planeta-opic-boulle
Vše už tu bylo, říká se, a je to v podstatě pravda; možná. Snad i proto, že lidská povaha se zase tak moc se staletími nemění. Anebo vůbec, obecně vzato. Vlastimil Vondruška mi sice vloni v jednom literárním časopise odpověděl, že se v tom směru určitě pletu a že se „mentalita lidí za poslední století velice změnila, protože se změnilo prostředí, ve kterém se pohybujeme,“ ale je to podle mého názoru nadále otázka do pranice.

kamaradi-turnovska-eben
Kamarádi! Váleček, Gábina, Ferda, Honza. Pamatujete? Veselé vyprávění o neopakovatelných zážitcích malostranských dětí. Na začátku byl televizní seriál natočený v roce 1969, který byl tak populární, že o pár let později autorka Jarmila Turnovská na jeho základě napsala tuhle knihu. Třeba si seriál (v podobě knížky) rádi připomenete, nebo ho budete chtít přiblížit svým dětem.

holmes sherlock film
Dva britští scénáristé Mark Gattis a Steven Moffat nejsou jen fanoušky Sherlocka Holmese, ale speciálně i fandy Sherlocka představovaného hercem Basilem Rathbonem v letech 1939-1946. Některé z oněch čtrnácti filmů, kde figuroval, se odehrávají v tehdejší současnosti, aby Holmes mohl potírat Adolfa Hitlera, a to se stalo inspirací.

In the heart of the sea mobby dick
S Osudem velrybářského škuneru Essex se příslušníci mé generace často setkali prvně ve stejnojmenné povídce Františka Běhounka, části Knihy robinzonů (1974). Příběh Essexu přitom disponuje minimálně trojitým těžištěm - Běhounkem akcentovanou robinzonádou části posádky, kanibalismem v záchranných člunech a úvodním setkáním s třicetimetrovým vorvaněm, který škuner o délce 27 metrů potopil „drcnutím“ zepředu, k čemž došlo na vlnách Pacifiku 20. listopadu 1820, jen kousek pod rovníkem. O následujícím pojídání jednotlivých členů posádky informoval mj. sám kapitán Pollard, i když nikoli naprosto pravdivě (ale výpovědi veškerých přeživších se trochu lišily, jak tomu v podobných případech už bývá).

Inspirující myšlenky...

Nejradši jsem sám, to mne nikdo neruší. Neboť všichni se vracejí stále k témuž tématu, jak se jim vede špatně a jak se jim vede dobře, tomu se to líbí, onomu se to nelíbí, a brzy zas jsou u věcí, které tvoří jejich život. Dříve jsem jistě právě tak žil, ale teď nenacházím v sobě nic společného s těmito věcmi... Mnohdy sedím s některým z nich v hospodské zahrádce a pokouším se jim vysvětlit, že v tom je už vlastně všecko: moci tak tiše sedět. Přirozeně, že tomu rozumějí, přiznávají to, shledávají to taky, ale jen slovy, jen slovy, to je to, cítí to, ale stále jenom napolo. Jiný jejich život lpí na jiných věcech, jsou tak rozděleni, nikdo to ne cítí celým svým životem; ani já sám neumím dobře říci, co myslím.
Erich Maria Remarque (1898 – 1970), Na západní frontě klid