. Scenáristé, režiséři i producenti dbají velmi pečlivě na to, aby neporušili náš klid, a proto okno filmového plátna, které vede do osvobozujícího světa poezie, nechávají zavřené. Raději nás nutí zamýšlet se nad náměty, jež by mohly tvořit pokračování našeho všedního života, opakují tisíckrát tutéž zápletku, nebo nám dávají zapomenout na těžké hodiny každodenní práce. A toto všechno samozřejmě s požehnáním navyklé morálky, vládní i mezinárodní cenzury – s naprosto dobrým vkusem a s kořením bílého humoru i s jinými prozaickými imperativy reality.
Luis Buňuel, Do posledního dechu