o labuti provaznikova

Pohádka je kategorie opravdu široká a ne jednoduchá. Asi nejvíce je pohádek na úrovni prostoduchých příběhů romantických telenovel, pohádek s chytrými dialogy a klasickým pohádkovým příběhem je ale čím dál méně. Jsou ale také pohádkové příběhy plné krve, mrtvol a vražd, jako příběhy Erbena, bratří Grimmů nebo soudobé moderní fantasy pohádky postavené na počítačových hrách.

Existují ale i příběhy s pohádkovým nádechem, který vás zcela pohltí svou poetikou a moudrostí.

Pohádku O labuti natočil v roce 1982 režisér Jireš. Scénář spolutvořil s vynikající spisovatelkou Věrou Provazníkovou, která měla na podobu příběhu jednoznačný vliv.
Um spisovatelky cítíme bez nadsázky z každé věty. Často však její texty vyžadují od diváka soustředění a patřičnou vzdělanost. Jistá složitost textu je ale vyvážena neobyčejnou poetičností a plynule tekoucími monology i dialogy. Opravdu krásná čeština.

Spisovatelka Věra Provazníková umně pracuje s množstvím symbolů jako je osud, fatalismus, motiv z Hippolyta, zlatý míč, měsíc, pokácená jabloň a z ní postavená věž, odkaz na boha dvou tváří Januse či dokonce náznak incestu, kdy macecha se pokouší svést svého nevlastního syna. Námět Boženy Němcové tvoří jen základní kostru nového pohádkového příběhu o princi z Měsíčního království, kterého zlá královna zaklela do podoby labutě. Osudovou věštbu nakonec změní princezna ze Slunečného království, která se do labutě zamiluje a prolomí prokletí. Přesto ale příběh nekončí a rozvíjí se nečekaně dál. V celém příběhu hrají prim známé pohádkové atributy jako láska a nenávist, odvaha a zbabělost, hloupost a moudrost.

Mimořádné dílo, které asi nebude přístupné všem a dětem už vůbec ne, i když z vlastní zkušenosti vím, že pokud pubertální děti na pohádku připravíte jsou schopni ji chápat, stejně jako Malého price od Exupéryho.
Navíc je příběh zahrán týmem vynikajících herců, jež bychom dnes na televizní scéně marně hledali.  Vladimír Dlouhý, Ilona Svobodová, Jiří Bartoška, Ota Sklenčka, Hana Maciuchová, Jiřina Jirásková, Vlastimil Brodský, Radovan Lukavský a další.

Na pohádce je mimořádné, že herecké výkony jednotlivých postav, které vynikají i na malé ploše bez jakýkoliv větších efektů jsou na vysoké úrovni propojené s vynikající dialogy s velmi často moudrými přesahy. Rozhodně vás také zaujme citlivě zvolená hudba i promyšlené kostýmy. Ale jak jsem psal, místy náročnější texty vyžadují opravdu vnímavého diváka, a pak si skutečně užijete.

O labuti / 1982 / režie: Jaromil Jireš / scénář: Věra Provazníková, Jaromil Jireš / dramaturgie: Jiří Dufek / hudba: Vadim Petrov

Inspirující myšlenky...

Nikdo vlastně neví, kdo Chan Šan byl. Je tu pár starých pamětníků, kteří ho znávali. Říkají, že to byl chudý člověk, povahou blázen. Žil prý sám v horách zvaných Mrazivé hory, Chan-šan. Vypadal prý jako tulák. Jeho tělo i tvář byly zestárlé a vrásčité. Avšak v každičkém slově, které vypustil z úst, byl hluboký smysl a vyjádření nejjemnější podstaty věci, jen dokázal-li se kdo nad ním hlouběji zamyslet. Cokoli vyřkl, obsahovalo cit pro Tao, pro jeho veliká nejskrytější tajemství. Jeho čapka byla zrobena z březové kůry, jeho šaty byly rozedrané v cáry a na nohou měl dřeváky. Tak ti, kteří jsou nuceni tak činit, skrývají i stopu po sobě. Někdy nepochopitelný, někdy příjemný, vždy byl přirozeně šťastný sám ze sebe. Jak by ho však někdo, kdo sám není moudrý, mohl ocenit a pochopit?
Předmluva k Chan Šanovým básním od pana Lü Čchiou Jina