Literární-cena-Knižního-klubu

Vítězem 20. ročníku Literární ceny Knižního klubu 2015 byl vyhlášen osmadvacetiletý učitel Radovan Menšík za magický příběh ze současnosti nazvaný Vedlejší pokoje, který odborná porota vybrala ze 136 zaslaných prací.

Próza Radovana Menšíka je originálně pojatou mozaikou situací, v nichž se v jednu chvíli ocitnou obyvatelé několika pokojů venkovského penzionu. Díky rafinovanému způsobu vyprávění postupně vychází najevo, že jejich příběhy spolu souvisejí mnohem víc, než by se zpočátku mohlo zdát…

Radovan Menšík (1986) vystudoval Masarykovu univerzitu v Brně a pracuje jako učitel. Mezi jeho literární vzory patří například Dostojevskij nebo Kafka. Dosud vydal sbírku Moucha v kleci a jiné povídky (2011). Vedlejší pokoje jsou jeho románovým debutem.

Porota:
Pavel Brycz, Tereza Brdečková, Petra Soukupová, Pavel Janáček, Jiří Seidl


Ukázka z knihy:

Pokoj č. 1

Ten penzion znal už z dřívějška, přestože si jej pamatoval docela jinak. Když sem včera dorazil, vybral si pokoj, v němž před pár lety pobýval s dívkou, kterou ve svých vzpomínkách nazýval „návrhářka“, protože často přicházela s návrhy, jak by mohli vyplnit společně strávený čas, načež je i přes jeho odsouhlasení zavrhla. Kolik je tomu už let? Když si uvědomil svůj věk (25), přišlo mu nepředstavitelné, že to číslo určuje dobu jeho existence, a nikoli dobu jejich odloučení; tak dávné mu připadaly dny po jejím boku. Jako by to bylo v jiném životě. Ohmatával předměty, jichž se kdysi patrně dotýkala, ve snaze vybavit si ji, ale věci zůstávaly němé, sotva mu sdělily něco o sobě, natož o ní.

Kromě pokoje č. 1 byl volný ještě jeden, také dvojlůžkový, ostatní byly obsazené, tudíž volil mezi dvěma možnostmi, a protože neměl důvod vzpomínat na ony dny strávené s „návrhářkou“ ve zlém, rozhodl se pro pokoj již vyzkoušený. Tvrdit však, že si jej zvolil z nostalgie, by bylo příliš, vždyť dotyčnou dívku dostal z hlavy poměrně brzy. Ne, nechybělo mu to neohrabané milování s ní, kdy se v zajetí kostnatých paží toho druhého klovali do rtů, ne, při loučení s ní zatím nepoznal, co je to bolest, tehdy pocítil jen chvilkovou slabost, jako když píchne u srdce.

Mnohem větší smutek jej přepadl při loučení se současnou přítelkyní, totiž dala-li se tak nazvat žena, s níž se už přes rok neviděl. Tehdy na letišti utržil ránu o poznání hlubší a ani teď, po 378 uplynulých dnech, či jinými slovy necelé 3 dny před jejím návratem, se ten krvavý šrám nezacelil. On sám svou ránu udržoval otevřenou a neustále ji obnovoval, aby nezapomněl, proč odjela, a aby zajistil, že už od něj nebude chtít nikdy odjet.

Prohlížel si fotografie mapující jeho život po dobu, co byl bez ní, a upíjel při tom kávu. Jednou rukou posunoval snímky, druhou držel hrnek. Fotografie, na něž se díval, dohromady sestavovaly obraz jeho oddanosti, věrnosti a stesku po ní, neboť byly dokladem toho, jak na ni myslel a co pro ni byl ochoten udělat.

Kdyby na nich měl masku, ani by nepoznala, že to pózuje právě on. Prostředí a činnosti zachycené na fotografiích se k němu totiž vůbec nehodily, nesouvisely s ním. Zato však měly úzký vztah k ní. Všechna místa, kam s ní odmítal navzdory jejímu naléhání jet, vše, co s ní nechtěl dělat, všechna její doporučení týkající se literatury či hudby, jež nechal vyvanout kamsi mimo sebe, to všechno tu bylo zobrazeno, tentokrát ovšem nalezené a přijaté. Nechal se zvěčnit na břehu jejích oblíbených jezer a řek, pod vrcholy jejích zamilovaných hor, v útrobách opuštěných staveb, které ji fascinovaly, s výmluvnými obaly jejích nejmilejších knih a cédéček – to a mnohem víc teď držel mezi prsty a očima těkal od jednoho k druhému. Ty snímky jí měly ukázat, že teď už by s ní jel kamkoli a že by udělal, cokoli by si přála.

Původně se jí chystal fotografie poslat jako důkaz, že se změnil, že jeho tvrdá hlava změkla a je nyní ochotnější podvolit se jejím nárokům. Pak mu to však přišlo nespravedlivé, volat ji takto zpět, sotva odjela. Možná že těmto snímkům přikládal až příliš velkou moc, třeba by v ní ni- čím nepohnuly, nicméně uvědomil si, že má-li být jeho gesto vstřícnosti opravdu čisté a upřímné, učiní je až poté, co se mu vrátí.

