hasek svejk kaiser

Hrabalův půvabný příběh svačinářky Jarmilky v sobě soustředil sílu daného okamžiku, odhaluje bez příkras a fabulací život dělníků, jaký byl v kladenské Poldovce v padesátých letech minulého století, kdy sem za prací, na výzvu budovatelské kampaně „70 000 do výroby“ dorazili dobrovolníci a setkali se s dělníky z povolání, dělníky z donucení i vězni.


Tehdy sem také zamířil právník Bohumil Hrabal. Rozhlížel se kolem, poslouchal příběhy, zaznamenával si je s reportážní přesností a pak jednoho dne sepsal novelu – poetickou a syrovou současně.
Jeho Jarmilka je obyčejná venkovská holka, která touží prožít šťastný spokojený život s milovaným mužem a dětmi. Jenže ten „její“ se k ženění moc nemá, přestože svačinářka s jadrným slovníkem čeká dítě. Bohumil Hrabal ve své novele popsal bez příkras svět, který zažil, prožil, naposlouchal, který se mu zadřel v Poldovce pod kůži.
Všechny hovory, které dělníci mezi sebou vedli, pečlivě zaznamenával tak, jak je slyšel, a ty pak poskládal do celistvého příběhu. Drsné podmínky ve fabrice, společenství lidí různých vrstev a názorů, jadrná mluva – to vše v sobě nese určitou dávku ryzí poetiky. Té, kterou Bohumil Hrabal tak dobře ovládal.

„…a závodní rozhlas shůry nám svítí na cestu: …a tak jsme nastoupili cestu ke šťastné budoucnosti, jen musíme všichni dělat, je to naše… Jarmilka stáčí hlavu tím směrem a křičí do nebe: Jděte do prdele, kecálisti… to já jdu ke šťastný budoucnosti!… šla jsem si koupit kočárek, ale čtyři tisíce a kde vzít a nekrást?… A kde vezmu prádýlko kecálisti… Ale hlas shůry neslyšel Jarmilčin hlas a pokračoval: …máme nejlepší platy, nejlepší pojištění na světě a proto už z vděčnosti musíme více vyrábět… Ale Jarmilka opět křičí vzhůru: …Cože? Co to tam blafáš? …já mám dvanáct korun na hodinu a ještě jste mne teď okradli o lístky, a na co sáhnu stojí samý tácy… Avšak tentýž hlas, ale už z jiného ampliónu, nám kráčí vstříc: …musíme státi v jednom šiku pod praporečníkem míru… A Jarmilka se tak pěkně na mne podívala a řekla: Von tomu hlasu člověk nemůže utýct…“
(Sebrané spisy BH, svazek 3, str. 96)

Původní verze novely, kterou autor napsal v roce 1952, nebyla raději zařazena do prvního souboru Hrabalových povídek Hovory lidí, který vyšel v roce 1956.
Ale bez úprav se nedostala ani do sborníků pozdějších. Té cti se jí dostalo až v roce 1992. Právě onu původní načetl pro rozhlas Oldřich Kaiser. Hraje si s námi i naší fantazií, dává Hrabalovu textu další rozměr, kterým nás uvede do transu. My pak jen posloucháme, hodnotíme slyšené a hlavně si představujeme ve své fantazii hromady šrotu, které spalují vysoké pece. Oldřich Kaiser je příjemný vypravěč, k svačinářce Jarmilce je laskavý a jako Jarmilka sama pak neodolatelně přímý až drzý, tak nějak by se jistě samodruhá dívka bez vidiny sňatku chovala. Nahrávka, jejíž režie se ujal Aleš Vrzák, byla natočena Českým rozhlasem v roce 2012.

Zvuková ukázka:
https://www.radioservis-as.cz/katalog/mp3/jarmilka.mp3

Jarmilka | Bohumil Hrabal | čte Oldřich Kaiser | Rozhlasová úprava: Jiří Vondráček | Režie: Aleš Vrzák | Vydavatelství: Radioservis, 2013

Inspirující myšlenky...

Dokázals jasně, že nevzdělanost, lenost a neřest jsou vlastně nezbytnými vlastnostmi pro zákonodárce. Ale z toho, co jsem se dověděl z tvé zprávy, a z odpovědí, které jsem z tebe pracně vymámil a vyždímal, nemohu leč usoudit, že valná část tvých krajanů je nejškodlivější drobná hnusná havěť, jaká se kdy z dopuštění přírody plazila po povrchu země.
Jonathan Swift, Gulliverovy cesty