Nakolik byl její odjezd způsoben jeho sobectvím a nakolik její touhou po cizí zemi, se neodvažoval odhadovat. Chápal však, že kdyby projevoval větší ochotu plnit její přání nebo kdyby o nich alespoň uvažoval, touha po něm by touhu po studiu v zahraničí přehlušila. „Pojeď se mnou,“ řekla mu tehdy bezbarvým hlasem; hlasem, ve kterém se odrážela jistota toho, že nevyjel-li s ní tam, kam chtěla, ani na pár dní, sotva se sbalí a stráví s ní rok na vzdálené univerzitě. Věděla, že to odmítne, jako odmítal vždycky všechno. Snad v tom měla prsty „návrhářka“, vztah s ní ho naučil nevěřit ve splnění předložených plánů, a proto je v novém vztahu sám bojkotoval. A proto mu jeho nová přítelkyně utekla, proto se rozhodla splnit si svůj velký sen. Její malá nesplněná přání se tak dlouho ukládala jedno na druhé, až z nich vyrostla ona touha po cizí zemi, touha tak obrovská a těžká, že jím nemohla být ani při nejlepší vůli vyslyšena.

Nebylo lehké tajit před ní překvapení, které jí chystal, a kdoví, zda by jí to přece jen neprozradil, kdyby se už nechystala na cestu zpět. Ponechával ji v přesvědčení, že se u něj nic moc nezměnilo, že stále kouří krabičku cigaret denně, ignoruje knihy, které mu doporučovala, nevytáhne paty z domu, leda na povinné přednášky a semináře a ovšem také na zkoušky s kapelou či koncerty, protože jej „nezajímá nic kromě jeho muziky“. Přitom už přes půl roku do sebe nevdechl ani kouř z cizí cigarety, hltal její oblíbené knihy, obcházel všechna místa, o kterých si pamatoval, že je někdy navrhla pro společný výlet, a zaposlouchával se do hudby, kterou si pouštěla za zavřenými dveřmi.

Až přijede, zjistí, že tu na ni čeká někdo úplně jiný; někdo, kdo bude její lásky hoden víc než ten, do koho se kdysi zamilovala. Tohoto muže už neopustí, nebude mít důvod, alespoň on jí žádný neposkytne. A představa, že by se zamilovala do někoho jiného… Proč by tak riskovala, když bude mít po svém boku někoho, kdo jí splní všechno, co jí na očích uvidí?

Teprve když navštívil místa, kam jej ona sama chtěla vzít a kam se on jet vzpíral, uvědomil si, jak zvláštní jí musel připadat. Ona ta místa znala, znala jejich krásu, a proto pro ni muselo být nepochopitelné, že něco tak úžasného on znát nechce. Jenže on o výjimečnosti těchto míst neměl nejmenší zdání, domníval se, že jsou jako každá jiná, a není tudíž nutné se na ně vydávat. Ač kouzlo putování kdysi vnímal, zapomněl na ně a teprve nyní se na ně rozpomínal. Poté co poznal, jak hluboce se mýlil, zachvátil ho nesnesitelný stesk po ní a otřáslo jím vědomí, že je tak daleko, mezi neznámými lidmi, s nimiž si navzdory cizí řeči rozumí víc než s ním.

V takových chvílích bylo mlčet před ní o své proměně nejtěžší. Neustále jím cloumalo nutkání prozradit jí, že se stal lepším člověkem, takovým, jakým byl kdysi, v dobách raného dětství. Ale brzy zpozoroval, že seznamování se s jejími oblíbenými místy, knihami, hudbou a vším, co měla ráda, jej k ní během vzájemných telefonických hovorů přibližovalo, i když jí o seznamování samotném nic neřekl a i když je od sebe dělily tisíce kilometrů. Jako by jej návštěva každého jejího oblíbeného místa posunula o něco blíž k ní; jako by se cesty, jimiž se na ta místa dostával, sčítaly a odkrajovaly ze vzdálenosti mezi nimi. Každý krok, který kvůli ní ušel – lhostejno kterým směrem –, byl krokem k ní. Ty cesty spojující se v dlouhý pomyslný most jej nesly přes oceán rozložený mezi jejich současnými domovy, metr po metru zdolával nekonečné dálnice vinoucí se pustými pouštěmi. Cíle, k nimž se prodíral, pro něj znamenaly rozeseté stopy vedoucí jej spletitým labyrintem, v jehož středu na něj čekala ona. Zatímco každé odmítnutí jejího návrhu, jak strávit den, jej od ní odtrhávalo a odsunovalo pryč, každá přečtená stránka z její oblíbené knihy mu prozradila, kudy se má vydat, aby ji zase našel; každý zaslechnutý tón z hudby, kterou si pouštěla za zavřenými dveřmi, tyto dveře opět otevíral. Teprve teď toho měli opravdu hodně společného a ona to ani v nejmenším netušila.